Na závěrečném kurzu u slavné Lindy Kohanov to vřelo. Studenti mezi sebou měli nepříjemné rozepře, na což reagovali i samotní koně. Ale jak se říká, všechno zlé je pro něco dobré. S veterinářkou Helenou Pokorovou, která kurz absolvovala, mluvila opět Jarka Kubátová.
Od posledně, kdy jsme spolu mluvily naposledy, se událo mnoho věcí. Jak jsi prožívala návrat domů?
Já ty návraty prožívám trochu hůře. Malou chvíli mi trvalo, než jsem se plně zaklimatizovala. Ale mohu říci, že teď už je to dobré (smích).
V minulém rozhovoru jsi nám nastínila, že tě čeká závěrečný kurz s Lindou. Jak to vše nakonec dopadlo?
Závěrečný kurz byl zejména opakovací. Já i moji spoluúčastníci kurzu jsme se připravovali na dvoudenní workshop pro naše kamarády a rodiny. Probíhalo různé zkoušení, opakování a nacvičování. Příprava byla důsledná a poctivá.
Pokud jste starší díly prošvihli, stačí si je otevřít v našem archivu na www.konealide.cz/archiv/. Články o Heleně Pokorové a její cestě za Lindou Kohanov najdete v několika posledních číslech. Archiv je přístupný všem předplatitelům.
Minule jsi ty sama zmiňovala, že jste se spolužáky měli pár nedorozumění či neshod. Podařilo se vám dosáhnout nakonec shody?
Se spolužáky jsme se částečně shodli a částečně neshodli. Linda nás učila běžný princip, kdy se samotná skupina nejdříve formuje a poté dochází k „hromobití“ (storming). O co může jít? Ve skupině vzniká napětí, členové se mohou hádat, je zde zkrátka dusno. Naše skupina prodělala výše zmíněné hromobití mnohem později, než je běžné. U ostatních skupin k tomu běžně dochází mezi prvním a druhým týdnem. V našem případě se jednalo o přelom mezi druhým a třetím týdnem.
V duchu jsem se musela smát a říkala si: „Asi nejsme tak pokročilá skupina, jak říkala Linda. Zřejmě jsme opoždění a nakonec to jednou musí bouchnout…“ Upřímně jsem nebyla tak daleko od pravdy. „Bouchlo to“… A víte kdy? Samozřejmě v nejméně vhodnou dobu, během workshopu. V rámci skupiny s mými spolužáky jsme spolupracovali dohromady, ale někdy i každý sám za sebe. Záleží, které téma jsme zrovna řešili. V případě workshopu jsme s mými spolužáky byli v roli instruktorů my a naši přátelé byli v roli žáků či spíše dobrovolníků, na kterých jsme si naše získané dovednosti zkoušeli. Ale to už předbíhám…
V čem tedy bylo nejtěžší se shodnout?
Problém byl v počtu lidí, které jsme si mohli pozvat z řad naší rodiny a přátel, mělo jich být devět. Vypadá to sice jednoduše, protože si každý může pozvat jednoho účastníka a některý dva. Samozřejmě několik lidí tvrdilo, že si nikoho přivést nepotřebuje. Za pár dní se vše změnilo a oni si to rozmysleli. Jeden spolužák chtěl dokonce přivést tři lidi, což nevycházelo už vůbec. Stalo se, co se stát muselo, vzniklo mezi námi první velké pnutí a nepříjemná atmosféra v kolektivu byla na světě.
Dále během vedení workshopu to mezi námi začalo opět trochu jiskřit. Já osobně se učím věci velmi rychle. Opakování mě nebavilo a ubíjelo. Pro ostatní jsem měla velmi málo tolerance. Hned zmíním důvod. Přijely za mnou dvě kamarádky, jedna z České republiky a druhá z Jižní Karolíny. Osobně jsem chtěla, aby dostaly opravdu profi kurz, když už přiletěly takovou dálku. Iritovalo mě, když moji spolužáci řekli něco špatně anebo to jen četli. Bylo hodně těžké u toho dávat pozor a což teprve nějaké větší soustředění… o tom nemohla být vůbec řeč.
Jak to dopadlo?
Jak se říká: „Konec dobrý, všechno dobré.“ Mám zpětnou vazbu od mé kamarádky trenérky z Jižní Karolíny. Kurz se jí velmi líbil. Ona sama je po workshopu trpělivější, má větší nadhled nad věcmi… Zkrátka vše, co se naučila, v ní postupně dozrává. Pro ni byl už jen pobyt v Arizoně či v prostředí Lindy a jejích koní nezapomenutelný. Samotná komunikace s Lindinými koňskými partnery je sama o sobě nádherným dialogem, na který člověk z běžných stájí není zvyklý. Koně jsou úžasná a upřímná stvoření. Moje kamarádky byly na workshopu ve skupině s jedním koněm, který naprosto stávkoval a vůbec s nimi nechtěl spolupracovat.
Zde začíná obsah, který je přístupný jen předplatitelům.
Foto: Archiv Heleny Pokorové
Komentáře nejsou povoleny.