Každý, kdo se má něco naučit (člověk nebo kůň), to musí dělat. Trénink znamená dělání. Komenský říkal: „Zpívat se naučíš zpíváním.“ Nenaučíte se jezdit na koni, když nebudete jezdit na koni. Ani kůň se nenaučí dělat to, co chceme, aby uměl, když to nebude dělat, opakovat, trénovat.
Jezdec v roli manažera a diktátora
Kůň ovšem, jako i většina lidí, pracovat nechce – resp. nechce mít pocit, že pracuje. Uspokojí své základní potřeby (kam patří i pohyb dle jeho vůle) a chce mít klid – jako většina lidí. Proto se aktivní člověk, který se chce věnovat jezdeckému sportu, musí umět nějak s koněm dohodnout. Tedy se zvířetem, které má vlastní názor a je o hodně silnější. Jezdec, ať už je jeho životní pozice, situace ve společnosti lidí jakákoli, se najednou stává šéfem, manažerem svého koně. Je v pozici ředitele, který ovládá svého podřízeného a musí to s ním umět, aby z něho dostal požadovaný výkon.
Není to lehké. Mnoho lidí stojí o pozici manažera, protože v jejich podvědomí existuje představa, že když já velím, tak ostatní pracují za mě a pro mě. Ale management, tedy řízení lidí, je také potřeba umět. Jsme u minule zmíněného hesla: „Když šplháš do sedla, buď připraven na jízdu.“ Musíme zvládat to, co jsme se rozhodli řídit, šéfovat. Musíme se naučit diktovat svému koni a také jeho naučit, aby poslouchal našim povelům, jinak nezvládneme jízdu. Musíme se stát „diktátorem“ pro zvíře, které je silnější než my.
Že je výraz „diktátor“ příliš silný? Není. Vnucujeme jiné bytosti svoji vůli. Chceme, aby nás poslouchala, aby nám byla po vůli. A jsme závislí (zdravím a možná i životem) na tom, zda nás poslechne. A tak se opravdu musíme naučit, jak to udělat, aby nás kůň poslechl. Aby aspoň někdy věřil víc svému pánovi než vlastnímu instinktu.
Jsem konečně u jádra dnešního tématu: Jak ovládat svého koně. Jak mu vysvětlit, co po něm chceme. Vysvětlit, jak to má udělat správně. A jak to pak trénovat, aby si to zautomatizoval a dělal to vždy dobře.
Úvodní přirovnání k manažerovi bylo záměrné. Manažer se také musí chovat vůči podřízenému tak, aby ho přesvědčil, že má šéfovy pokyny poslouchat, respektovat, plnit. Dobrý šéf ví, že nejefektivnější cestou k tomu je získat důvěru podřízeného. S koněm je to stejné.
„Že je výraz „diktátor“ příliš silný? Není. Vnucujeme jiné bytosti svoji vůli. Chceme, aby nás poslouchala, aby nám byla po vůli.“
Čas je moudrý učitel
Podřízený ocení, jestliže s ním jeho šéf tráví dostatek času. Kůň také. Kůň potřebuje svůj čas už proto, aby se na jezdce mentálně napojil. I podřízený se potřebuje na šéfa naladit, přijmout jeho způsob komunikace, aby rozuměl povelům, aby pochopil, co je na úkolu podstatné. Společně strávený čas znamená společný prožitek. Společný čas je předpokladem vzájemného porozumění. Jen tak šéf skutečně pochopí, jak je úkol podřízeného těžký a může vidět, že se podřízený snaží splnit úkol dobře. Podřízený zase vidí, že šéf vidí a chce tím víc vyhovět. Došlo k porozumění. K dosažení porozumění je třeba času.
Asi všichni známe, jak s námi náš kůň „nemluví“, když jsme neměli čas ho několik dní navštívit. Dává tím najevo asi toto: „Co ode mne, člověče, čekáš, když nemůžeš se mnou strávit trochu času?“ Společný čas je základem a předpokladem porozumění, bez něho to nejde.
S trpělivostí dojdeš nejdál
Pak je tu trpělivost. Ochota dát tomu druhému dost času (zase ten čas!), aby pochopil. Průvodním znakem toho musí být klid. Ucítí-li kůň, že ho chceme ošidit o čas, který k pochopení potřebuje, odpojí se od nás a my se ve výcviku musíme vrátit nazpět. Stejně se chovají děti, chce-li je netrpělivý rodič něco naučit.
Jsme-li klidní a nepospícháme, kůň se uklidní a svůj potenciál věnuje tomu, co se učí. Jinak tentýž potenciál věnuje na to, aby zjistil, proč člověk není klidný. Hrozí snad nebezpečí? Kůň neví, že člověk je neklidný, protože je prostě netrpělivý. Člověk žije budoucností, zítřkem, představou, jak by využil ušetřeného času, kdyby teď šel výcvik koně rychleji. Kůň žije však pouze toliko přítomností a nemá tedy pro podivné netrpělivé, nervózní chování člověka jiné vysvětlení než možnost aktuálního nebezpečí. Nemá-li kůň pocit bezpečí, není ochoten se učit.
