Na naši společnost již dlouhodobě působí historický a kulturní význam koní, což se zapříčiňuje o to, že tato zvířata vnímáme spíše jako společníky. Mnozí lidé by měli problém s požitím koňského masa, a mnozí se také mohou pozastavit nad tím, kde všude v každodenním životě můžeme narazit na část toho, co dříve bývalo tímto majestátním zvířetem. K čemu nám tedy v minulosti sloužily (a stále ještě slouží) části tělesných schránek koní poté, co jejich vědomí odejde na věčné pastviny?
Věštění z kostí
Po smrti koně se zpracovávalo nejen jeho maso, ale i ostatní části těla. Kosti nacházely své využití například v rituálu zvaném Skapulimancie. Ta byla rozšířenou technikou věštění, pro niž bylo zapotřebí vepsat otázky do plochých kostí dobytka. Nejčastěji se k tomuto účelu využívalo koňských, či kravských lopatek. Kosti byly následně páleny ohněm, a když v důsledku žáru popraskaly, lidé v nich dokázali najít odpovědi na otázky, které byly do kostí vryty. Této metody využívali například staří Číňané, a to již kolem roku 1 000 před naším letopočtem. Obřady přitom byly zaznamenávány i o několik století později, a to u kmene Naskapiů, domorodých obyvatel subarktické oblasti, a na některých místech v Evropě či severní Africe.
Díky své pevnosti a struktuře se daly kosti používat i ke mnoha dalším účelům. Vyřezávaly se z nich dekorace, nebo je šlo přetvořit v jednoduché nástroje. A to i v ty hudební. Quijada, anglicky Jawbone (čelist), byl v minulosti instrument hojně zastoupený v hudební tvorbě Latinské Ameriky. Tam se dostal z Afriky v době koloniální éry. Dnes bychom mohli říct, že se jedná o perkusní nástroj, přesněji o chrastidlo. Nástroj nebyl na výrobu náročný, potřeba byla jen spodní čelist z koně, mezka či osla, která se řádně očistila a vysušila. Právě vysušení způsobilo, že zuby zvířete sice držely v jamkách, ale byly uvolněné. To umožňovalo hudebníkovi vydávat chrastivý zvuk rytmickým pohazováním kostí, nebo přejížděním dřívkem po řadě zubů. V současné době se tento nástroj stále těší oblibě v Argentině, Mexiku či Haiti.
Pálením kostí a jejich následným zuhelnatěním vzniká zrnitý materiál, který má dobrou bělící schopnost. Díky tomu se používá především při výrobě třtinového cukru, který díky kostnímu uhlí získává svou čistě bílou barvu. A když už jsme u toho sladkého…
Dáte si bonbon?
Jak nejspíš mnozí z nás zaznamenali, zvířecí kůže či kosti se objevují například v měkkých bonbonech či jiných produktech obsahujících želatinu. A je tomu skutečně tak. Želatina se vyrábí právě z těchto částí zvířecích těl, zpravidla prasečích, hovězích, ale také koňských. K výrobě želatiny je totiž potřebný kolagen, který se z kůží, kostí atd. uvolní jejich vyvařením. V konečné formě nabývá podoby rozemletého prášku. Vzhledem k tomu, že je kolagen takto dlouze zpracováván, není oficiálně klasifikován jako živočišný produkt – přesto ho zapřisáhlejší vegani ze svého jídelníčku vědomě vyřazují.
Někde jsme již možná zaslechli, že v bonbonech jsou i rozemletá koňská kopyta; věrohodnější zdroje však potvrzují, že je tento výrok v současnosti nepravdivý. Naopak, známým produktem z koňských kopyt je lepidlo. Výroba spočívá v povaření kopyt rozlámaných na malé kousky, dokud nezkapalní a nevytvoří se z nich hustý gel. Finální produkt je ve formě tvrdého bloku, který svým vzhledem připomíná pryskyřici. Pro použití se lepidlo rozpustí v horké vodě, a v tom tkví i jeho nevýhoda – po aplikaci musíme počítat s tím, že není voděodolné. Je však pevné a flexibilní, a proto je oblíbeným pomocníkem zejména v čalounictví, truhlářství či keramickém umění.
O uplatnění žíní ve válečnictví se zasadili staří Římané, kteří vyvinuli katapult zvaný škorpion.
Právě jeho lana byla vyráběna ze spleti hovězích šlach, koňských žíní a ženských vlasů.
A právě v keramice lze objevit produkty se zajímavými zdobnými liniemi, vytvořenými koňskými žíněmi, které se při specifické teplotě na umělecký kus přikládaly a tvořily tak elegantní vzory.
