„Vše začíná a končí tréninkem.“
To jsem napsal v jednom z minulých článků, tehdy bylo téma „Co je to trénink“ a zabýval jsem se vztahem mezi člověkem a jezdcem, když má koně jezdec něco naučit. Rád se k tomu tématu vracím, protože už jen obyčejně strávený čas s koněm je svého druhu tréninkem – tréninkem jezdce i koně, protože v nejlepším případě se oni OBA něco naučí.
Jak jsem tedy už napsal, asi nejdůležitější (vedle vlastní metody tréninku) je vztah koně a jezdce. Ale pak je tu řada dalších okolností. Dnes se chci zabývat prostředím, kde trénink probíhá – s čím je
třeba počítat, čeho lze využít, čeho lze dosáhnout.
„Hodný kůň do lesa“, anebo „sporťák“?
To jistě model tréninku ovlivní. Pro mnohé z nás je ideálem ve westernu to, čemu se říká „rančovní kůň“ („ranchhorse“). Tedy kůň všestranně vzdělaný, vytrénovaný bez upřednostnění některé sportovní disciplíny, tak, aby s člověkem byl připraven dělat „všechno“.
Vrátíme-li se do mých minulých článků, vzpomeneme si, že koni je třeba věnovat čas, získat jeho důvěru, zájem a tím pak také ochotu pro člověka pracovat. Zpočátku to vše většinou probíhá na jízdárně (ať už vnitřní, kryté, nebo venkovní), později se jednoho dne většina z nás dostane na vyjížďku do přírody s přimícháním podílu civilizace (štěkající psi, silniční i železniční komunikace, vesnické cirkulárky v zahradě a jiné stroje, větrem se kutálející prázdné PET láhve a mnoho dalších „bubáků“).
Kůň se ovšem učí stále, na jízdárně či v přírodě. Na vojně jsme cvičební ploše říkali „buzerplac“, a to je asi pro koně ekvivalent jízdárny. Jízdárna má své výhody a nevýhody: vše je stále stejné, kůň se učí opakovaně ve známém prostředí, nic ho neruší či nerozptyluje, jsou šetřeny jeho nohy i kopyta, můžeme jeho zátěž tréninkově snadno dávkovat (kolikrát dnes objel jízdárnu v kontracvalu?) a i pro jezdce je jistou výhodou (v případě pádu písčitý povrch, který v lese či na polní cestě tak rovný a bezpečný nebývá).
Trenéři spěchající, normální a „ulejváci“
Jsou trenéři (kvalitní, profesionální), kteří si vystačí s jízdárnou. Výlet do přírody je pro ně ztráta času. Musí koně co nejrychleji, co nejhospodárněji něco naučit, co předvedou majiteli koně, aby je tento (potěšen rychlým výsledkem trenéra) pochválil. O koně jim tolik nejde, ten je neplatí. Pak jsou trenéři, kteří výlety do přírody považují za samozřejmost a nutnou součást tréninku. Třetí skupina trenérů jezdí do přírody se „ulejvat“. Měl jsem trenérku, která mi jela „opohybovat“ koně pravidelně tak, že opustila jezdecký areál a hodinu šla s koněm krokem někde mimo něj. Měla na uchu „hendsfrí“ a celou dobu telefonovala s přáteli. Za celou dobu kůň nezaklusal, nezacválal, natož aby se někde na paloučku něco učil v přírodě dělat.
Práce na vyjížďce
Je důležité, aby kůň v přírodě něco uměl dělat. Ona ta jízdárna je zatraceně důležitá a praktická, ale je to pořád jen laboratoř našeho praktického ježdění. Právě proto, že se vše děje za ideálních podmínek. Kůň je na trénink na jízdárně zvyklý, tady se pracuje. Ale my potřebujeme, a proto musíme, naučit koně pracovat za jakýchkoliv podmínek. My musíme udržet pozornost koně obrácenou k nám ať se děje v okolí cokoliv. To ho na jízdárně nenaučíme.
Výzkumy potvrzují, že pohyb koně v rozmanitém terénu snižuje riziko zranění pohyového aparátu.
