Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Být k smrti vyděšený, a přesto nasedlat a jet

Odvaha podle „Krále kovbojů“ Johna Wayne znamená „Být k smrti vyděšený, a přesto nasedlat a jet“. Svět obdivuje odvážné sportovce. Dramatické příběhy zraněných jezdců, kteří navzdory tekoucí krvi dojedou do cíle jsou čtenářsky vděčné . Michael Jung, zlatý olympionik a světový šampion ve všestrannosti, se stal idolem nejen pro své jezdecké schopnosti, ale svého času také pro vítězství v Burghley v roce 2015, kdy vyhrál navzdory svému zranění. Účastníci soutěže v rozhovorech pro média vyjadřovali obdiv především k jeho odvaze startovat se zlomenou nohou. Měl ji velmi pevně staženou do půli lýtka.

Obdivuhodný výkon – Michael Jung na La Biosthetique Sam FBW v cross country Burghley CCI4* 15. září 2015 – zvítězil dva týdny poté, co si při pádu na této trati s klisnou FisherRocana FST zlomil holenní kost nad kotníkem. 16. září oznámil, že musí na operaci.

Přestože jsme odvahu demonstrovali na příkladu německého reprezentanta ve všestrannosti, považovat odvahu za jezdeckou ctnost je obvyklá součást britské kultury jezdectví. To potvrzuje etnografický výzkum Rosalie Jones McVey, která strávila 14 měsíců mezi jezdci, zaznamenávala průběh tréninků, závody i rozhovory ve stájích. Zjistila, že bázliví jezdci se stávali terčem posměchu, ponižování a ocitali se na okraji kolektivu. Jak odvážný je jezdec, se ukázalo v případech, kdy kůň odmítal spolupracovat. Jezdci se snažili udržet si sebedůvěru tím, že „přitvrdili“ – jak na sebe, tak na koně – a to často na radu svých cvičitelů. V případě, že úzkostlivější jezdci hledali nějaké jiné vysvětlení pro problematické chování koně (zdravotní problém), často to ostatní považovali za snahu vyhnout se řešení skutečných problémů (strach). Byli pro ně věční „hledači diagnóz“.

Výzkum probíhal ve velké nájemní stáji, kde měla Rosalie po celou dobu ustájeného i vlastního koně, což jí dávalo autentický důvod setkávat se s účastníky denně a sledovat jejich vztah s koňmi jak „na zemi“ tak při ježdění.

Thompson a kolegové (1) popisují vztah britské jezdecké kultury k riziku jako spíše „akceptující“ než „zmírňující“. Rosalie zašla ještě dál s tím, že někteří z účastníků občas vypadali nadšeně z fyzického rizika spojeného s koňmi a jezdectvím. Tomu také odpovídala i jistá tvrdost, se kterou jezdci chovali ke svému tělu. Péče o koně je těžká fyzická práce a její jezdečtí přátelé byli hrdí na „šrámy“. Ukazovali hrdě puchýře, modřiny, omrzliny, popraskané rty a spáleniny od slunce jako důkaz svého tvrdého, venkovního života a oddanosti svým koním. Mnozí navíc kouřili, nestravovali se správně, jedli sladkosti, kávou a energy drinky se udržovali v chodu. Často zmiňovali svou malou starost o jídlo, teplo a jiný komfort, a porovnávali se „měkčími“ typy lidí, kteří by jejich takový životní styl nezvládali. Mezi 35 účastníky, které Rosalie během terénního výzkumu obzvláště dobře poznala, bylo 6 těch, kteří během výzkumu museli do nemocnice v důsledku pádů a několika lehčích úrazů.

Z pozorování vyplývá, že stoický přístup jezdců vedl k tomu, že se mnoho nehod obešlo bez nemocničního ošetření, ačkoliv by si to povaha zranění zasloužila. Zranění byla obecně vnímána jako součást sportu, něco, čemu se nelze zcela vyhnout, a navíc by si člověk neměl dovolit, aby jakkoli zdržovalo nebo bránilo jezdeckým aktivitám. 
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Už nebyla ani překvapená, když zjistila, že jedna z účastnic se sádrou po stehno a o berlích tlačí kolečko, vodí koně a trénuje jezdce. O několik týdnů později byla zpět v sedle, o mnoho dříve, než doporučila lékařka. Samozřejmě se postarala o to, aby to všichni věděli. Ochranářský a zakazující postoj lékařky poskytoval ideální kontrapunkt, proti kterému mohla demonstrovat svou vlastní statečnost a odhodlání.

To neznamená, že jezdci na koních chtěli k řízení rizik přistupovat zcela ledabyle nebo bezstarostně. Například jízda bez ochranné přilby byla považována za neprofesionální. Navzdory hmatatelné přítomnosti odvahy jako ctnosti se většina (převážně amatérských) účastníků na určité úrovni potýkala s „problémy se sebevědomím“ – ať už se to týkalo jen  chvění nervů, když se snažili zachovat chladnou hlavu tváří v tvář obtížnější lekci, nebo šlo o oslabující, vysoce emocionální, paralyzující strach, který jim bránil si jízdu vůbec užít. Navzdory svým úzkostem však pokračovali. „Koňáctví“ bylo příliš hlubokou součástí toho, kým byli. Představa života bez koní je děsila.

