ROZHOVOR / Doktorské tituly, noblesa, nadhled, klidný laskavý projev, blankytně modré oči, přirozená autorita a velká láska ke zvířatům. Takto vnímám od svých dětských let Radanu Marešovou i její maminku Milenu Válovou. V rozhovoru Radana mluví o svých začátcích, o tom, jak učila pasáž i piafu haflingy, nebo o drezurním rozhodcování.
Radano, jsi dcerou koňařů, u koní jsi začala asi brzy, že?
Jezdit jsem začala asi pět měsíců před mým narozením. No jasně, že společně s mojí maminkou, v jejím bříšku. Jenže potom jsem měla pauzu. Rodiče se opravdu nijak zvlášť nesnažili, abych se věnovala koním. Dokonce mi o koních ani moc nevyprávěli. Ale protože naše genetická informace v sobě shromažďuje zájmy, city a tužby našich předků, v šesti letech jsem začala na rodiče naléhat, že chci vidět koníčky.
A pak se to všechno rozjelo …
Jako dvanáctiletá jsem začala jezdit v karlovarském oddíle ve Dvorech. Prošla jsem si zcela normálním začátečnickým životem. Moje maminka se na to ale nemohla koukat a ujala se mého dalšího výcviku. Tím se vlastně vrátila do jezdeckého života. S koňmi začínala na staré jízdárně v Drahovicích, kde je dnes sídliště. Pokračovala v Tuhnicích. Tam pro změnu stojí velká restaurace. Později působila ve Dvorech, společně s mým tatínkem. Dlouhou dobu byl předsedou Slavoje Karlovy Vary. Doma mám na památku fotku, jak oba jedou pas de deux. Dokonce mi jednou v tuhnické restauraci ukazoval místo, kde stávala jeho oblíbená kobylka Blanka. Maminka jezdila na mnoha koních, ale těmi nejoblíbenějšími byli Vítr a Jermak. Před mým narozením se účastnila drezurních i skokových soutěží. Opakovaně se účastnila mistrovství v drezuře. Když se díky mému úpornému zájmu o koně opět vrátila k jezdectví, stala se mým nejlepším trenérem. Vlastně jsem všechny závody jezdila pro ni. Šlo mi o to, aby měla radost.
Jaká byla v roli matky trenérky?
Když se po panu Podpěrovi stala předsedkyní klubu ve Staré Roli, s její pomocí jsem zpočátku jezdila na oddílových koních. Především na Floře a Gerolanovi, o nedělích jsem si půjčovala plnokrevného Pastela. Byla samozřejmě trpělivá, milá a laskavá. Jako ke všem ostatním. A moc mi později pomáhala tím, že hlídala malou dcerku Karolínku. Bez ní bych se koním věnovat nemohla.
Věnovala ses nějaké konkrétní disciplíně? Závodila jsi?
Když jsem jezdila na oddílových koních, nezávodila jsem. Byla jsem ráda, že jsem si udělala zkoušky základního výcviku. Závodit jsem začala až s prvním rodinným koněm. Tím byla ryzka Nikola od paní Čapkové, patřila do chovu koní Kinských. Byla velmi obtížná. Postupem času jsem si mohla koupit vlastní koně. Bylo jich víc, ale srdcoví byli dva.
První byl?
Prince Pocket. Představte si velkého, opravdu velkého anděla s tmavohnědou srstí. Nebyl to kůň, který by se ke každému hned lísal. Svoji náklonnost projevoval jenom mně. Když bral cukr z ruky, měla jsem pocit, jako by se mě dotkla kočička tlapkou se zataženými drápky. Takhle jemný byl. Nikdy by nikomu neublížil. Pokud by pod něj spadlo dítě, držel by nohu zvednutou tak dlouho, dokud by zase nevstalo. Vždycky se snažil. Nikdy mě nezradil. Ani v obdélníku, ani nikde jinde. Po skončení závodní kariéry jsem mu zařídila skvělý důchod u mé dobré přítelkyně Petry Vrané v Krušnohoří. U ní prožil více než deset let. Dokonce se tam zamiloval do bílé kobylky. Na věčné pastviny odcválal jako čtyřiadvacetiletý.
A druhý?
Po sametové revoluci jsme se s rodinou odstěhovali za prací do Německa. Taková změna byla pro mě psychicky náročná. V té době jsem žádného vlastního koně neměla a vypadalo to, že s ježděním z mnoha důvodů skončím. Ale rodina mě překvapila koupí Duka of Rubinstein. Znovu jsem začala jezdit a závodit. Stal se mým druhým srdcovým koněm. A stále ještě je. Podobně jako Prince mě ani Duke nikdy nenechal ve štychu.
Mají něco společného, tedy kromě toho, že jsou drezurními koňmi?
