V dnešní době bych si cestu ke koním možná nenašel, říká trenér Jan Hlaváč

Současnost přináší chovatelům koní množství komplikací. Inflace, zdražování, navýšení poplatků České jezdecké federace. S těmito problémy se potýká i Jan Hlaváč, trenér a provozovatel jezdeckého klubu Granus.

Už jste zaplatil poplatky jezdecké federace?

Ano, vše jsem v řádném termínu zaplatil.

Na svém facebookovém profilu jste v začátkem letošního roku zveřejnil příspěvek, kde jste psal, cituji: „Myslel jsem, že jezdecká federace má sloužit k rozvoji jezdeckého sportu a ne k jeho postupné likvidaci.“ Co Vás k tomu vedlo?

Myslím, že některé z poplatků nejsou v dnešní době regulérní. Zklamal mě i způsob, jakým federace navýšení oznámila. Informovanost veřejnosti nebyla dostatečná. Účastnil jsem se zasedání oblastního výboru ČJF na Vysočině, kde jsem se potkal s novým prezidentem ČJF panem Roučem, který tam obhajoval navýšení poplatků, snažil se nám vysvětlit důvody navýšení.

Samozřejmě jsou věci, do kterých my nevidíme, jako třeba možnost, že federace bude dostávat nižší dotace od sportovní unie.

Ani ředitel federace to tedy nedokázal obhájit?

Samozřejmě říkali, že ČJF potřebuje víc peněz, což je pochopitelné, ale spíš to vypadalo, že se obávají toho, že stát nebude schopen poskytovat takovou finanční podporu jako doposud.

Jak by vypadala situace, kdy by tu byl kromě ČJF i jiný svaz?

Ve sféře národních závodů by tato nová možnost mohla být přínosem. Ale vzhledem k postavení federace vstup jiného svazu asi nepřipadá v úvahu. Vím, že někteří chtěli pořádat vlastní závody, bez federace, ale toho nejsem příznivcem. Spíš bych chtěl, aby se od ČJF dostávalo větší podpory širokým základnám jezdeckých klubů, navýšení poplatků za jezdecký klub vidím jako nehorázné.

V současné době udržujeme jezdecký klub především kvůli licencím jezdců a koní, aby se mohli účastnit závodů. Na místě je myšlenka, nad kterou by ČJF mohla zauvažovat, zda v těchto případech neumožnit registraci jezdců a koní přímo pod oblastí, kde je jezdec veden, bez mateřského oddílu (na závodech bych reprezentoval oblast Vysočina a ne konkrétní jezdecký klub). V tomto případě bych nejspíše jezdecký klub zrušil, odpadly by nám veškeré náklady na vedení klubu, ať jsou to poplatky za klub ČJF, vedení účtu v bance či platba za vedení účetnictví. Vím, že jen v mém okolí je takovýchto jezdeckých klubů více takových, které by tuto možnost uvítalo.

Také bych chtěl, aby se od ČJF dostávalo větší podpoře pořadatelům závodů, vím, že nově je od ČJF dotace pro pořadatele na platbu za rozhodčího, což jistě pořadatelé uvítají, ale na druhou stranu nově vznikla povinnost pořadateli platit ČJF 15 Kč za každý start. Tímto mi tato podpora připadá poněkud kontroverzní.

Vy jste dříve také pořádal závody. Uvažujete nad tím, že byste se k tomu vrátil?

Nemáme pro pořádání závodů v současnosti vhodné podmínky, disponujeme pouze travnatým povrchem na kolbišti. V současné době jezdci dávají přednost především pískovým povrchům, z tohoto důvodu jsme se rozhodli již jezdecké závody nepořádat. Pořádáme dvakrát do roka bezplatné vožení na koních pro děti a také Hubertovu jízdu, kdy obě tyto akce jsou velmi oblíbené u široké veřejnosti.

Sport je samozřejmě z velké části o penězích. Setkal jste se ve svém klubu s případem, kdy měl člen potenciál být úspěšný, ale brzdila ho finanční stránka věci? Jak se tomu dá pomoci?

Na jedné straně máte vlohy a schopnosti jezdce, na té druhé podmínku v podobě vhodného koně. Náklady na koupi a péči o takového koně představují pro rodiče tak vysoké náklady, že často nejsou schopni si jej dovolit. Pokud má dítě méně vhodného koně, pak svými schopnostmi samozřejmě zůstává na nižší úrovni. Myslím, že není cesta, kdy by to šlo zařídit bez finančního vkladu rodičů.

Myslíte si, že koně budou do budoucna výsadou „těch bohatých“?

