Dostihové závodiště Chuchle: Projdeme turnikety, koupíme kafe a jdeme k ochozu přímo proti cílové podkově. Stihli jsme hned první dostih pro dvouleté na 1400 m. Koně vbíhají do cílové rovinky jako šípy, s blížícím se dusotem zahřmí tribuna, mráz po zádech, vítěz proletí cílem. Koně docválají a vyklusávají, odfrkávají. Adrenalin klesá, do dalšího dostihu máme půl hodiny a po chvíli se zdravíme s legendou dostihového sportu, Václavem Chaloupkou. Trpělivě s námi hledá místo, kde se uslyšíme, což se podaří až v koutku zadního traktu tribuny.
■ Ač se setkáváme na dostihovém dni v Chuchli a v očekávání klasického dostihu St. Leger, pomalu se blíží termín Velké pardubické, kam přijdou i diváci, kteří za celý rok o dostihy nezavadí. V čem vidíte ten fenomén „Velké“? Je to Taxis, riziko nebo tradice?
Pro veřejnost je na prvním místě asi pořád historie. Potvrdilo se, že to není jen o tom Taxisu, protože ta překážka už není tím Taxisem, jakým bývala. A přece „Velká“ stále lidi táhne.
■ Je teď Taxisův příkop podle vás o hodně lehčí?
Ano, o hodně. Minimálně o 30 %. To samé je Velká voda, do které dneska můžete skočit a procváláte ji. Dřív, když mě tam topil Cocteil, tam bylo půl metru bahna a tři čtvrtě metru až metr vody, rozbahněné břehy. Vezměte si Haďák… Ale myslím si, že to dostihu neublížilo, protože tím, co dělá tu úžasnou atmosféru, je historie.
■ Dnes má veřejnost, média a autority jezdeckého a dostihového sportu jedno velké zaklínadlo
– welfare koní. Jeho míra v podstatě určuje něco jako společenskou licenci dostihů, potažmo Velké pardubické, protože ty jsou nejvíc na očích. Je tlak na trenéry a majitele hodně velký?
Zde začíná obsah, který je dostupný jen předplatitelům
foto: Daniel Burda, archiv Jaroslava Lauterbacha
Komentáře nejsou povoleny.