S oběma jsem se dostala v drezuře až do stupně „T“. Duke je úplně jiný než Prince. Je to velký černý krasavec. Teď už je na penzi. Miluje lidi, a to všechny. Když otevřu box, vyhrne se ven, přitom mi šlápne na nohu a už hledá, jestli nemám v kapse něco dobrého. Pokud se já už nechci mazlit, přihrne si mě hlavou. Jedna trenérka mi řekla, že je to velký kůň s malým srdcem. Jak velký omyl!
Jaký je?
To, že se někdo leká nebo bojí, není důkazem o jeho srdci. Deset let se mnou jezdil po všech možných závodech a šel by za mnou i do pekla. Že se leká? Ano leká. Když ale vešel do obdélníku, mohla jsem se na něj stoprocentně spolehnout. Skoro nikdy neřehtá, jenom bublá. Jako hřebec. Poznala bych ho mezi stovkou koní. Každý den za ním musím přijít. Pohladit si ho, promluvit s ním. Jinak to pro mě není dobrý den. Až jednou všichni tři přejdeme přes duhový most, tihle dva mi půjdou naproti.
Připravovala sis Duka sama nebo na vaše tréninky někdo dohlížel?
Zpočátku jsem ho trénovala sama. Do úrovně „S“ to pro mě nebyl až takový problém. Chce to čas, preciznost a citlivý přístup. Úlohy „ST“ a „T“ jsou už na jiné úrovni. Člověk potřebuje někoho ze země. Jezdila jsem, a to velice ráda, k mým dobrým přátelům, manželům Onoprienkovým do jižních Čech. Někdy jsem u nich zůstávala jen o víkendech, někdy na celý týden. Byla to krásná doba. Cítila jsem se tam fantasticky.
Jaké jsou Tvé současné koňské aktivity?
Mám na starosti své dva koně. Každé dopoledne se jim věnuji. Duke už pod sedlo nechodí, je spokojeným penzistou. Při posledním mistrovství si poškodil šlachy. Dva roky jsem ho jenom vodila. Už je v pořádku, je mu 21 let. Chodí do výběhu, každý den ho pohybuji, čistím, hladím, ošetřuji a léčím. Vlastně když něco není Dukovi, tak marodí Dark, to je ten mladší. Jako každý koňař neustále řeším nějaké poranění, onemocnění nebo minimálně pupínky (smích).
Co Tvé rozhodcování a trénování?
Hodně jsem během doby v zahraničí trénovala. Kvůli výcviku jsem se seznámila snad se všemi plemeny koní. Pomáhala jsem hodně problematickým koním a nezkušeným jezdcům, aby spolu dobře vycházeli. Netoužila jsem nikdy po uznání nebo slávě. Důležité pro mě bylo pracovat s koňmi správně a pravdivě. V našem vesnickém sdružení Reiterinnen unterer Wald učíme poníky, haflingy, poloaraby a jiné křížence třeba přeskok, piafu i pasáž. A někdy je to docela dobré. Teď mě těší především práce rozhodčího. Moc mě to baví. S nadšením sleduji další generaci, jak se na závodech snaží předvést pěknou úlohu. Chci jim pomáhat jakoukoliv radou a podporovat na jejich další jezdecké cestě.
Čím Tě, stejně jako maminku, uchvátila drezura?
Věnuji se také klasickému ježdění, obdivuji PRE koně a Lusitany. Dokonce jsem se na ně dojela podívat do Portugalska. Prostudovala jsem drezúru od středověku do dnešní doby. Srovnávám staré i nové metody. Je to poučné. Bohužel v Čechách nám chybí ucelená jezdecká škola, podle které by se mohl řídit a postupovat každý začínající jezdec. Vidím velmi mnoho chyb a zlozvyků, které vznikly z nedostatečného základního výcviku koně, ale i jezdce. Mnohdy takové potíže dlouho přetrvávají, a to až do vyšších soutěží. Měli bychom si uvědomit, že dnes už nepotřebujeme koně pro práci a dopravu. Potřebujeme je jako partnery ve sportu. Pro svoji i jejich radost. Někdo pociťuje uspokojení z dobrého umístění na závodech, někdo z vyjížďky se svým „hobíkářem“. Obojí je správně. A hlavně, koně by měli vést lidi k tomu, aby si byli blíž. Aby se setkávali, seznamovali, přátelili. Ať už ve stáji při péči o naše miláčky, na vyjížďce nebo na závodech. Jde přece o život s koňmi, a s přáteli, kteří mají společný zájem. V tomto duchu by měla být cesta cílem.
Nakonec bych se chtěla ještě vrátit k heslu, které jsme často slýchávali od mojí maminky, MUDr. Mileny Válové: Žádná hodina strávená v sedle není promarněná.
Foto: Autorka, foto rodičů z archivu Radany Marešové
Komentáře nejsou povoleny.