Trpěliví, hodní, tolerantní – jen pro slabochy?

Určité typy koní jsou považovány za nejvhodnější pro nervózní jezdce. Jsou známí jako „dodavatelé sebevědomí“. Nejsou tak senzitivní, jsou předvídatelní, obvykle méně „v krvi“.  Mnoho jezdců považovalo ježdění na těchto typech koní za trapné a spojovali si je s nedostatkem dovedností nebo s méně naplňujícím jezdeckým partnerstvím.

Téma odvahy se ukázalo jako zásadní v situacích, kdy koně „nefungovali, nechtěli“. Instruktoři často jezdce kárali za přílišnou „měkkost“ a chování koně označovali jako nedostatek respektu.

 „Buď chceš tu překážku skočit nebo ne,“ domlouvala čtyřiašedesátiletá trenérka Christine jezdkyni Lucy, které kůň před překážkou zastavil, „Dělá si z tebe srandu a co s tím děláš? Nic! A teď buď na svém zatraceném koni jezdi, nebo nám všem dej pokoj a jeď domů. Jasný? Tak jo. Pojď znovu a POUŽIJ SVŮJ BIČ, až ti řeknu.“ Po nezdařené lekci proteklo mnoho slz, ale o soucit a účast Rosalie nestála. „To je v pohodě. Potřebuji nakopnout, když trénujeme a já jsem jak pytel brambor. Proto mi Christine vyhovuje. Jen doufám, že po dnešním karambolu mě ještě bude chtít trénovat.“
REKLAMA | www.konskeknihy.cz

Všimněte si sebepodceňování spojeného se ztrátou sebevědomí, strachu z vyloučení a touhy získat uznání instruktora. Všimněte si také, že Christine identifikuje problém dvojice jako „slabost“ jezdce a vzdor koně. Tyto dvě věci spolu v tomto případě úzce souvisejí. Tuto souvislost můžeme pochopit prostřednictvím narativní teorie.

.Narativní teorie vnímá smysl života skrze tvorbu a vyprávění vlastních příběhů, které integrují minulé zážitky, současné prožitky a budoucí cíle, čímž dává životu ucelený tvar a význam, a to i těžkým událostem. Příkladem je člověk, který prochází těžkou nemocí a narativně ji zpracovává – místo aby se vnímal jen jako "pacient", stává se hrdinou příběhu o překonávání překážek, transformaci, získání nových vhledů a vděčnosti za každý den, čímž z traumatického zážitku vytváří příběh o síle a smyslu. 

Jezdci si pravděpodobně v příbězích o svých koních promítali své vlastní ctnosti. To znamená, že i když zdánlivě mluvili o svých koních, a ne vždy explicitně o sobě, bylo zcela jasné, jak chápou své vlastní silné a slabé stránky ve vztahu k jejich koni.

V Christinině lekci vidíme, že když lidé chápou koně v rámci narativu jako vzdorovitého, pak tento narativ také naznačuje, že relevantní postava, kterou by jezdci měli v této situaci zastávat, má být statečná, autoritativní a neústupná. Narativní spojení mezi statečnými jezdci a vzdorovitými koňmi může pomoci vysvětlit, proč instruktoři tak často mluví o vzdoru koně jako o způsobu, jak v jezdcích probudit „houževnatost“ a statečnost – například: „Směje se ti! Neuděláš s tím nic?“ nebo „Vím, že jsi nervózní, ale neopovažuj se ho nechat vyhrát!“.

Úzká souvislost mezi "vzdorovitými" koňmi a odvahou jezdce také znamená, že pokud chtějí jezdci ukázat svou vlastní statečnost ostatním jezdcům, skvělým způsobem, jak to udělat, je mluvit o svém koni jako o vzdorovitém, divokém,  prostě problematickém.

Hledači diagnóz

Naomi byla vůči svému Blitzovi přehnaně úzkostlivá, jak o ní řekli její přátelé. Bylo to hlavně kvůli jejím problémům se sebevědomím. Neuměla jezdit dostatečně dobře, aby zvládla jeho obzvláště svéhlavou povahu, a po sérii pádů a kolizí se ho začala bát. Ačkoli sama Naomi občas přiznávala, že její sebevědomí je problém, nepřikládala tomu hlavní roli v příběhu vyhazujícího koně. Byla přesvědčená, že za jeho eskapádami stojí fyzické problémy. Pokaždé, když jsem se s Naomi setkala, vyprávěla příběh o tom, jak ho léčí. Obvykle zdůrazňovala, jak se po nějaké terapii zlepšil.

