Koncem 20. století bylo na jezdeckých diskuzních fórech až nepříjemně živo. Do českého koňařského rybníčku totiž vtrhla vlna přirozené komunikace s koňmi a Pat Parelli nebo Monty Roberts bývala nejčastěji skloňovaná jména. Kruhovka se usadila v našem slovníku stejně jako mrkvová hůlka, ohlávky – parelky nebo pověstná „Parelliho lopata“. Většina lidí si 7 Parelliho her možná vyzkoušela a vzdala to, chyběla trpělivost, jiní nad tím ohrnovali nos, a nakonec zbyli ti, kteří si stranou všech těchto bojů krůček za krůčkem osvojovali dovednosti přirozené komunikace, prošli obdobím hledání, poučili se z chyb. Nakonec dosáhli takové úrovně, že mohou pomáhat ostatním zlepšit vztah a práci s jejich koňmi. Jedním z těchto lidí je Jitka Bednářová Smíšková.
Když jsem k ní přijela před pár lety na víkendový kurz, začalo to kávou v malé chatičce za poměrně sychravého počasí: „Hřeju si ruce o horký hrnek a Jitka nám vysvětluje princip přirozené komunikace podle Parelliho. Jeho šest klíčů k přirozené komunikaci. Jo, to mám načtené. A pak vyfasujeme provazové ohlávky a mrkvové hůlky. Jdeme za koňmi. Na cestu od teorie k praxi. Základní ohradu s přístřeškem obývá asi deset koní od nejmenší velšky Máji po vysokou ryzku Sally a chlaďasku Etu.
Začínáme od píky – nasazováním provazových ohlávek, učíme se koordinovat své tělo a používat mrkvovou hůlku ve správný čas na správné zóně koně, s odpovídající fází intenzity. Jsem nejistá, protože pracovat s koněm, kterého neznám, mi bere sebedůvěru. Mája je však vynikající učitelka, reaguje na nejjemnější signály, člověk má pocit, že ji má v ruce lehkou jako pírko. A pak si měníme koně. Vodíme, couváme, ustupujeme předek, záď… couváme do zatáčky kolem sloupu (uff – všechno se mi plete, veškerá teorie je mi právě k ničemu, když si pletu ruce). A druhý den prší – co budeme v tom dešti dělat? Jitku počasí u koní nezajímá – nejsme z cukru, prostě sedáme na holé hřbety koní a jedeme cvičit do lesa. Tu slezeme a vyšleme koně přes potok, tam vycouváme na ruce do kopce a kolem stromu – v terénu se dá využít každá přírodní překážka.
Jitka radí, koriguje, koně jsou trpěliví a ochotní, a hlavně tolerantní k nemehlům. Po návratu pracujeme na kolbišti – stavíme koně předníma na špalky, kůň má vykročit přes bariéru levou přední. Cítím, že to není otázka drilu. Koně přemýšlejí a spolupracují. Je mi jasné, že cesta k takové jemnosti a přesnosti zkratkami nevede. Někde se musí začít…“
Jitka Bednářová Smíšková
Hiporehabilitace, přirozená komunikace, výtvarná tvorba, trikové ježdění, kroužky, tábory, semináře, vozatajství a pracovní využití koní, natáčení, show, rytířské turnaje, chovatelství a výchova hříbat, extreme trail… tohle všechno zvládá Jitka Bednářová Smíšková z JS Hobit v Domašově. Ve svém volném čase po práci učí výtvarnou výchovu na Střední škole Stavebních řemesel Brno–Bosonohy. Prostřednictvím přirozené komunikace pracuje s koňmi mnoho let a naplňuje ji předávat znalosti o koních nejen dospělým, ale i dětem.
Klasická otázka – ty a koně, kdy to všechno začalo?
