Říká, že věří v jednorožce, a její zbraň jich taky několik zdobí. Možná o to menším překvapením je, že česká biatlonová hvězda Markéta Davidová má ráda koně, jezdí na nich a čerstvě se pustila i do parkurového sportu. Kvůli biatlonu se prý trochu víc předklání, ale jinak vnímá koně jako skvělý doplňkový sport a dobrý způsob regenerace. Zkrátka vypne biatlon a jde sbírat koblihy.
■ Loni jste složila zkoušky základního výcviku jezdce. Považujete ZZVJ za těžkou zkoušku?
Nemyslím, že to je příliš náročné. Jednak tam jsou lidi, kteří už mají něco naježděno a rozhodčí nepředpokládají, že jim tam přijedou „hotoví“ jezdci. Je to něco jako maturita, takový začátek. Ty opravdu těžké zkoušky teprve přijdou. Sama jsem se na ZZVJ připravovala tři roky.
■ … a letos jsme vás mohli vidět startovat na parkurových závodech stupně Z. Jak jste prožívala předstartovní chvíle – je nervozita menší nebo větší než před startem na olympiádě?
Musím přiznat, že parkur pro mě byl po této stránce horší. V biatlonu už vím, do čeho jdu, co mě čeká. Tady to byla úplně nová zkušenost. Byla jsem nervóznější.
■ Už jste někdy spadla z koně nebo zažila nějakou nepříjemnou kolizi?
Ano, padala jsem, ale naštěstí všechny ty pády nebyly nijak zlé. Ale musím říct, že na koně už lezu opravdu jen s helmou. Stát se může cokoliv, i když máte sebehodnějšího koně.
■ Je doba honů, Hubertových jízd. Jezdíte taky Jezdíte taky „Huberty“? Jestli ano, tak s jakými pocity?
Huberta jsem jela už kdysi dávno, v roce 2010 nebo 2011 se Sellynkou, a byla to jízda! Pamatuji si, že mi celou dobu poskakovala a nechtěla se hnout od svých kamarádů ze stáje. Ale moc jsem si to užila. Pak jsem hon absolvovala ještě 4× se Shelly a naposledy jsem jela loni s Wigem. To jsme měly stájového Huberta s holkama.
■ Když porovnáte parkur a závod v biatlonu. Je něco, co mají společného, co se dá přenést a využít z jednoho sportu do druhého?
Tak možná mám díky biatlonu větší sílu v nohách, cit pro rovnováhu. To tam je, i když mám problém s tím, abych se narovnala. Na lyžích jsem spíš v předklonu a přenáším si to pak do sedla. V parkuru je to jiné v tom, že musím rychle reagovat, soustředit se na každý metr, být mentálně i fyzicky sladěná s koněm – a za minutu a půl je po všem, zatímco v biatlonu výkon trvá půl hodiny. Jinak věřím, že lyžování jako doplňkový sport je pro jezdectví výhodou.
■ Když je řeč o soustředění, mentálním naladění – co pro vás znamená sportovní psychologie, mentální trénink?
Práce s hlavou je důležitá. Někomu to jde samo, mně ne. Spolupracuji se sportovní psycholožkou a musím říct, že mi to pomáhá nejen ve sportu, ale i v životě. Určité mechanismy jsem využila i na parkuru.
■ Co na jízdu na koni říkají trenéři biatlonu? Přece jen je u koní jisté riziko úrazu.
Moc se jich neptám a nemluvím o všem, co dělám. (smích)
■ Jezdíte od dětství – nejdřív na huculech, pak na větších koních na jezdeckých táborech ve stáji Dvůr Borčice, kam dnes jezdíte trénovat. Máte nějaké vlastní jezdecké ambice?
Nemám vysoké cíle, ráda bych si zajela několikrát do roka parkur tak, abych z toho měla dobrý pocit a koně to bavilo. Ráda bych se jezdecky posouvala dál. U koní taky relaxuji, vypnu biatlon a soustředím se na jiné věci – třeba i na sbírání bobků. Baví mě totiž nejenom ježdění, ale i práce kolem koní. Co se týče nějaké vize, ráda bych měla svého vlastního koně. Hledám nějakého už dva roky.
■ Jaký je váš koňský ideál? Dáte na radu odborníků, nebo na ten okamžik, kdy to zajiskří a budete se řídit pocitem, že to je ten pravý?
