Koně v antické mytologii

Večerním vzduchem brzy zašuměla křídla a Pegas se snesl k prameni, aby se napil. Bellerofontes k němu přistoupil se zlatou uzdou…

Eduard Petiška, Staré řecké báje a pověsti

Koně měli ve starověkém Řecku i Římě velký význam pro vojenství, zemědělství i kulturu. Byli zářným symbolem moci, dobrého postavení a bohatství. Staří Řekové věřili, že jsou to koně, kdo převádí duše mrtvých. I z toho důvodu chovali tato zvířata v hluboké úctě a vyobrazovali je v nespočtu básní, výtvarných děl i fantastických příběhů. Významnou roli získali právě v mytologii, která byla a je v tomto prostoru výjimečně komplexní součástí kulturní tradice.

Pegas

Mnozí z nás si možná spojí bájného Pegase právě s mytologií antickou. Příběhy o tomto okřídleném tvoru mají však své kořeny již v Chetitské říši, starověkém indoevropském národu, rozkládajícím se na území dnešní Malé Asie, Sýrie a Libanonu. Podle chetitských pověstí mělo podobu okřídleného koně stvoření zvané Pihassassa, které bylo bohem větru a blesků. Ať už se antická kultura u té chetitské inspirovala, či nikoliv, je jisté, že právě ten řecký Pegas má za sebou zdaleka nejpropracovanější příběh. Příběh, který je natolik pozoruhodný i proto, že podle starých Řeků byl právě Pegas prvním koněm na světě. Pojďme si jej nyní přiblížit.

Otcem Pegase je podle řecké mytologie Poseidón, podle římské jeho protějšek Neptun, bůh moří. Matkou pak má být Medúza, okřídlená žena s klubkem zmijí místo vlasů, kterou Poseidon v podobě koně svedl. Medúza je jednou ze tří sester, v příbězích známých jako Gorgony, a jako jediná z nich nebyla nesmrtelná. Tohoto nedostatku, podle jedné z bájí, využil Perseus, který jí uťal hlavu. Když první kapky Medúziny krve dopadly na zem, zrodili se z nich dva polobožští bratři – Pegas a obří muž Chrysaor. Údajně se tak mělo stát nedaleko oceánských pramenů, a proto se okřídlenému koni říká Pegas, což je starořecký výraz pro „pramen“.

V antickém pojetí byl právě Poseidón, bůh všech moří, označován jako tvůrce koní na Zemi. Tato zásluha je mu připisována zejména proto, že Pegas, první ze všech koní, vzešel právě z Poseidónova spojení s Medúzou.

S vodním živlem byl spojován i díky svému původu. Stejně jako jeho otec totiž dokázal vytvářet nové prameny, a to na místech, do kterých udeřil kopytem. Tato pověst se pojí ke dvěma pramenům nacházejícím se v Řecku – oba se nazývají Hippocrene, tedy „koňský pramen“. Jeden z nich můžeme navštívit na hoře zvané Helicon. Toto místo je považováno za posvátné sídlo múz; právě vodě z tohoto pramene jsou přisuzovány nadpřirozené schopnosti spojované s uměním. Básníci a jiní umělci mohou pitím této vody čerpat inspiraci i kreativitu.

Pegas se dlouho volně proháněl po světě, než byl jednoho dne zkrocen. Athéna, bohyně moudrosti, zhotovila zlatou uzdu a dala ji Bellerofontovi, bájnému hrdinovi a lovci zrůd. Byl to právě Bellerofontés, který podle básně Olympská óda od slavného starořeckého lyrika Pindara, okřídleného koně zkrotil a osedlal.

O dobrodružstvích Pegase a Bellerofonta se zmiňuje množství dalších dobových básní. Ve svých dílech je zmiňovali i Homér či Eurípidés, známé jsou i reliéfy, vázové malby a jiná výtvarná díla. Jedním z nejznámějších je novoantický reliéf s názvem „Bellerofón napájí Pegase“ z 1. století př. n. l. Hrdina se vznešeným ořem po boku byl schopen vyhrát každý boj. Troufl si na Chiméru, bájnou nestvůru, jejíž tělo je kombinací těla lvího, kozího a dračího, a díky Pegasově rychlosti a odhodlání ji z jeho hřbetu přemohl. Společně také odrazili útok nebezpečných Amazonek a přemohli i hordu Solymů, loupeživých nájezdníků.

