Nepředvídatelní, nebezpeční a divocí. Takoví byli Skytové, příslušníci raných euroasijských nomádských kmenů, kteří svou sílu prosazovali na území dnešního Ruska a Ukrajiny. Svými inovativními technikami boje a novými strategickými koncepty výrazným způsobem přispěli do teorie válečnictví. Jednou z nejvýraznějších dovedností těchto kočovníků byla bravurní jízda na koni, kterou mistrně ovládali i s volnými otěžemi; v bojové vřavě totiž často potřebovali obě ruce k lukostřelbě. Hustá salva šípů, jež očím nepřítele v poslední chvíli života zatemnila slunce, byla skytským typickým znakem.
Přesný původ starověkých Skytských kmenů je nám až do dnešního dne tajemstvím. Historikové podle dochovaných pramenů o jejich jazyce a náboženství usuzují, že měli íránské kořeny, ale například proslulý Hérodotos spatřuje jejich původ v antické mytologii. Podle tohoto řeckého historika měl být první Skyt jedním ze tří bratrů, kteří vzešli ze spojení bájného hrdiny Herkula a jakési podivné hadí bytosti. Byli to nakonec právě staří Řekové, kteří dali tomuto kočovnému národu jeho pojmenování.
První prameny zmiňují jejich výskyt již během doby železné v rozsáhlých středoasijských stepích, odkud tito kočovníci migrovali až do jižních částí dnešního Ruska a na Ukrajinu. Těla měli posetá tetováním, vedli rodinný život ve svých obrovských krytých vozech s mnoha místnostmi a chovali dobytek. Měli však i svou temnější stránku; na sedlech skytských koní byly jako znak vítězství v boji často připevněny skalpy, a jako číše na pití nezřídka posloužila nepřítelova lebka.
Vedle jízdy lehké disponovali nomádi i jízdou těžkou. Těžkooděnci bojovali s kopími až tři metry dlouhými, díky čemuž měli větší dosah z koňského hřbetu.
Skytové byli kromě rabování inovativní ještě v jednom směru; šlechtění koní. Postupně dokázali svá zvířata přiblížit své představě ideálního válečného koně. Změny se měly projevit například v konstituci předních končetin koní – ty byly silnější a podsaditější. Dále pak měli mít skytští koně potenciál dosáhnout vyšší rychlosti pohybu, nebo třeba i déle zadržovat vodu. Vykazovali také známky genetických proměn, jež jsou typické zejména jako důsledek procesu domestikace: menší mozek, poddajnější uši apod. Je prokázané, že se vyznačovali i menšími nadledvinami, které mají mimo jiné jednu zásadní funkci, a tou je produkce adrenalinu a kortizolu, hormonů doručujících ve stresových situacích mozku zprávu: bojuj, nebo uteč. Menší nadledviny v tomto případě mohly způsobovat jakousi zkratku v této volbě, v jejímž důsledku byli koně méně lekaví, a riziko, že z boje utečou, se snížilo.
Skytové byli jednou z prvních kultur, u nichž je prokázáno, že ovládli umění válčení na koních. V boji využívali taktiku „udeř a uteč“, kdy provedli rychlý a silný útok, a předtím, než se nepřítel (popřípadě to, co z něj v tu chvíli zbylo), vzpamatoval, dali se na ústup, aby toto smrtonosné kolečko mohli po chvíli zopakovat. K tomu jim napomáhala i speciálně uzpůsobená sedla. Ta neměla třmeny (ty byly vynalezeny až o několik staletí později), ale disponovala čtyřmi vyztuženými vzpěrami v každém rohu, jež zajišťovaly jezdci stabilitu potřebnou ke střelbě za jízdy. Jejich šípy byly samy o sobě zkázonosnými, ale Skytové na jejich špičky pro větší úspěch nanášeli jedovatou směs, kombinaci zmijího jedu, lidské krve a zvířecího trusu. Pokud oběť nebyla smrtelně zraněna proniknutím šípu do těla, zemřela na následky jedu či infekce. Do historie vojenství přispěli i novým typem kompozitního luku, který byl vyroben ze dřeva a zvířecích (často koňských) šlach, byl kratší a lépe se s ním tak manipulovalo. Speciální tvar luku umožňoval rychleji a efektivněji napnout tětivu, a pro střelbu z koně byl tak ideálním.
Skytové byli velmi vynalézavým národem; vyvinuli a využívali speciálně upravené sedlo, luk i toulec.
Další vymožeností byl toulec zvaný goryt, jehož tvar byl střelbě za jízdy speciálně uzpůsoben. Bojovníci jej nosili zavěšený na boku pod levou paží, aby z něj mohli pravačkou brát šípy v rychlém sledu. Byli tak schopni vystřelit za určitou dobu opravdu velké množství šípů, kterých si s sebou do boje v rozměrném toulci nosili i víc než sto. Vedle jízdy lehké disponovali nomádi i jízdou těžkou. Těžkooděnci bojovali s kopími až tři metry dlouhými, díky čemuž mělivětší dosah z koňského hřbetu.
Skytská civilizace postupně zanikla, a to v čase velkého stěhování národů ve 3. století našeho letopočtu. Kmeny byly příliš nejednotné a postupně utrpěly několik devastujících porážek. Jejich nejvýznamnějšími protivníky byli Góti a Hunové, jejichž zásluhou došlo k postupnému rozvrácení kmenů. Přeživší příslušníci se pak přidali k různým jiným skupinám. To, čím se zapsali do teorie válečnictví, je však dodnes považováno za významný přínos. ●
Buďte první! Přidejte komentář