Ochotu koně si musíme zasloužit
A jsme u ochoty. Když už kůň porozuměl a pochopil, co po něm chceme, musí být ochoten to udělat. Aby se tato ochota u koně dostavila a projevila, musíme koně něčím zaujmout, musíme být pro něho nějak „atraktivní“. Nejlacinějším způsobem, jak být pro koně atraktivní, je plná kapsa pamlsků – odměn, za správně provedený cvik. To ale není ta správná cesta. Musím být pro koně atraktivní jinak. Musím ho zabavit a musím ho umět přimět, aby se na daný úkol soustředil. Musím použít to množství osvědčených pouček (např. že „nesprávné věci děláme koni obtížnými a správné snadnými“), aby kůň chtěl spolupracovat. Musím udržet jeho pozornost a když ji ztratím, získat ji zpátky.
Zkušenému horsemanovi stačí, aby koni během pár minut ukázal, jak moc mu rozumí a jak moc mu tedy umí vyhovět, a už tím nad koněm vyhrál, už tím si ho „koupil“. Co to ten pan horseman udělal?
Horseman koně především přečetl. Poznal jeho základní povahu a potom i vlastnosti získané dosavadním tréninkem nebo prostě vlivem prostředí či interakcí s blízkými lidmi a také s ostatními koňmi ve stádě. Podle toho, jaký kůň je (co umí a co ještě ne), volí horseman úroveň, způsob, téma i náročnost tréninku. Typicky hned pozná, která část výcviku koně je dosud na jeho nejnižší kvalitativní úrovni a na té s koněm začíná pracovat.
Všímejte si, prosím... …stále té podobnosti s chováním a jednáním dobrého šéfa s jeho podřízeným. Je to STEJNÉ, víc, než to vypadá.
Jako první zjišťujeme, co jde koni nejméně, s čím má svůj problém. Často je to dáno tím, že každý kůň je buď pravák nebo levák a už tím mu jde cvik na jednu stranu lépe než na druhou. Někdy se i jedné strany kůň víc bojí (protože vnímá každým okem jinak). Začneme s koněm tedy ohýbacím cvičením. Ale na začátku nejde v našem započatém tréninku o výsledek či okamžitý pokrok při provádění cviku. Vyvíjíme činnost jen proto, abychom poznali reakce koně. Rozumí povelům? Reaguje na ně ihned, ochotně? Udrží si koncentraci pozornosti na jezdce? Ulevuje si? Švindluje? Potřebuje motivovat anebo má přebytek energie?
Má tento přebytek dnes, protože několik dní nejezdil, anebo je to u něho setrvalý stav, prostě je hyperaktivní? Je potřeba koně k tréninku nabudit, motivovat, anebo utlumit? Potřebuje povely výrazné, prováděné větší silou, nebo je jemný?
Struktura lekce
Trénink koně může být přednostně zaměřen na určitou (zaostávající) dovednost, kterou se snažíme vylepšit, dohnat její deficit. Přesto by měl základní model, struktura např. jednohodinového tréninku, zůstat stejná. S koněm obejdeme např. 2 – 3x arénu, aby si toho dne zvykl na začínající trénink. Právě jste na koně usedli, znovu si zvyká na váhu jezdce, seznamuje se s prostředím anebo kontroluje, zda se známé prostředí nezměnilo. Poté pokračujeme uvolněným klusem, aby se kůň zahřál. Následují ohybové cviky a protahování končetin. Po dalších minutách uvolněného klusu a cvalu, kdy už ale kontrolujeme sebrání koně ve všech chodech, je kůň připraven k tréninku konkrétního programu zvoleného pro dnešní den. – Na závěr pak nesmí chybět vykrokování koně s dostatkem času na to, aby se stačila z nohou koně odplavit kyselina máselná, kůň zůstal zdravý a nohy si rychle odpočinuly a regenerovaly se.
Zásady tréninku
Pro trénink koně je dobré držet na mysli stále platné zásady, z nichž zmíním některé. Neměli bychom koně fádní, jednostrannou náplní tréninku unavit, otrávit. Každá specifická činnost (provádění cviku) by měla trvat správně dlouho – aby koně nepřestala ještě bavit, ale už udělal svůj dnešní pokrok v dané činnosti. Je třeba správně aplikovat pauzu – po každém dílčím úspěchu, správně provedeném cviku, jako odměnu. Koně při každém tréninku sledujeme, zda ho něco nebolí, netlačí sedlo apod. Např. podsedlová deka, která dlouho dobře sloužila a vyhovovala, je už jednoho dne tak opotřebená, slehlá či roztrhaná, že je třeba ji vyměnit. Kůň po minulé sezóně přibral či zhubnul a je třeba reagovat změnou výstroje. Snažme se tréninkem vybudovat koni svalstvo, které k ježdění a k nošení jezdce potřebuje. Není možné jezdit na koni, trénovat, jednou za čtrnáct dní a pak najednou chtít soutěžní (vytrvalostní) výkon.