Podobu zvířete s drobnými obměnami zachycují různá výtvarná díla z celé Antiky – řecká, římská, etruská i fénická.

Bellerofónova cesta, lemována úspěchy a ódami oslavujícími jeho i Pegasovo hrdinství, ho dovedla až na panovnický trůn, na kterém se mu v hlavě usadil neodbytný cíl; přiblížit se bohům a sám se stát nesmrtelným. Naposledy si tedy osedlal Pegase a vydal se na bájnou horu Olymp. Nejvyšší bůh Zeus byl však dotčen a rozzloben arogancí tohoto smrtelníka, jehož slavné činy byly vykonány především Pegasovou zásluhou. Seslal tedy z nebe blesky, které koně natolik vyděsily, že za letu svého pána shodil ze hřbetu a tím ho zabil.

Když Pegas ztratil svého jezdce, v nově nabyté svobodě se sám proháněl po nebi, až ho nakonec kopyta dovedla zpátky na Olymp, kam předtím mířil. Sám Zeus koně přivítal, napojil a ustájil, a stanovil mu povinnost táhnout jeho nebeský vůz nesoucí blesky. Pegas nejvyššímu z bohů věrně sloužil a po letech práce ho Zeus odměnil tím, že mu daroval souhvězdí, které od té doby nese jeho jméno.
To se alespoň dozvídáme v jedné z verzí mýtu. V jedné z dalších se například uvádí, že Pegas blesky z vozu vysypal a zavinil tak obrovskou bouři, která zdevastovala krajinu. Za toto pochybení ho Zeus potrestal tak, že v souhvězdí jeho samotného proměnil.

Hippalektryon

Na rozdíl od Pegase, svého o poznání elegantnějšího příbuzného, má Hippalektryon kromě ladných perutí i pestrobarevná brka a místo zadních nohou pařáty. Je napůl kůň a napůl kohout. Přesnější původ legend o tomto kříženci je nejasný, ale jeho vyobrazení můžeme dnes vidět na zachovalých ozdobných vázách či keramice, a známých je také několik jeho soch. Příběhy se shodují v tom, že toto bájné stvoření má přední polovinu těla koňskou a zadní drůbeží, v detailech se ale některé liší; v umění lze rysy koně a kuřete vidět poskládané do četných kombinací, některé dokonce vyobrazují koňskou hlavu s kohoutím hřebenem a zobákem. V některých mýtech můžeme najít pokusy o bližší specifikaci zvuků, jež tvor vydává; zdroje se zde však rozcházejí a nikdo si tak není zcela jist, zda jde o kokrhání či ržání. Chováním je zvíře podobné koni, a dá se i zkrotit a osedlat.

Čím je tedy Hippalektryon zvláštní? Staří Řekové i Římané věřili, že jeho přítomnost má apotropaické účinky, tedy že odrazuje zlé duchy. V tomto smyslu byl také vyobrazován – jako ochranný symbol proti zlu a neštěstí. Démoni, zlí či nepřejícní duchové a jiné záludné bytosti se při pohledu na něj začnou nekontrolovatelně smát, v důsledku čehož nemohou škodit a jsou nuceni odejít.

Hippocampus

Název tohoto bájného zvířete by se dal přeložit jako „koňské monstrum“. V latině se můžeme setkat s o něco přesnějším označením „mořský kůň“ (equus marinus). Hippocampova hlava i přední nohy jsou koňské podoby, ale zbytek koně bychom vyhlíželi marně; zbylou část jeho těla totiž tvoří šupinami posetá ocasní ploutev.

Hippocampus byl jednou z nejobávanějších mořských zrůd starověku!

Podobu zvířete s drobnými obměnami zachycují různá výtvarná díla z celé Antiky – řecká, římská, etruská i fénická. Mořský kůň je v nich nejčastěji zachycován ve skoku, se vzepjatou horní polovinou těla v rozbouřených vlnách moře. Příběhy ho nevykreslují jako kladného hrdinu, spíše naopak; Hippocampus je symbolem námořního neštěstí, divokých mořských živlů a nehod. Nejčastěji o něm můžeme slyšet jako o sluhovi řeckého Poseidona (římského Neptuna), který útočí na lodě a žene je na útesy, o něž je roztříští. Podle některých zdrojů dokonce Poseidon jezdil pod mořskou hladinou ve voze taženém vícero Hippocampy. V Etruské civilizaci byl vyobrazován v malbách a reliéfech zdobících hrobky, protože tehdy lidé věřili v námořní plavbu zesnulého do jiného světa.