Měl by to být vysoký, „zrzavý“ valach. Jako Wigo, na kterém jsem trénovala v Borčicích a dělala jsem na něm zkoušky základního výcviku jezdce. Určitě dám na svůj pocit, ale také na radu odborníka. Už jsem se byla podívat na několik koní, ale zatím se ten pravý pro mě nenašel. Je také problém najít koně, který je nejen vhodný, ale taky zdravý. Najít nějakého jako je Wigo.
■ Jak se daří vaší huculské klisně Shelly na Farmě Vyšehrad?
Myslím, že je Shelly velmi silná osobnost. Na první pohled „dámička“, ale na všechno má svůj názor. Podle mě je trochu nedůvěřivá, ale když si k člověku najde cestu, tak za ním jde kamkoliv. Je tvrdohlavá, jako asi každý hucul, a občas bylo potřeba udělat krok zpět, aby náš vztah zase fungoval. Někdy je taky trochu stresař, což se projevilo, když cítila, že je něco jinak nebo má udělat nějaký – v uvozovkách – výkon. Jinak je to skvělá kobyla, na které se dobře sveze i úplný začátečník. Teď už je jí 27 let. Vypadá dobře, ale nejezdím na ní. Spíš si na ni sednou děti, já s ní raději jdu na procházku, vyčistím ji, donesu něco dobrého.
■ Jak se díváte na koně ve vrcholovém sportu? Nejsou nároky a požadavky už příliš velké?
Myslím, že to je hlavně o lidech, aby takového koně korektně připravili, aby měl dobrého jezdce a v souvislosti s maximálními výkony se mu dostalo i mimořádné péče jako vrcholovému sportovci. Myslím, že o koně ve špičkovém sportu je dobře postaráno, jinak by nemohli podávat takové výkony.
■ Josef Váňa vás pozval do sedla Theophila, vítěze Velké pardubické, poté, co jste získala medaili na světovém šampionátu. Po „huculích“ létech a ježdění na školních koních docela výzva. Jak to dopadlo?
Nakonec jsem na Theophilovi nejela. Pan Váňa si nebyl jistý, jestli bych ho zvládla. To mě znejistilo a ani mně se do jeho sedla nechtělo. Nakonec jsem se svezla na jiném plnokrevníkovi, jméno si ale nevybavím. Co si vybavím, je ta ohromná síla, kterou jsem pod sebou cítila a jakou jsem od takového jemného koně nečekala.
■ Jste patronkou České hiporehabilitační společnosti. Jak se díváte na hiporehabilitaci – a byl by to obor, ve kterém byste chtěla pracovat?
Studovala jsem zoorehabilitaci a asistenční aktivity na ČZU v Praze a v rámci praxe jsem pracovala ve středisku Svítání, kde provozovali hiporehabilitaci. Myslím, že to není pro mě to pravé. Je to víc práce s lidmi než s koňmi a já potřebuji koně. Navíc se pro tyhle věci člověk musí asi narodit. Já to takhle nemám, byť jsem moc ráda, že jsem tím prošla a nesmírně mě to obohatilo. Získala jsem velkou úctu vůči lidem s postižením a těm, kteří jim takhle pomáhají.
■ Vraťme se k biatlonu. Jak vypadá takový běžný tréninkový den?
Dopoledne trénujeme 2–3 hodiny – běh, kolo nebo kolečkové brusle, a samozřejmě střelba. Tréninky vlastně trvají déle kvůli střelbě. Odpoledne je druhá, spíš oddechová fáze, což je hodina v posilovně nebo hodina běhu. Celkem trénuji asi 15–22 hodin týdně, navíc jsou tu určité makro a mikro cykly.
■ Na Festivalu letního biatlonu v Annece jste zvítězila, ale závod jste popsala jako velmi náročný. Zlatá medaile stála hodně sil. Bolí vás svaly? Jak regenerujete?
Jistěže bolí (smích). Ale je lepší jít do stáje ke koním – tu přivézt kolečko, tam odvést koně, člověk nachodí kilometry. Pro tělo je lepší se takhle rozhýbat než ležet na gauči.
■ Tématem listopadového čísla je obecně fitness jezdce – po zkušenostech s ježděním, myslíte si, že je nutné hodně na své kondici zapracovat, nebo stačí ty zkušenosti a technika jízdy?
Myslím, že je důležité udržovat se v kondici i mimo koně. Minimálně kompenzační cvičení jsou důležitá v každém sportu, ostatně udržování kondice nemůže nikomu uškodit. Naopak, spoustu věcí může usnadnit a zlepšit (například sed) a člověk se naučí trochu víc poznat své tělo. A pak jsou samozřejmě věci, které se dají naučit jen v sedle.
Foto: archiv Markéty Davidové
Buďte první! Přidejte komentář