Známý trenér Clinton Anderson ve své knize komentuje fakt, že málo jezdců v aréně při výcviku dostatečně cválá. Udělají s koněm běžná cvičení a z tréninkové hodiny zbude čas na několik minut cvalu. To je málo! Řeč je samozřejmě o cvalu, kdy jezdec nevisí koni v hubě, neletí bezhlavě tryskem, ale o rytmickém, stejnoměrném a uvolněném chodu v submaximální rychlosti.
Kůň potřebuje dostatek tréninku, aby se naučil jezdce vůbec nosit. Současně k tomu potřebuje vypracovat potřebné osvalení zad a oblasti blízko kohoutku, tedy tam, kde je umístěno sedlo. Trénink cvalu by měl být po minutách! prodlužován až do stavu, kdy mohu s koněm procválat celou výcvikovou hodinu, tedy 45 minut. Jak Clinton Anderson píše, většina jezdců si myslí, že to není nutné, protože kůň je již po pěti minutách cvalu unavený (zatímco je ve skutečnosti unavený sám jezdec) a že mu tím pádem nezbude čas pro jiná cvičení.
Jestliže však kůň není pro cval vybaven (chybí vlastní osvalení a kondice, výstroj, není dostatečně nakrmen, dostává špatný nedostatečný trénink), není vůči koni férové takový výkon vůbec požadovat. Ani na jízdárně, tím spíše ani v terénu s nerovným povrchem a kopcovitou krajinou.
Manažerské – trenérské břímě
Tedy, každý z nás jako manažer svého koně se musí naučit, jak s koněm jednat. Chceme koně klidného, přátelského, šikovného, ochotného a dobře fyzicky vybaveného k tomu, co bude kůň dělat.
Trenérské břímě člověka, který na koni sedí, z něho ani nejlepší trenér nesejme. Ten, kdo na koni sedí, ho právě teď trénuje – a to i tehdy, jde-li o pasivitu a opakující se chyby jezdce. Také tím jezdec koně něčemu (chybně) učí. Sedne-li si pak na stejného koně opravdový trenér, kůň jako kouzlem rychle pochopí, takového člověka respektuje a provede splnění povelu bezchybně. Když si na téhož koně sedne jezdec, který koni vše odpustil, nebyl důsledný při tréninku, pak to kůň tomuto jezdci vrátí jako jeho zrcadlo.
Jak už jsem dříve zmínil, horseman Monty Roberts učil manažery velkých firem, jak podle jejich interakce s koňmi ideálně jednat s podřízenými a také s obchodními partnery. Je běžné, že na důležité jednání se připravíme, stanovíme strategii našeho jednání, varianty pro pravděpodobné alternativy vývoje jednání. I pro výcvik koně musíme mít „strategii výcviku, tréninku“, abychom dosáhli cíle. Naučíme-li se správně připravit a praktikovat jednání s koněm, pomůže nám to při jednání s lidmi. Pro výsledek daného jednání mezi lidmi však není úplně nejdůležitější, kdo je lépe situovaný anebo výše postavený. Koni však musí velet, šéfovat, jezdec.
Kůň potřebuje vedení a má rád svého šéfa – stejně, jako podřízení pracovníci respektují a současně mají v oblibě svého šéfa, je-li tento třeba i náročný, ale spravedlivý a férový. Koně respektují vedoucího stáda, je-li schopný a silný, zajišťuje stádu bezpečnost. Ukáže-li koňský šéf svoji slabinu, některý jiný jedinec se – stejně jako ve světě lidí – pokusí o získání vedoucí role. Ukáže-li jezdec (trenér, šéf, diktátor) koni slabinu, může se šéfem dvojice a tedy diktátorem, stát kůň. To žádný jezdec nesmí dopustit!
Vše začíná a končí dobrým tréninkem. Tréninkem fyzickým i psychickým, způsobem jednání s koněm, vzájemnou úctou – i když se jedná o diktaturu.
Jezdec je šéf, který vyžaduje od koně konkrétní výkon. Jako dobrý šéf musí také vědět, zda je kůň pro daný úkol fyzicky a mentálně dostatečně připraven. Musí se, stejně jako manažer ve světě lidí, umět se svým podřízeným dohodnout.
Nic jiného nám, jezdcům, nezbývá. Buďme (co nejlépe) připraveni (oba, já i kůň) na jízdu, když šplhám do sedla!
Buďte první! Přidejte komentář