Klisny Diomedovy

Diomédés byl jedním z řeckých králů. Je známý jako udatný bojovník, proslulý zejména hrdinnými skutky v Trójské válce. Z mytologie jsou nám známy jeho klisny, zvané též jako klisny Thrákie, které tvořily početné stádo a prosluly tím, že byly lidožravé. Byly všeobecně obávanými, a jedním z úkolů slavného Herkula bylo klisny králi ukrást. Ty byly údajně šílené, stravovaly se převážně masem zbloudilých cizinců či králových „nepohodlných“ hostů. Tyto „postrachy Thrákie“ držely železné řetězy, jelikož byly velmi nevypočitatelné a nebezpečné. Uklidnit jejich šílenství dokázalo pouze jedno. Lidské maso. V jednom z příběhů se hrdinný Herkules utká v boji s Diomédem, zatímco nechá svého společníka hlídat řetězů zbavené stádo. Tehdy netuší, do jaké pasti přítele přivedl, a po vítězném boji ho najde mrtvého, způli snězeného. Nakrmí tedy klisny tělem jejich poraženého pána, což způsobí, že klisny chuť na lidské maso navždy ztratí.

Héliovo čtyřspřeží

Aethon, Eous, Phlegon a Pyrois. Čtveřice koní, sloužící samotnému bohu slunce, měla podle starořeckých pověstí velmi důležitý úkol; střídat den a noc. Zlatí okřídlení koně táhli velký kočár, jímž převáželi Slunce. Svou každodenní cestu začínali na nejvýchodnějším místě světa, ze kterého putovali po nebeské klenbě až na západ, kde se měl rozkládat bájný ostrov Blažených, který jim poskytl odpočinek a bohaté pastviny. Odtamtud je Hélios odvezl na člunu po proudu zvaném Oceanus (ten prý teče kolem celého světa) zpět na východ, kde každý den znovu začínali svou pouť.

Tak jako množství bohů, i Hélios měl na Zemi několik polobožských dětí. Jeho syn, Faethón, dlouho obdivoval putující slunce, než ho jednoho dne přemohla zvědavost. Vypátral na východě svého otce a přesvědčil ho, aby jej nechal vůz řídit. Ten svolil, a mladý Faethón vzal do rukou otěže čtyřspřeží a vyrazil přes oblohu na západ. Koně ho však brzy přestali poslouchat, splašili se a zlatý vůz i se Sluncem začal padat z nebe. Hrozilo, že bude Země spálena, ale Zeus včas zasáhl a na vůz seslal blesky. Ten se rozletěl na kusy, Slunce zůstalo na nebi a vyděšení koně utekli domů. Faethón shořel v plamenech.

Arésovi koně

Arés je v řecké mytologii bohem války, v minulosti však nebyl zdaleka akcentován tak, jako jeho římský protějšek Mars, a to patrně proto, že Řím byl historicky národem bojovnějším. Čtyřspřeží ohnivých koní měl vlastnit i Mars, ale obecně jsou tato zvířata známější jako Arésova. Na rozdíl od Athény, rovněž bohyně války, se ve válečném běsnění a vřavě Arés vyžívá. Jeho koně jsou svým vzhledem stejně děsiví a temní jako jeho povaha. Jsou černí, divocí a ohniví, některé zdroje se shodují na tom, že oheň mají i chrlit. Půda jim pod kopyty černá a mění se v popel. S Arésem se objevují u každé bitvy a krveprolití, čímž plní velmi důležitou činnost; bůh musí být vždy přítomen, aby mohl podpořit jednu ze stran a umožnit jí tak vítězství.

Koně byli v antické mytologii i umění často akcentovaným prvkem, a objevovali se zde skutečně v mnoha podobách a obměnách. Vedle koní okřídlených, zlatých či ohnivých jsou nám známy i mnohé hybridní podoby – koňské tělo je zároveň způli rybí, ptačí či humanoidní (součástí těchto kultur jsou i kentauři). Fantastické příběhy o Pegasovi, koních převážejících Slunce či hipických mořských nestvůrách tak zdaleka nejsou jedinými, které si lidstvo vypráví a předává již po dlouhá staletí. ●