ROZHOVOR/ Michal Bednář je nejúspěšnější evropský trikový jezdec. V roce 2019 skončil na světovém šampionátu v Rusku na 6. místě. Spolupracoval s trenérem tak velkého jména jako je Jean Francois Pignon. Jezdí po celé Evropě na show, kde předvádí volnou drezuru. V Čechách působí v Boskovicích, kde ho můžete vidět v představení Geronimo, které si sám napsal, a letos o prázdninách jako Vinnetoua. Neméně profesionální partnerkou v představeních je jeho žena Natálie.
My jsme Michala Bednáře zastihli u jeho maminky Jitky Bednářové Smíškové, která se věnuje přirozené komunikaci s koňmi. Její syn dorazil na Den otevřených dveří zdejšího střediska hiporehabilitace. Říkala jsem si, co na tak krátkém kolbišti v plném cvalu ti čtyři jezdci – Michal s Natálií, Nikoleta Špůrová a Daniela Maňhalová – stihnou. Ale stačilo to. Kozácké závěsy, seskoky a náskoky, … Dynamické, dokonalé, rychlé, leze mráz po zádech a připadám si najednou tak nemotorně… A následuje volná drezura. Všech šest koní se plynule kolem svého „vůdce“ přeskupuje, střídá, vlní i na jemný pokyn lehne. Jako když se voda přelévá, nejsou tam žádné rázné pokyny nebo cuknutí koně.
Sympatického Michala zastihnu po představení u jeho koní a domlouváme se, že jak je obstará, tak se sejdeme. Jiný svět – tihle lidé srostlí s koňmi nemají ošky, kterým předají otěže, jakmile kůň opustí arénu. Vytáhla jsem ho nakonec od kočárku, kde jeho třítýdenní dcerce vypadl dudlík, ale pak jsme si sedli na trávu a povídali si. Mimochodem, také jeho žena Natálie předvedla dech beroucí džigitovku. Na koni seděla už týden po porodu.
První a předvídatelná otázka – jaká byla cesta k takové úrovni, jakou jsi dnes prezentoval?
Když jsem byl malý a bydleli jsme tady, lítal jsem už jako čtyřletý na poníkovi po okolních lesích. Měli jsme plno koní, což znamenalo i hodně práce. Na show jsem vystupoval už ve čtyřech letech. V 90. letech přišla éra Parelliho, naši se podle něj snažili pracovat s koňmi co nejlíp a byl to první mezník na mé cestě s koňmi.
Jak se dnes díváš na metodu PNH?
Co se týče Parelliho – ano, je to takový základní rámec, jak s koněm začít komunikovat, aspoň ty tři první hry. Faktem ale je, že pak každý člověk a kůň s tím nepracuje stejně a časem nabalí další poznatky a zkušenosti a má k tomu jiné nadání. Můj táta ten dar má a když jsem měl nějaký problém, tak jsem se na něj obracel. A on mi na to řekl udělej tohle a tohle. A ono to fungovalo.
Přesto jsi získával zkušenosti hlavně při práci s koňmi pro show. Jak ses k tomu dostal?
V 16 letech jsem se přidal ke skupině Haraldos Stunt Brothers, kde už působil můj bratr Jakub. To byl druhý mezník – tady jsem se naučil, co doopravdy znamená s koňmi denně pracovně žít. A pak spolupráce s Jeanem Francois Pignonem, to byl takový třetí mezník.
Co ti spolupráce s Pignonem přinesla?
Tři zásadní myšlenky – zbavit se při práci s koňmi svého ega, mít rád své chyby a taky nikdy koně nekorigovat, když jsem naštvaný.
A byl jsi někdy naštvaný při práci s koněm?
Ano. Potýkal jsem se se svým koněm. Pořád to nebylo ono. Hřebec sice dělal, co jsem chtěl, ale bylo vidět, jak je vnitřně nespokojený. Radil jsem se s Pignonem a on navrhl, ať s ním pracuji dál a že se podívá a pak uvidíme. Po několika dnech za mnou přišel a řekl mi jednu zásadní věc – ať nikdy koně neopravuji ve stavu naštvanosti.