Dr. David Marlin
Vynikající trenér Radek Holub měl svého vynikajícího žáka, který v r. 2021 vyhrál na Evropské významné soutěži AMERICANA 1. místo v nejtěžší westernové kategorii (WorkingCowHorse, práce s dobytkem). Jezdili trénovat k nám na ranč. Jednou nebyla telata připravena ke vpuštění do arény – bylo třeba vyjet z kryté jízdárny a vjet do 30 m vzdálené malé ohrazené pastviny a odtud telata přihnat na jízdárnu. Kůň, vítěz AMERICANY, s tím měl vážné potíže. Nikdy TOHLE nedělal. Vše se vždy odehrávalo v aréně – v Čechách, v Německu, v Itálii… Ale VYJET VEN, na pastvinu a tam odtud vymanévrovat několik telat, to bylo mimo vše, co se kdy učil. Byl jednoúčelově naprogramován na jednu činnost, jednu disciplínu, v níž uměl vyhrávat. Možná proto, že neměl v hlavě nic jiného.
Asi nechceme koně k jednoúčelovému využití. Je to jedna z nevýhod sportovního (závodního) jezdectví. Ale chceme-li vyhrávat, pak jsou závodní koně často omezováni a jejich chov upraven tak, aby neměli v hlavě nic jiného než to, co k soutěži přímo potřebují. Tito koně často nežijí ve stádě (aby se při přirozených koňských hrátkách nezranili), ale každý odděleně ve svém paddoku, jsou přísně krmeni, dostávají farmaka k zajištění optimálního fungování jejich těla – prostě mají podobný režim jako lidští sportovci. Ale šťastní z toho často nejsou.
Abychom se s naším koněm nepřiblížili negativním dopadům životního režimu závodních koní, k tomu nám pomůže trénink v přírodě. Musím zmínit, že ti trenéři, které jsem mohl ve Spojených státech poznat, všichni do přírody s koněm jezdí. Říkají, že koni vyjížďka prospívá, kůň si „vypere hlavu“, mentálně si odpočine od domácího prostředí, v němž žije nepřetržitě. Příště se opět těší na práci v jízdárně.
Spokojený parťák nebo nervózní vítěz?
Ještě jeden příklad. Přivezl jsem z Itálie kvalitního mladého koně, který se také dobře umístil ve zmíněné soutěži. Kůň je hodný, ale jako mnoho koní pracujících s dobytkem je velmi pozorný, rychle reaguje (a často přehnaně rychle), protože to ke své práci potřebuje, je to „sporťák“.
Mistr světa Marcus Schopfer mi říkal: „Jakmile ho dáš do stáda, jeho výkonnost půjde dolů!“ Dal jsem ho do stáda. Chci mít spokojeného parťáka raději než nervózního vítěze. Každý máme své priority. – Ale chtěl jsem zmínit jinou zkušenost: Dal jsem tohoto mladého valacha na pár týdnů trenérce Jitce Mertové s tím, že kůň je hyperaktivní, nabitý energií, mám problém na něho nasednout, protože se nezastaví, je pořád v pohybu …, a s tímhle koněm mám opravdu obavy vyjet ven do přírody, do české vesnice, do lesa mezi srnky, kterých tu máme hodně …
Jitka Mertová je hodně zkušená, výborná trenérka. Neozývala se. Skoro jsem měl strach, jestli se něco nestalo – možná si s koněm neví rady, možná jí při své přemíře energie něco provedl… Pak přišlo krátké video z vyjížďky.
Jitka popsala, co potvrdilo video. Řekla, že to je její nejhodnější kůň na vyjížďky. Ať už jezdí sám nebo ve skupině koní, za přítomnosti většího psa, s dětmi okolo – nejhodnější kůň. Poznatek byl ten, že pokud tohoto koně dokážu zaměstnat, dát mu jednoduchý program vyjížďky – on je vděčný a spokojený, je klidný, komunikuje s člověkem, nedělá nic, čeho se na vyjížďce můžeme obávat, nereaguje přehnaně na náhlé popudy a leknutí (zvěř v lese, kolo či motocykl na lesní cestě, klakson automobilu atd.).
