Má dvě vášně – hudbu a koně. V osmi letech kvůli vzácné genetické poruše začala ztrácet zrak a v šestnácti letech zcela oslepla. Na koně si poprvé sedla ve třech letech a od pěti let se zúčastňovala soutěží. Když jí lékaři v osmi letech sdělili, že o zrak přijde, odpověděla: „To je v pohodě, za mě bude vidět kůň.“ Její odvaha a grácie, s jakou čelila nevyhnutelnému, nikdy nevyhasla.
Nadále vzdorovala a bořila bariéry. Reprezentovala Velkou Británii v paradrezuře a mířila za svými olympijskými sny – v Londýně, Riu a v Tokiu. Sama sebe považuje za celoživotního stoika od chvíle, kdy jí sestra doporučila knihu Ryana Holidaye Překážka je cesta (The Obstacle is the Way/Ryan Holiday), která se zabývá stoickým přístupem k řešení problémů. Tehdy zjistila, že „její přístup k životu má název“. Její vyprávění o cestě ke sportu na nejvyšší úrovni je mimořádně inspirativní.
Stoicismus – „Překážka je cesta“
„Stoicismus vstoupil do mého života díky okolnostem už v dětství, aniž bych věděla, co to je. Věřím, že se všichni rodíme jako stoici, bez hmotných statků, jen s těmi základními potřebami a s trpělivostí a přijímáním skutečnosti, které nám byly dány v okamžiku narození. Ovšem běh života tento stoicizmus obvykle zatemní. Měla jsem vlastně štěstí, že jsem začala ztrácet zrak v osmi letech, tedy dřív, než do mého život vstoupil chaos vnějšího světa,“ říká Verity.
„Jakmile jednou přijmeme své limity, dokážeme je překonat.“ – Albert Einstein
„Einsteinův citát ve mně silně rezonuje, protože jsem opravdu přesvědčená, že když věnujeme čas tomu, abychom přijali své limity a přizpůsobili se jim, ať už jde o limity fyzické nebo emocionální, najdeme způsob, jak tyto hranice obejít a dostat se za ně kamkoliv. Ztráta zraku znamená emocionální a fyzickou izolaci. Dalo by se říct, že člověk je uzavřený sám v sobě. Můj fyzický svět není větší, než kam dosáhnou mé paže, a neexistuje žádné vnější rozptýlení mého vnitřního zmatku. Jakmile se vám však podaří z této klece „vystoupit“, svět se natáhne, jako vánek na tváři, a je tak příjemný, jako měkká tráva pod vašima nohama.“
Seneca: „Trpíme více ve svých představách než ve skutečnosti.“
Síla mysli
Je to síla mysli, která je neporazitelná. Kouzlo ztráty zraku v dětství spočívá v tom, že moje představivost byla ještě tak bujná, že ji nestačil udusit a zkrotit obvyklý průběh dospívání. Byla v tom volnost, která mi umožnila zkoumat fyzickou a emocionální svobodu jiným způsobem. I dnes si problémy změním v kreslené postavičky, což vnější problém činí uvnitř stravitelnějším, a dá mi to okamžitě nadhled. Žádná zpráva nemůže být tak špatná, pokud ji sdělí králíček Roger, a žádný člověk nemůže být tak zlý, jestliže vypadá jako Snuffy ze seriálu Sezame, otevři se. Když je na mě sestra zlá, má na sobě masku Cruely de Vil a díkybohu, že nemám jako vodícího psa dalmatina. Když nevidíte, každý krok je krok do neznáma. Buď se zastavíte, abyste neupadli, nebo přijmete výzvu k dobrodružství.
