Když loni „na Silvestra“ velkolepě oslavila 100. narozeniny a šampaňské se podávalo až po projížďce na koni, řekla, že ještě nemá v plánu se své záliby vzdát. Rok se s rokem sešel a 31. prosince 2025 oslavila své 101. narozeniny ve stejném duchu. Elizabeth Breton je překvapivě stále v sedle a má pro to své důvody.
Narodila se v Cirencesteru a poprvé seděla na koni ve dvou letech. Jako dítě z farmy měla lásku ke koním ve své DNA, v mládí jezdila závodně parkury a honební jízdy.
Vzpomíná na svého poníka, klisnu „Snowflake“, kterou dostala v sedmi letech a jezdila na ní později i honební soutěže. „V týmu jsme byli tři a museli jsme být vyrovnaní. Nejstaršímu bylo dvanáct, nejmladší osm let, mně devět. Snowflake skočila všechno, i když přes překážku ani neviděla." Válka, rodina a později tragický odchod dvou koní byly důvodem, proč jezdectví opustila na dlouhých třicet let. Do sedla se vrátila v sedmdesáti letech a jezdila aktivně mnoho dalších let parkury a honební soutěže. Rekreačně stále pokračuje, rozhodně se nehodlá vzdát ježdění dva krát týdně na jízdárně v Cotswoldu.
„Jako kdybych znovu začala žít,“ řekla o době, kdy se po letech vrátila k ježdění.
„Když jedete na koni, procvičí se vám celé tělo, a hlavně mě to baví, jinak bych to nedělala.“
Mohla by se věnovat něčemu bezpečnějšímu, jako je třeba chůze, což však Elizabeth považuje za velmi nudnou aktivitu. Běhat už ve svém věku nemůže, proto považuje jízdu na koni za nejlepší způsob cvičení. Kromě jízdy na koni o své tělo pečuje pomocí Alexandrovy techniky (metoda vědomějšího propojení mysli a těla. Držením těla, pohybem a sebeuvědoměním se snaží o zlepšování rovnováhy a koordinace).
Jenže přišla válka. Zábava u koní skončila, po válce vychovávala dvě děti, věnovala se rodině. Mohla jezdit už mnohem dřív, ale podle jejích slov svého času přišli tragicky o dva koně, což jí zlomilo srdce a odradilo od pokračování v této zálibě. Uplynulo mnoho let, až jí její syn jednoho dne nabídl, aby se svezla na jeho koni (původně ho koupil na přání své přítelkyně). Tenhle zážitek znovu zažehl plamen vášně a tehdy sedmdesátiletá Elizabeth začala znovu jezdit. V osmdesáti letech se vrátila i k závodnímu ježdění. „Skoky mám nejradši,“ řekla. Co se týče bezpečnosti, má jasno. „Pokud se kůň splaší, zůstanu v sedle.“
Jak dlouho ještě?
S přibývajícími léty si mnozí, včetně mě, kladou stejnou otázku, Kdy už jsem na ježdění moc stará? Jisté je, že jakýkoliv pohyb člověka udrží déle v kondici, na nohou a soběstačného. Už jen dojít do stáje a obstarat několik koní, udělat mnoho kroků nejen při práci, ale při vycházkách s koňmi na ruce, vodění do výběhů a zpátky atd. vyžaduje energii. Doporučení na 30 minut cvičení denně je tedy bohatě splněno. Významnou motivací je samozřejmě vedle benefitů samotného kontaktu s koňmi i samotné ježdění. Ale jsou „koňostařenky“ u koní soudné, co se týče rizik? Věda na to má odpověď. Amygdala to pohlídá…
V roce 2018 byla publikována v časopise Neuron studie vědců z Pensylvánské univerzity Josepha W. Kablea, PhD, a Caryn Lermanové, PhD. o propojení mezi amygdalou (část mozku zodpovědná za emoce) a prefrontálním cortexem*. Toto spojení ovlivňuje sklon k riskantnímu chování. Změny v našem mozku související s věkem nás mohou činit méně náchylnými k podstupování rizik, jinými slovy, už se nám nechce riskovat a jsme opatrnější. Samozřejmě, větší opatrnost přichází nejen se změnou v mozku, ale také se zkušenostmi, a to jak z hlediska „karambolů“, tak z hlediska většího uvědomění si rizika a potenciálních důsledků nehod. Proto s jezdeckým stářím přichází i zdravá opatrnost, například:
- Jezdím spolehlivého koně (ideálně si ho stačím vychovat pro své stáří)
- Nosím přilbu, případně „páteřák“
- Beru v úvahu počasí – vichr, bouřka
- Nenechám se vyhecovat ke způsobu jízdy, na který už si netroufám
- Beru si na vyjížďky mobil, případně dám vědět svým blízkým, že jedu ven
- Snažím se prioritně mít s koněm dobrý vztah založený na důvěře a respektu – a užívám si i kontakt ze země a společné chvíle
- Nelezu do sedla za každou cenu – když jsem nemocná nebo jinak indisponovaná
- Znám své limity, pokud bych byla v sedle rozklepaná a nejistá, slezu. Vzpomínám na komentář pana Jandourka st. na adresu jednoho skákajícího jezdce „v letech“ kdysi dávno – „Už je v tom takový ten stařecký třes.“ Tak až budu mít pocit, že si takový komentář zasloužím, snad toho nechám.
*Prefrontální kortex je část mozku, která je hned za našima očima a čelem. Jedná se o evolučně velmi vyspělou část mozku zodpovědnou za soustředění, chápání, rozhodování, vzpomínání i dlouhodobé zapamatování. Je také sídlem pracovní paměti. Krom toho jsme s jeho pomocí schopni dělat plány do budoucna, snít, mít představy. Tato část mozku také řídí naše sociální chování, ovlivňuje naši osobnost a má poslední slovo v exekutivních funkcích. V případě jeho poškození může dojít ke změnám osobnosti, poruchám krátkodobé paměti, kognitivním změnám a emočním poruchám.
Každá fáze života něco přináší, ale také odnáší. Mnoho žen přerušilo svou jezdeckou éru v době, kdy svůj čas věnovaly prioritně rodině, kariéře, a na koně už nezbyl čas. Jejich tělo však nezapomnělo, co se u koní naučily v dětství a mládí. A jak je vidět, nikdy není dost pozdě na návraty.
Komentáře nejsou povoleny.