Koňskými žíněmi ke kráse
Staří Egypťané je používali žíně na výrobu paruk, nebo si jimi prodlužovali své vlastní vlasy. Díky své pevnosti byly oblíbeným materiálem pro výrobu různých typů šperků – náramků, náhrdelníků či jiných ozdob. Ty se dají koneckonců sehnat i dnes. Své místo žíně získaly i v umění; dodnes se ještě uplatňují jako část výtvarných štětců, jíž se nanáší barva, a to právě díky svým jedinečným vlastnostem, jakými jsou jejich hladká struktura a schopnost pojmout a udržet velké množství barvy, takže se umělec nemusí zdržovat častým namáčením štětce.
Slovo „kolagen“ má etymologické základy ve slově řeckého původu; „kolla“ znamená v překladu lepidlo.
Na žíně narazíme i v hudební tvorbě, konkrétně je můžeme nalézt na některých smyčcích, kde se o popularitu dělí s nylonem. Na výrobu jednoho smyčce se spotřebuje 160 až 180 vláken, která jsou v případě houslistů zpravidla bílé barvy a ideálně pocházejí z ocasů koní žijících ve velice chladných klimatických podmínkách. Chladné klima totiž způsobuje to, že vlákna jsou pevnější a silnější. Hráči na basu preferují žíně černé, které mají být hrubší a lépe tak zachytávat struny tohoto nástroje.
V současnosti však najdeme mnohem více způsobů zužitkování žíní, než jsou estetické účely. Koňské žíně jsou poměrně rozšířeným textilním materiálem. Látku na oblečení si z žíní poprvé vyrobili Španělé, a to zhruba v 8. století našeho letopočtu. Již od pradávna se užívaly k výrobě lan a zejména v 19. století byly oblíbeným čalounickým materiálem, ze kterého se vyráběly celé potahy na nábytek. V čalounictví se uplatnila i koňská srst, která často tvořila výplně měkkých částí nábytku.
V tomto období jste mohli žíně najít i ve většině štětců na holení či ve formě paruky. Dalším překvapivým místem, kde žíně hledat, je novověký zubní kartáček – jeden takový vlastnil i Napoleon Bonaparte.
Rituály
Dosavadní text popisoval praktiky, které byly prováděny zpravidla po uhynutí zvířete, či za jeho života (např. v případě kopyt). Je zde však další neopominutelné využití koňského těla, které si, na rozdíl od výše zmiňovaného, přímo žádalo smrt zvířete.
Rituální obětování koní bylo obvykle součástí náboženského či kulturního rituálu. V minulosti byly tyto úkony běžné na několika místech v Asii i Evropě, přičemž v některých kulturách jsou zřídka provozovány dodnes. Ashvamedha byl rituál používaný v Indii již od časů pozdní doby bronzové, který byl provozován indickými králi na důkaz imperiální suverenity. Byl vybrán statný hřebec, který byl v doprovodu nejlepších válečníků vypuštěn na roční putování, během něhož mohl jakýkoliv králův nepřítel vyzvat jeho doprovod na souboj. Pokud se během onoho roku nikomu nepodařilo hřebce zajmout či zabít, vrátila se výprava zpět do města, kde bylo zvíře obětováno a král mohl být prohlášen za nesporného panovníka. Tento honosný, nákladný a podle dochovaných materiálů i složitý rituál byl naposledy vykonán v roce 1741.
Svůj rituál měli i Norové kolem roku 1000 n. l., kteří koně podřízli, rozporcovali a zkonzumovali. Krví, kterou při podřezávání zachycovali, pak kropili své posvátné stromy. Koňská hlava byla nabodnuta na kůl a takto figurovala v jedné ze severských kleteb. Jedna ze severských povídek, Vǫlsa þáttr, se zmiňuje o uctívání koňského penisu. Tuto formu náboženství měla podle povídky praktikovat rodina, která měla zmíněnou část zvířecího těla zabalenou v šátku a pravidelně se k ní modlila, než přišel samotný norský král Olaf II. a raději jejich víru osobně obrátil ke křesťanství.
Z největšího a nejlépe zachovalého středověkého díla o Irsku s názvem Topographia Hibernica se dozvídáme o dalším z královských rituálů. K jeho uskutečnění byla popravena bílá klisna a její tělo bylo vhozeno do horké lázně, kde se nějakou dobu vařilo. Vláda a suverenita panovníka jsou zajištěny tehdy, když panovník absolvuje koupel v této vodě, přičemž ji zároveň pije a konzumuje maso z mrtvé klisny.
Součástí tradic spojených s obětováním koní jsou i takzvané jezdecké hroby, kdy je společně s mrtvým člověkem pohřben i jeho kůň. Obecně převládá domněnka, že se tak dělo z náboženských pohnutek – kůň měl totiž přepravit svého pána na onen svět. Takové pohřby byly vykonávány například ve staré Číně či ve Skandinávii během vikingské éry, ale některé hroby můžeme najít třeba i v nedalekém Německu.
Buďte první! Přidejte komentář