Vidím aspoň útržky – ohromná modrá látka představuje moře, koně se v ní doslova ztrácejí, když je překryje, ale zase vyplouvají.
Na koních on a ona. Michal a jeho žena Natálie. Je to tak romantické, jak má správná show být. A následuje džigitovka.
Ale koně se taky přece někdy naštvou?
Je to asi takhle: když dáte do ohrady jeden kýbl se žrádlem, kde je hřebec a několik valachů a jeden z valachů se k tomu kbelíku přiblíží a nezareaguje na varovný signál, hřebec se ožene a kousne ho. Valach vypadne. Nic víc, nic míň v tom není. Hřebec nebyl naštvaný, jen zareagoval – to samé valach.
Jak je to s těmi chybami – každý se jim přece chce vyhnout?
V prvních letech jsem byl přesvědčený, že show musí být dokonalá, a tak jsem taky k tomu přistupoval. Ne tak Pignon – ten vlastně jezdí do arén trénovat a nejde tam s tím, že to musí být dokonalé. Tím se člověk může zbavit stresující zátěže a plně se věnovat energii, která proudí mezi ním a koňmi. Od Pignona jsem se naučil nebát se chyb – dokonce je mít rád – protože když člověk dělá chybu, může se z ní poučit a posunout se dál.
Věnovat se energii, která proudí mezi ním a koňmi – věříš na nějakou neviditelnou energii mezi koněm a člověkem?
Ano. Vždycky jsem si myslel, že mít koně, který reaguje na myšlenku, znamená, že to není myšlenka, ale fyzické hnutí těla, které ta myšlenka vyvolala. Ale ona ta energie existuje. Když si pomyslím, že zahneme doleva a než cokoliv pro to uděláme, tak tam kůň automaticky zahne… Jean Francois Pignon to má tak, že věří v Boha. Já věřím v nějakou energii, která tu je.
Jak se dá pracovat s tolika koňmi najednou?
S jedním to jde, se dvěma taky, tři už jsou těžší a dál už je to opravdu složitější. Také musím věnovat pozornost každému koni i jednotlivě, podpořit toho, který se bojí, usměrnit jiného, který ho chce kousnout. Jsou tři situace, ke kterým s koněm dochází když kůň nedělá co bychom chtěli. Kůň nám nerozumí, bojí se nás, nebo na nás prdí. Pokud se podle nich dokážeme správně zachovat, zvládneme společně cokoliv.
Kde se nacházíš v pomyslné abecedě při práci s koňmi, začal jsi v A jako malý – už jsi u Z?
Vůbec ne, pořád toho nevím dost. Když Pignon strávil nějakou dobu s divokými koňmi, přišel s tím, že se dozvěděl, že toho ještě hodně neví.
Jak vidíš dnešní jezdecký sport?
S čím jsem se setkal v Německu a co se mi nelíbilo, když jsme si během volna na show vyjeli na vyjížďku a potkali jsme děti na koních. Děti koně neustále pobízely špornami do každého kroku, vpředu je držely a ti koně se pohybovali s mrtvým výrazem v očích. Stejně jako dnešní obsedání – přijde mi, že se ti koně nejdřív otupí a pak se začne jezdit sedem. Přitom sed je to nejdůležitější, přes něj prochází naše energie od hlavy dolů.
Jaký mají tvoji show koně management?
Hlavně potřebují prostor, ten hektar na koně. Tady musím mít hřebce zvlášť, protože na malém prostoru by dejme tomu valach nemohl případně ustoupit do správné vzdálenosti. Jinak mají velký prostor s několika přístřešky, které moc nevyužívají.
Vidím Natálii, jak vyváží kolečko s hnojem z ohrady, miminko v kočárku usnulo. Nejsou to ani dvě hodiny, co v ukázce trikového ježdění visela na koni v plném cvalu hlavou dolů…
Jak je možné tohle všechno zvládat s maličkými dětmi?
Jezdí všude s námi. Máme to tak prostě nastavené.
| Foto: Jana Hamadová
Buďte první! Přidejte komentář