„To, co se s věkem nemění, je radost z dobré jízdy na dobrém koni“, říkávala první dáma vytrvalosti Julie Suhr, která dnes slaví své 102. narozeniny. Nejtěžší vytrvalostní závod světa Tevis Cupu pokořila v průběhu čtyřicetileté závodní kariéry 22 krát z 28 startů. Celkem do roku 2012 absolvovala 500 závodů na jednodenních 160 km.
Julia Suhr se poprvé postavila na start v roce 1965 a poprvé dokončila Tevis Cup v rce 1968. V době, kdy byl sport mnohem méně strukturovaný než dnes, se učila spoléhat na instinkt, zkušenost a cit pro koně. Právě tehdy začala budovat kariéru, která se postupně proměnila v legendu vytrvalostního ježdění.
Její přístup ke sportu byl vždy postavený na trpělivosti a rozvaze. Sama razila jednoduchou strategii: „Jet chytře, klidně a s respektem k situaci.“ Nešlo jí o risk ani o tempo, ale o jistotu a zdraví koně.
Za jejím příběhem však nestojí jen sportovní výkony. Významnou roli hrála rodina. Její manžel Bob Suhr sdílel její vášeň pro koně i závodění a byl jí dlouholetou oporou. Stejnou cestou se vydala i její dcera Barbara White, která sama dosáhla mimořádných úspěchů, když svou matku předčila třiceti přezkami Tevis Cupu. Vytrvalostní ježdění se tak stalo rodinnou tradicí.
Julia Suhr jezdila tak říkajíc na jistotu, co se tempa týče. Zatímco ti nejrychlejší zvládají trať za zhruba 10–11 hodin, Julia Suhr ji obvykle absolvovala za 15–18 i více hodin. Dokázala se však dostat i na čelní místa a s valachem HCC GAZAL získat tři ceny kondice – Haggin´s Cup v roce 1983, 1984 a 1986.
Právě v tom spočívá její odkaz. Ne v jednom vítězství, ale v konzistenci, která trvala více než čtyři desetiletí. Patřila k zakládajícím členům AERC, byla aktivní nejen v sedle, ale jako funkcionářka nebo dobrovolnice na trati. „Sis“, jak jí přátelé říkali, patří k největším legendám vytrvalosti. Ještě v 91 letech se zúčastnila v sedle Slavnosti růží, ale s ježděním do terénu skončila o tři roky později.
„Dosáhnete určitého věku, kdy víte, že se to dříve nebo později stane, a rozhodně to nevítáte,“ řekla, „jdete večer spát a pláčete, protože už nikdy nebudete jezdit na koni. Ale je to správná věc i pro vaši rodinu, která se o vás bojí. Pokud někde venku v osmdesáti letech dupete lesem na koni, mají prostě o vás strach.“
Foto: aerc.org
Komentáře nejsou povoleny.