Myslím, že to k tomu určitě spěje. Jsem rád, že jsem sám zažil doby, kdy tomu tak nebylo, protože sám nepocházím ze zámožné rodiny a v dnešní době by mi rodiče tento sport nemohli financovat. V dnešní době bych si možná cestu ke koním ani nenašel, anebo bych ji měl mnohem těžší.

Jak by to šlo vrátit?

Nemyslím, že by to bylo možné. Každý, kdo vlastní koně, ví, že náklady se zvedají a člověk se s tím musí vypořádat. Krmení, ustájení, veterina. Každý musí vědět, co si může a nemůže dovolit.

Na čem se podle vás dá „bezbolestně“ ušetřit?

Především na režimu (pastevní ustájení – boxové), celkové péči, kvalitě krmiva, kování nebo strouhání se něco ušetřit dá, ale nikdo to nechce. Snižování nároků by určitě ovlivnilo výkonnost koní a zejména jejich zdravotní komfort. Kdo má koně rád a chce je dělat srdcem, dělá to, co je pro ně nejlepší. Pokud něco nebudu dělat pořádně, pak nemá smysl to dělat vůbec.

Jezdecký klub Granus je v provozu již patnáct let a v současnosti jej navštěvuje třicet pět členů.

V současné době má Granus třicet pět členů. Pozorujete dopady inflace na vaši členskou základnu?

Čtyři členi svou účast ukončili – úplně, i u ČJF. Mnozí rodiče teď nevědí, jak to bude dál, jestli se bude nadále vše zdražovat. Možná budou muset prodat koně. To od nich slýchám. Samozřejmě nikdo nemůže vědět, jaká bude jeho životní situace, a každý si je sám nejlépe vědom toho, jak na tom finančně aktuálně je a co je schopen zvládnout. Já se snažím všem vyjít vstříc, ale, samozřejmě, vše kolem koní stojí peníze. Ale lidé by určitě neměli mít koně na dluh. To je cesta do pekel.

Jak se situace dotýká Vaší kapacity na ustájení koní?

Kapacitu omezovat nechceme. V tomto malém počtu koní je to udržitelné. Od začátku letošního roku jsme ale zvedali ceny, což lidé vzhledem k situaci dokázali pochopit.

Proběhlo totéž i u cen za trénink?

Tam cena zůstala stejná. V otázce tréninků jde spíš o vzájemnou domluvu a výpomoc s prací kolem koní.

Uvažoval jste o omezení účasti klubu na závodech, nebo o omezení chodu zařízení?

Už v řádu let si více vybíráme, kam pojedeme a čeho se budeme účastnit. Bereme v potaz vzdálenost, ceny startovného, a také délku. Na třídenní závody na druhé straně země moc nepomýšlíme. Bylo by to finančně velmi náročné. V jiných oblastech jsme schopni vše zvládnout.

Kolik máte celkem koní?

S manželkou máme pět koní a sedm je jich u nás ustájených.

Nakolik jsou vaši koně schopní si sami na sebe vydělat?

Na naše koně vydělají z velké části ti, kteří jsou tu ustájení. Příjem z ustájení tyto náklady pokryje. Sami si na sebe nevydělají.

Do jaké míry jste soběstační ohledně krmiva?

Protože nemáme pozemky, je nutné kupovat vše. Když je sucho, samozřejmě se děsím cen za seno, přeci jen tu máme dvanáct koní. Zatím to ale vychází dobře, hospodáři z okolí mi nechávají krmivo za standardní ceny. Nejdražší balík mě stál tisíc korun, ale běžně je to kolem pěti stovek.

Jak máte kolem koní zajištěný management? Přece jen, pracujete na plný úvazek mimo domov.

Teď má koně na starosti hlavně moje manželka, která je na rodičovské, zvládá vše bravurně, za což má můj obdiv, jsme tedy schopni si vše obstarat sami, samozřejmě s pomocí přátel, kteří nám občas vypomáhají při náročnějších činnostech. Běžný management ale dokážeme obstarat ve dvou.

Očekáváte, že to budete zvládat i do budoucna?

Ano. S tím, že plánujeme snížit počet našich koní. Z pěti na dva. To je způsobeno jak časovými
důvody, tak i těmi finančními. ●

Ze života Jana Hlaváče

Měl jste nějakého „srdcového“ koně?