Ke koním jsem se poprvé dostala v devíti letech – kamarádka ze školy mě tehdy pozvala do jezdeckého oddílu, ale sama nedorazila. Díky náhodě, protože tenkrát tam utekli koně a představte si stádo běžících koní a 9letou holku, která se jim postaví a otočí je. Tím jsem si vysloužila přijetí do klubu a mohla jsem se učit základům péče o tahle úžasná zvířata, tehdy pod vedením dostihového trenéra a jezdce pana Zdeňka Bezstarosty. Později jsem pomohla zakládat jezdecký oddíl v Sokolí. Po vysoké škole jsme se s manželem rozhodli, že je čas na vlastní koně. Nejprve jsme měli v bezplatném pronájmu dvě kobylky na mateřské a hřebečka na doléčení. To už jsme byli v Domašově, kde jsme si pak pořídili vlastní stádečko poníků. S nimi jsme pracovali, hráli si a začali učit děti.
Přirozená komunikace – jak jste se k ní dostali?
Jakmile začaly do České republiky pronikat informace o přirozené komunikaci, okamžitě nás to nadchlo. Už předtím jsme se s koňmi snažili intuitivně pracovat trochu jinak, jemněji a sledovali komunikaci v jejich stádě. Studovali jsme různé školy a směry, osobně jsem si ale nejvíce vzala od Pata Parelliho. Jeho škola mi připadala nejucelenější. Manžel patřil mezi prvních šest lidí, kteří na úvodním semináři obdrželi 1 lewel. V posledních letech se rodinný kruh uzavírá a je mi inspirací můj mladší syn i Jean François Pignon, který se stal jeho učitelem.
Rodinná tradice
Jitka Bednářová Smíšková jezdívala parkury stupně S, dělala rozhodčí v parkurech, drezúře i military. Není se tedy čemu divit, že i její starší syn Jakub úspěšně závodil v parkuru i drezúře – v parkuru vyhrál mistrovství republiky a v drezúře byl čtvrtý již v roce 2001. I její mladší syn Michal u koní zůstal, dnes je známým trikovým jezdcem a navázal na rodinnou tradici ve westernovém městečku Boskovice, kde přibližně před dvaceti lety vystupovala celá rodina. Se svou skupinou připravuje divadelní show s koňmi a ukazuje lidem i kouzlo přirozené komunikace. Jakub v současné době vystupuje v Německu v Elspe. Občas se na představení objeví už i vnuk, takže to vypadá, že tradice práce s koňmi zůstane v rodině i nadále.
Jaké byly začátky téhle „jiné“ práce s koněm ze země?
Musím přiznat, že svého prvního koně jsem „uspávala“. Byla to klisna, se kterou jsem dělala dlouho jednu hru, pak zase dlouho druhou… Dcera této klisny pak byla naopak trochu hektická – protože jsem byla hektická já.
Skákala jsem od jednoho k druhému. Čím jsem starší, tím lépe vnímám potřebu pauzy. Tu chvíli, kdy už se nesoustředí. Při práci s deseti dětmi a koňmi jsem schopná najednou vycítit volání o pomoc koně v kruhovce 50 m od mě – který už tam s tím člověkem nechce být.
Minulý víkend jsi tam měla seminář pro deset dětí. Jak děti na tento jiný způsob práce s koňmi reagovaly?
Byly úžasné. Jednalo se o děti ze stáje NAPOLI, kde jezdí pony-games. To je hodně dynamická hra. Jejich trenérka je chtěla tímhle seminářem přivést k větší jemnosti při práci s koňmi. A dětem se to moc líbilo. Hodně zjemnily, a co víc, začaly se zajímat a přemýšlet nad tím, jak se koně projevovali. Běžně se práce ze země s koněm omezuje na to, že se koně vyčistí a jde se jezdit. Ta proměna dětí mi udělala velkou radost.
Nedávno jsem sledovala představení tvého syna Michala s jeho běloušem. Dechberoucí byla ta jeho přesnost a načasování, pokud šlo o korekci pohybu koně. Musíš na něj být pyšná.
Ano, dokonce jsem sama byla na jeho semináři. Bylo zvláštní slyšet od něj má vlastní slova. Ale on je hlavně praktik. Každé představení je pro něj vlastně jako každý trénink. Choreografie je sice daná, ale není svázaná pravidly. Jen je důležité držet se nastavených mantinelů.
