SERIÁL / Ptáme se jezdců, trenérů a dalších osobností, kam směřuje svět jezdeckého sportu. Kde bude za dvacet, třicet let? Změní ho tlak veřejnosti? Tentokrát nám na otázky odpovídala úspěšná drezurní jezdkyně Adéla Neumannová.
„V první řadě si myslím, že za dvacet, třicet let budou o jezdeckém sportu rozhodovat především peníze. Už teď se cena i hobby koně pohybuje od sto padesáti tisíc korun výš, a na to normální člověk v podstatě nemá. Zvyšuje se úroveň, což je skvělé, ale na druhou stranu se ze sportu postupně eliminují lidé z nižší střední třídy. To se právě za těch dvacet, třicet let nejspíš projeví a vyšší sport bude dostupný jen pro bohaté.
V drezuře je velký důraz na kvalitu koně, nejen co se týče chodů, ale také zdravotní a psychickou. Cena za kvalitního koně bude v té době pravděpodobně nehorázně vysoká. V dnešní době je drezura na vyšší úrovni hodně o účasti na prestižních závodech. Ve chvíli, kdy kůň tyto předpoklady nemá, tak se může stát, že jezdec pro úspěch na prestižních závodech udělá maximum – třeba i za hranici welfare. To pak poškozuje celou disciplínu.
Samozřejmě nelze koně pobízet elektrickými špornami nebo bičem, chápu, že není dobré koně rolovat, což nedělám a nikdy to dělat nebudu, vlastně tak ani neumím jezdit. Na druhou stranu profesionální sport na té nejvyšší úrovni znamená ohromné nároky na koně i na jezdce, a pokud chcete stačit té kvalitě, pak musíte podávat abnormálně dobré výkony. Takové požadavky mohou lidé, kteří s ochránci zvířat (jako je PETA) souzní, považovat za nadměrné.
Myslím si, že to ve finále dopadne tak, že pokud nebudete mít hodně peněz a velký vliv, tak si nezasportujete. Půjde to do takových extrémů, že bude neadekvátním diskvalifikacím a trestům. Už teď to začíná být hon na čarodějnice. Já nemám věšteckou kouli, ale mám pocit, že se společnost snaží pranýřovat spoustu jezdců, kteří sport nedělají nějak špatně, ale posuzují to lidé, kteří tomu moc nerozumí. Tam se bude narážet. Bojím se, že nakonec budeme jezdit jen na koních s plyšovými hlavami. Zdá se, že k tomu směřujeme a můžeme se jen modlit, že zdravý rozum zvítězí.
Samozřejmě, že já své koně miluji a neprodávám je, v tom se asi liším od ostatních. Na druhou stranu neříkám, že s nimi nepracuji a nesnažím se je dostat na tu nejvyšší úroveň, což ovšem ty koně i mě stojí nějakou námahu. Někomu z kruhů jako je PETA by se mohlo zdát, že jsem „mořkobylka“ nebo že je to moc. V tom bude podle mě kámen úrazu – stanovit hranici mezi tím, co je moc a co je v pořádku. Tady asi narazíme a obávám se, aby nakonec nebylo na koních zakázáno jezdit.
Moc bych si přála, aby se ty zčeřené hladiny uklidnily a došlo to do nějakého rozumného stádia. Nicméně nejsem moc optimistická.“
foto: Archiv Adély Neumannové
Komentáře nejsou povoleny.