U koní je to tak, jak vždy říkávám, do dvou měsíců, co s ním pracuji, to jde, třetí měsíc už s ním začínám mít vztah, mám ho rád a těžko se mi s ním poté loučí. Samozřejmě, že k některému koníku člověk přilne víc, k jinému míň. Tady všichni zbožňovali Grandstepa Koláčka, kvůli jeho charakteru. Byl to úžasný hřebec, dostali jsme ho v ne moc dobrém stavu, pak se dal dohromady a začal skákat, byli jsme i na soutěži ve všestrannosti. Úžasňák. Další srdcovkou je moje klisna Elizabetha.

Necháváte si některé koně jako „rodinné stříbro“?

Bude to tak právě u Elizabethy. Víme, že tu neprodáme. Teď je jí deset let, od jejího zakoupení (v jejích třech letech) nás trochu doprovázela smůla. Hlavně zdravotní, buď na její, nebo na mé straně. Ale překonali jsme to, a je to taková srdcovka, že s námi určitě zůstane.

Kdy a proč jste založil klub? Proč právě Granus?

Klub jsem založil v roce 2008, z toho důvodu, že v té době zrovna končil klub ve Velkém Meziříčí a my museli přestoupit jinam. V té době už jsem měl určité vize a koncepce o vlastním klubu, a šel jsem do toho.

Můj první kůň byl plemenný hřebec Grand Step Koláček, jehož děd byl slavný hřebec Grannus. Název stáje měl být dobře zapamatovatelný a krátký, měl jsem jasno.

Jan Hlaváč udržuje dobré sousedské vztahy a pro děti z okolí pravidelně pořádá jízdy zdarma.

Pomáhá vám v dnešní době práce trenéra? Dokáže vám to stále něco přinést?

Dříve jsem jezdíval trénovat do jiných stájí, což jsem musel zrušit z časového hlediska. Mám své zaměstnání, k tomu vlastní koně. Trénink je i bonusem pro zájemce, kteří u nás mají ustájené koně; nedělám to kvůli penězům, je to za symbolickou cenu nebo za pomoc ve stáji. Já je jdu potrénovat, oni mi jsou pomoct s koňmi.

Co Vám v tomhle směru přinesly zkušenosti ze zahraničí?

Zahraničí mi určitě přineslo perfektní zkušenosti. Pracoval jsem v německých prodejních stájích, kde jsem denně jezdil dvanáct, šestnáct koní. Sedl jsem si na dobré koně, vesměs jsem měl ale na starost výcvik těch mladých.

Od začátku mi pomáhalo to, kde jsem začínal, bylo to ve Velkém Meziříčí; stáj se zabývala závody ve všestrannosti, tohle zaměření bylo skvělé. Tam jsem začal jezdit a závodit.

Mimo aktivní činnost kolem koní pracuje Jan Hlaváč také na plný úvazek jako policista.

Jaký je to pocit, sednout na takového „top“ koně? Je to nejlepší cesta, jak se naučit jezdit?

Přirovnávám to k autům. Někdy to bylo jak přejít z Favorita na Ferrari. Samozřejmě, potkal jsem i jezdce, kteří tu cestu neznají od začátku. Myslím ale, že nejlepší cesta je právě od toho začátku. Je dobré dělat všechno. Nasbírat zkušenosti, předávat je, učit mladé koně. Práce s mladými koni mě bavila nejvíc, tam byl vidět ten progres. Byla to ta nejtěžší, a zároveň nejhezčí práce.

Máte za sebou spoustu let pracovního jezdectví a závodění. Berete to tak, že sport bude nyní skrze manželku a děti, a vy budete ten dohlížející trenér?

Postupně to k tomu směřuje, roli v tom hraje i zdraví. Trápí mě výhřezy plotének, takže nyní jsem spíše v pozici trenéra, nicméně, ještě bych chtěl závodit. Uvidíme, jak to půjde. Závodní ambice ještě mám, ale je mi jasné, že časem budu víc trénovat, než jezdit.

Platí u jezdeckého sportu rčení „sportem k trvalé invaliditě“?

Jezdectví samozřejmě patří mezi rizikové sporty. Když obsedáte mladé koně, padáte hodně. Já dělal také kaskadéra, kde jsem běžně padal z jedoucího koně po tom, co jsem byl „zastřelen“.

Dá se kaskadérstvím dobře vydělat?

V té době to byla určitě zajímavá nabídka. Bylo to v cizině, takže samozřejmě záleží i na tom, kolik se tam utratí. Ale my měli ubytování zajištěné, tak naštěstí nebylo moc za co utrácet.

„Na závěr bych chtěl všem koňákům popřát hodně úspěchů a krásných zážitku s těmi našem čtyřnohými kamarády. Ať vám koně jdou.“ ●