V květnu r. 2020 jsme se byli podívat na oslavách kulatého výročí 2. sv. války. Na vesnickou slavnost dorazili také milovníci vojenské historie s vojenskou technikou. Přijeli jsme s koňmi a místní lidé byli tak laskaví, že dovolili umístit koně během naší návštěvy do oploceného prostoru (zahrádky) v sousedství oslavy. Vše bylo dobré, než o 55 let opoždění pseudovojáci 2. sv. v. začali střílet z děla asi 20 m od našich koní. Reakci citlivých dobytkářských koní si lze představit. Zajímavá byla reakce, když už vystřelili poněkolikáté – koně se už vůbec neplašili, asi při pátém výstřelu už ani nezvedli hlavu od pastvy.
Začátky v terénu
Vliv světa ho tedy nenaučíme na jízdárně, ale ve světě. Vraťme se na začátek. Chodíme se učit jezdit na jízdárnu. Kůň se učí komunikovat, poslouchat povely, rozumět jim, plnit je. Učíme se jezdit, abychom koni nevadili. Učíme se uklidňovat koně, když ho někdo vyplaší, zvládat jeho reakce, minimalizovat je. Jednoho dne se rozhodneme, že už nastal čas, kdy chceme na vyjížďku. Máme koně, který ještě neopustil jízdárnu. Jak začít?
Především je dobré svěřit koně, resp. provedení první vyjížďky či několika prvních vyjížděk trenérovi anebo zkušenému jezdci, který koni svět venku ukáže, představí. Když trenér řekne, že kůň má již dobrou zkušenost se světem venku, zkuste (nejlépe s několika jinými, zkušenými jezdci a koňmi) vyjet na vyjížďku vy sami. Buďte ve střehu, pozorujte reakce koně na okolní svět, zapamatujte si maximum z nich. Stavte na vašich zkušenostech budoucí trénink vašeho koně v exteriéru.
Pohyb koně po neustále stejném povrchu jízdárny riziko zranění pohybového aparátu zvyšuje.
Dr. David Marlin
Cílem našeho snažení nechť je stav, kdy nás kůň poslouchá (ideálně) stejně pozorně venku jako na jízdárně. Nejprve kvalitně plní povely jednoduché (zatočit, zastavit), později složitější (provést na louce část reiningové úlohy, co nejpřesněji splnit požadavky na správné provedení – anebo dokázat zalasovat správně, v klidu, bezpečně tréninkové telátko ve výběhu…). Jestliže přitom prochází kolem rodinka houbařů, nebo projíždí skupinka povykujících dětí či turistů na kole, vítejme toto rušení naší činnosti! Nepřerušujme naši započatou tréninkovou akci, nečekejme, až budeme zase sami! Udržme pozornost koně a dokončeme zvolenou úlohu! Takto získaná zkušenost podporuje důvěru koně v naše schopnosti ochránit ho, říci mu: „Důvěřuj mi, vše je v pořádku, ničeho se neboj a splň, o co tě žádám!“
Když později budeme provádět totéž na jízdárně, bude vše probíhat podle poučky: „Těžko na cvičišti, lehko na bojišti.“ Nenechal-li se kůň v cizím prostředí při plnění úkolu ovlivnit negativně okolnostmi, bude mu trénink v bezpečí jízdárny hračkou.
Protože my potřebujeme koně použitelného kdykoliv a kdekoliv na světě se stejným výsledkem. Je to kovbojský kůň, který jako jeho pán musí být připraven na všechno. Veďme ho, trénujme ho k tomu. Kůň může mít dobré předpoklady, ale výsledky bude mít až na základě kvalitního tréninku. Trénink v přírodě, v cizím prostředí, mu jen prospěje.
Totéž ovšem platí pro jezdce, pro nás samotné. Chceme mít nejlepšího koně? Buďme pro něho tím nejlepším jezdcem! Dopřejme mu ten nejlepší trénink! Buďme my sami co nejlépe připraveni! Budete překvapeni, co všechno se při pobytu s koněm v přírodě či obecně mimo jeho domov společně naučíte, co vás naučí váš kůň a jak to rozšíří možnosti společných zážitků a vašeho partnerství! ●
Foto: Pixabay.com
Buďte první! Přidejte komentář