Jsi výtvarnice. Jak to ovlivňuje tvou práci s koňmi? Je v tom ta preciznost každého jednotlivého tahu štětcem, intuice, představivost hotového díla? Je pro tebe „hotový“ kůň něco jako dokončený obraz? Co pro tebe malování znamená – relax, kompenzaci zemitého života s koňmi nebo prostě práci?
Na otázku, zda je hotový kůň jako obraz – není. Je to cesta – mám samozřejmě nějakou vizi, kam bych s koněm chtěla dojít, ale jsem na cestě, u které nevím, kam mě opravdu povede. Malování je pro mě nutnou doplňkovou aktivitou, ale poslední dobou nemám tolik času a už na tom nejsem zdravotně tak, abych byla v práci, u koní a pak celé noci malovala. Ale vlastně tím, že učím na střední škole výtvarku, tak se malováním zabývám skoro denně.
Pat Parelli – 6 klíčů
V roce 1990 Pat Parelli napsal knihu Natural Horse-Man-Ship,, ve které definoval 6 klíčů k úspěchu. Existuje ještě 7. klíč, který se už do této knihy nedostal – „mentor“, který nás může podpořit, inspirovat, posouvat.
- Přístup – je to soubor všech akcí/reakcí v daném okamžiku. Měli bychom být pozitivní, progresivní a přirození.
- Znalosti – ne takové „jedna paní povídala“, ale skutečné znalosti.
- Pomůcky – které nám umožní prodloužit své tělo, abychom obsáhli dlouhé tělo koně.
- Techniky – díky korektní technice dokáže kůň chápat, co chceme.
- Čas – koně nikdy nenosí hodinky, ale potřebují v daném čase vědět a cítit, kdy mají kde být, proč tam být, co dělat, když se tam dostanou, a kdy skončit s tím, co právě dělají.
- Představivost – Einstein prohlásil, že „Představivost je ještě cennější než znalosti“ – protože je tím, co začíná v srdci a pak přechází do hlavy. Tak si představte, co by s vaším vztahem s koněm udělalo pochopení psychologie koně, pochopení, jak dávkovat lásku, řeč těla a vůdcovství.
Když jsem u tebe byla na semináři, měla jsem v ruce jen „hotové“ koně reagující jako na nitkách (pokud jsem to udělala dobře). Kolik času jsi jim věnovala – a není riziko, že ti je začátečníci zkazí?
Nezkazí. Kůň je v kontaktu s jiným člověkem jako nepopsaný papír. Reaguje podle toho, jak s ním ten člověk pracuje, na jaké je úrovni. A když přijdu já, tak je zpátky – stačí, že se jinak postavím, podívám, šťouchnu… když je vedu, tak nemají snahu se pást. Samozřejmě je důležité vědět, jakého koně napasovat ke kterému klientovi. Nejspíš na to nějaký radar mám. Už před lety mně manžel přenechával rozdělování koní jednotlivým klientům a fungovalo to.
Když prodáš koně, který jde o tebe vychovaný, důvěřivý a ochotný – setkala ses s tím, že prostě jinde nefungoval?
Vlastně ne. Pokud prodám hříbě, tak se s ním budoucí majitelé seznámí tady u mě a když vše dobře funguje a odvezou si ho, jsme v kontaktu a pokud by se vyskytl nějaký problém, tak pomůžu.
V čem dělají ti, kteří chtějí začít s přirozenou komunikací největší chybu – co je pro ně nejtěžší?
Možná mnohým chybí představivost. To je hledání cest, kreativita. Nemám ráda, když se z koně vycvičí stroj, který nemyslí samostatně. Právě pro hiporehabilitaci v pedagogické a sociální praxi (HPSP) je potřeba, aby kůň komunikoval, projevoval se. Jen tak může zrcadlit vnitřní nastavení člověka a v podstatě mu ukázat cestu.
Jaké je tvoje motto pro práci s koňmi?
Moje motto? Užívám si každý okamžik, ať už dělám cokoliv. Baví mě proces učení. Mám radost, když vidím své žáky, jak se při práci s koňmi změní, když jsou „jiní“, jemnější a jinak přemýšlí. A mým cílem je dostat koně a člověka podle jeho potřeb co nejdál. ●
Buďte první! Přidejte komentář