Proč děti baví zvířata? Mají to v krvi… Americký biolog E. O. Wilson, kterému se říkalo Darwin moderní doby, se v roce 1984 zabýval konceptem tzv. „biofilie“. Předpokládal, že základním aspektem lidské přirozenosti je naše vnitřní afinita k životu a životním procesům a tento příklon je výsledkem evoluce v prostředí, které jsme sdíleli se zvířaty. Podle Wilsona máme vrozenou tendenci věnovat zvířatům pozornost a tato tendence měla v naší evoluční historii jistou adaptační hodnotu. Vysoká míra zájmu o ostatní druhy mohla umožňovat rychlou detekci nebezpečných predátorů, chutné kořisti a příbuzných druhů – a to je důležité pro přežití a předání genů.
V podobném výzkumu publikovali vědci LoBue a DeLoache (2008) výsledky studie, která prokázala, že předškolní děti si všimnou přítomnosti pavouků a hadů mnohem rychleji než ostatních podnětů. Výsledky byly zcela konzistentní s podobnou studií New a kol. (2010). V těchto studiích tříleté děti (a jejich rodiče) dostali sérii vysoce kvalitních barevných fotografií sestavených do matrice 3×3. Úkolem bylo najít a dotknout se cílového podnětu mezi ostatními osmi necílovými podněty. Například bylo na fotografiích osm žab a jeden had. Děti i rodiče velmi spolehlivě označili nejrychleji hada. Je to důkaz priority našeho zrakového systému detekovat podněty, které nás mohou ohrozit.
Zvířata v preferencích batolat vedou
V další studii (Simion, Regolin, Buff, 2008) byla doložena preference novorozenců sledovat biologické pohyby.
Významně déle se dívali na pohyb živých tvorů než náhodné pohyby neživých objektů. Tato preference biologického pohybu je obvyklá i u ostatních živočišných druhů, jak ontogeneticky, tak fylogeneticky.
Všechny děti ve věku 4–12 měsíců sledovaly s výrazně větším zájmem filmy s reálnými zvířaty než filmy s neživými objekty (lodě, vlaky, vrtulník…). Další experiment, kdy byla zvířata zobrazena staticky na bílém pozadí stejně jako neživé objekty, opět potvrdil jednoznačně větší zájem o živé tvory, i když se nehýbali, nicméně reakce na pohybující se zvířata byla výraznější.
Zajímavý byl experiment s animovanými filmy, které propůjčují „živý“ pohyb i autíčkům a dalším neživým objektům. Nicméně kojenci obecně preferovali zvířata nebo např. autíčka s „živým“ pohybem než neživé předměty, které se pohybovaly strojově. Co je zajímavé – ale asi dnešní rodiče nepřekvapí, kojenci se déle dívali na animovaná než skutečná (nafocená) zvířata. To znamená, že „mít obličej“ a pohybovat se jako živý tvor jsou dostatečné pro vyvolání preference zájmu u kojenců. Jako na „super-stimul“ reagovali na autíčko, které se chovalo jako divoké zvíře, se zuřivým výrazem obličeje a provádělo přehnané pohyby jako živý tvor.
Přirozená potřeba
Vědci se shodují v tom, že styk dětí se zvířaty podporuje u dětí rozvoj empatie vůči zvířatům a k lidem. Dítě si do třech let se zvířaty rádo hraje, mazlí se. Mezi třetím a sedmým rokem už začíná chápat, že zvíře cítí bolest, neberou ho už jen jako hračku, ale rády ho personifikují a přisuzují mu lidské vlastnosti. Podle Z. Matějčka (2007) v dnešní době počítačů a televize zájem dětí o zvířata neupadá, ale naopak sílí. „Zájem o zvířata je něco hluboce zabudovaného do naší psychiky a neměli bychom se proti tomu bouřit. Dnešní dětská psychologie popisuje žádoucí vliv zvířat na duševní vývoj dětské psychiky, dokonce i k léčení některých duševních těžkostí a poruch. Děti by se tedy měly, podle Matějčka, se zvířaty seznamovat, poznávat je, a pokud je to možné, měly by s nimi žít.“ Koneckonců na tom je postavená hiporehabilitace v pedagogické a sociální praxi, kde odborný výběr koně a aktivity umožní cíleně s dětmi pracovat.
Dítě a kůň
Něco jiného je dítě doma obklopené malými zvířaty jako pes, kočka, morče, křeček, králík – a vyrůstající mezi tak velkými zvířaty, jako jsou koně. Bez ohledu na to, jak je kůň charakterní a vychovaný, má rád děti, nelze interakci dítě-kůň minimálně nemoderovat. U malých dětí je tu vždy třetí strana, kterou je rodič nebo jiná osoba pečující o dítě, což je na druhou stranu skvělá příležitost pro společnou aktivitu. Dítě předškolního věku si neuvědomuje sílu a rychlost koně, nedokáže předvídat jeho reakce. Dvou–tříleté děti se obvykle nebojí sednout si na koně, pokud se jim ovšem sedí relativně pohodlně a mají se čeho přidržet (ideální jsou madla). Během mnoha let jsem nabyla dojmu, že holčičky jsou pravidelně odvážnější než chlapečci, ti bývají opatrní a nedůvěřivější (když už vůbec projeví zájem), nicméně žádný relevantní výzkum toto nepotvrdil. Batolata a předškolní děti si rády koně pohladí, mohou ho zkusit čistit, poníky s pomocí vodit – a také nadšeně pomáhají s krmením, což je v pořádku u našich koní, nikoliv u cizích. ●
Zdroj: How very young children think about animals, Judy DeLoache, M. B. Pickard, Vanessa LoBue, Univerzita Virginie, Univerzita New Jersey 2011
Foto: Tomáš Marek
Buďte první! Přidejte komentář