Ostatní účastníci jí však nevěřili. Všimli si, že se kůň chová bez ohledu na léčení stejně. Když se nakonec ukázalo, že probíhající léčba selhala, Naomi se zaměřila na jinou možnou příčinu: nový specialista na hřbet, změny krmené dávky, potřeba uklidňujících bylin a tak dále. Toto neustálé hledání „skutečného důvodu“ jeho špatného chování ostatní vnímali jako její neschopnost přijmout pravdu: bála se ho a nebyla schopna čelit jeho svéhlavosti, byl by na tom byl lépe se zdatnějším a statečnějším jezdcem a ona by na tom byla lépe se stabilnějším a předvídatelnějším koněm. Když však Naomi konečně dostala veterinární diagnózu žaludečních vředů u Blitze, přemýšlela jsem, jestli ostatní přijmou, že problém skutečně existoval, a že Naomi udělala dobře, když se snažila primárně řešit jeho zdraví a nikoliv své sebevědomí. K žádné takové změně postoje však nedošlo. „Stejně se nedá říct, jestli žaludeční vředy skutečně bolí,“ říkali ostatní účastníci, „spousta koní je má a nechovají se tak špatně“, „gastroskopie nic nedokazuje“.

Naomi bychom tedy mohli popsat jako příklad přístupu „hledače diagnóz“, což bylo v jejím případě v pořádku a ve prospěch welfare koně. Pokud by nenašla diagnózu žaludečních vředů, pravděpodobně by pokračovala v hledání alternativních diagnóz prostřednictvím konzultací s různými veterináři, internetovými stránkami, odborníky a specialisty. Sociálním rizikem této pozice je, že ostatní jezdci mohou vnímat jezdce „hledače diagnóz“ jako ty, kteří se vyhýbají skutečnému problému a hledají si výmluvy, zejména pokud se svého koně prostě bojí.

Během jedné dlouhé diskuse s Bertiem (instruktorem jízdy) na koni jsme se zabývali tím, jak jezdci interpretují své koně a rozpoznávají bolest. „Lidé, kteří chtějí najít problém, ho vždycky nakonec odhalí," řekl, "když zrentgenujete celé tělo jakéhokoli koně, najdete něco, k čemu  můžete připsat jeho problém s chováním. Nebo ho najdete u behavioristy nebo chiropraktika atd. Vždycky tam něco je, pokud to něco chcete najít. A na druhou stranu ti, kteří se vůbec neobtěžují zabývat se veterinárními záležitostmi, si vždycky mohou vysvětlit bolestivé reakce jako pouhé behaviorální.“

Výzkum McVeyové, naznačuje, že tlak na jezdce, aby byli příliš „odvážní“ nebo „tvrdí“, aby ignorovali strach a překonávali výzvy, může ve skutečnosti ohrozit bezpečnost koně i jezdce, protože odrazuje od naslouchání instinktu, preferování budování důvěry a rozpoznávání stresových signálů, což vede k potenciálním nehodám a ohrožení welfare koně. Naopak, budování partnerství založeného na důvěře a vzájemném porozumění, kde se kůň cítí bezpečně a jezdec respektuje jeho limity, podporuje lepší výsledky než kultura potlačování strachu. Potlačený strach = riziko: Studie ukazují, že jezdci, kteří oslavují statečnost a ignorují svůj strach, riskují špatná rozhodnutí, která mohou vést k nebezpečným situacím pro sebe i své koně.

Přístup britských jezdců k odvaze jako jezdecké ctnosti často zahrnoval ponižování nervózních jezdců. Interpretovali problematické chování koní jako vzdorovitost. Následkem byl tvrdší přístup a uspěchaný výcvik. Negativní morální soudy na konto bojácného jezdce způsobily, že se tito bojácnější jezdci se pak zdráhali hledat příčinu problémů u veterinářů, aby se na ně nehledělo jako na „hledače diagnóz“, kterým chybí odvaha a schopnosti.

Strachu se v určitých situacích s koňmi nevyhneme. Problém je, když nás okolí hecuje a nutí nás jednat bez ohledu na naše pocity. Výzkum Rosie Jones McVeyové ukázal, že tlak na jezdce, aby byli navzdory obavám „odvážní“ nebo „tvrdí“, aby ignorovali strach a překonávali výzvy, může ve skutečnosti ohrozit bezpečnost koně i jezdce. Odrazuje jezdce, aby naslouchal svému instinktu a věnoval se budování důvěry a vnímání stresových podnětů. Naopak, budování partnerství založeného na důvěře a vzájemném porozumění, kde se kůň cítí bezpečně a jezdec respektuje jeho limity, přináší lepší výsledky než kultura potlačování strachu.

(1) Thompson, K.; McGreevy, P.; McManus, P. A critical review of horse-related risk: A research agenda for safer mounts, riders and equestrian cultures. Animals 2015, 5, 561–575.

Foto: https://commons.wikimedia.org/

Zdroj: An Ethnographic Account of the British Equestrian Virtue of Bravery, and Its Implications for EquineWelfare – Rosalie Jones McVey 2021

Komentáře nejsou povoleny.

Vydavatelem časopisu Koně&Lidé a provozovatelem webu www.konealide.cz je společnost Etira s.r.o.