Slepota mě naučila, jak se zastavit, jak zvažovat a zhodnotit a vážit si toho okamžiku, ať už je dobrý nebo špatný! Neprocházím životem jen tak, protože to prostě nedokážu. Musím prostředí kolem sebe absorbovat, což mi na oplátku dává prostor zastavit se a myslet na to, kde právě jsem, a vážit si toho. Žijeme ve velmi reaktivním světě, velmi instantním a povrchním, přesyceném vizuálními podněty. Mrkáme a klikáme myší na něco, jehož smysl mizí dalším mrknutím a kliknutím. Vizuálně procházíme životem, jehož smysl nám uniká. Ztráta zraku je v tomto ohledu velkou výhodou, protože jsem doslova slepá vůči této desenzitizaci, což mi umožňuje udržet si klid a soustředěnost, které jsem si osvojila v dětství. Podle mě musí být dost těžké žít v palbě dvourozměrných obrázků, které na nás krátce bliknou, ale jejich vliv je exponenciální.
Stoicismus, který v podstatě praktikuji, pravděpodobně spadá do smyslu Senecova citátu, který říká, že „Jestliže člověk neví, do kterého přístavu pluje, pak žádný vítr není příznivý.“
Vzhledem k tomu, že jsem vnitřně soustředěná, mé cíle se nerozptylují tou přehršlí možností, které nám naše společnost a obchodní svět nabízí. Vždycky jsem se dokázala zaměřit jen na to, co mám k dispozici. Nedovolila jsem, aby pestrá paleta jiných možností oslabila mé odhodlání a vůli. Mé cíle byly jasné. Co se týče stoicismu, myslím, že je dobré z něj praktikovat následující: zastavení, nadechnutí a zvažování a posouzení daného okamžiku předtím, než zareagujeme.
Začala jste zrak ztrácet v osmi letech. Vzpomínáte si na své pocity v té době? Kde jste v ta mladém věku brala sílu a grácii takovému osudu čelit?
Viděla jsem v tom výzvu, brala jsem to jako hru. V osmi letech jsem neměla představu o následcích a omezeních, které s sebou ztráta zraku nese. Samozřejmě jsem chápala, že přijde „tma“ a vezme mi tváře milovaných lidí, obrazy mé krajiny, ale ve své nevinnosti jsem se dala do práce a chtěla jsem si naplnit paměť obrazy, které nikdy nezmizí. Byl to pro mě závod s časem. Pro mě bylo výzvou nasát do své paměti všechno, co jsem zatím viděla kolem sebe, procvičovat smysly a být dobrá v slepotě ještě dřív, než skutečně přijde. Zatáhla jsem v pokoji závěsy a s páskou přes oči jsem přestavovala nábytek, abych trénovala pohyb ve tmě.
Byla jsem praktické dítě a nejlepším způsobem, jak překonat postupující ztrátu zraku, bylo naučit se…být v tom dobrá. A cvičení dělá mistra. Vytvořila jsem si svou malou mantru, kterou jsem používala, abych si udržela motivaci, jistotu a soustředěnost, když bude zle.
„Když vstoupíte do temnoty, vezměte si s sebou, co jste se naučili. Protože tma tam bude vždycky, ale můžete ji rozsvítit a sledovat, jak hoří.“
Byla jsem jako průzkumník – zkoumala jsem svět jinými smysly, využívala jsem zrak, který jsem ještě měla, abych mapovala prostředí jiným způsobem. Jako u Alenky v říši divů se můj svět stával podivnějším a podivnějším. Cítila jsem se bohatá – měla jsem šest smyslů a přišla jsem jen o jeden! Stále si pamatuji svou maminku jako krásnou třicetiletou ženu (bohužel, mé sestře je v mých očích stále deset!). Začala jsem si uvědomovat sílu svých myšlenek – jako když je obloha šedá, ale já si ji mohu pro sebe přemalovat na jasně modrou. Svět se stal multidimenzionální. Když šly mé oči navždy spát, ostatní smysly se probudily. Byla jsem odhodlaná, přizpůsobivá a přesvědčená o tom, že lze dosáhnout čehokoliv. Mou cestou byly opravdu překážky. Musela jsem si najít způsob, jak je obejít a použít ostatní smysly. Musela jsem najít fyzicky cestu, což mi umožnilo myslet kreativně, abych odhadla situaci a našla řešení. Zjistila jsem, že betonová džungle je snazší než ta skutečná, přírodní. V lidské architektuře vládla geometrie, zatímco v chaosu přírodní džungle si vše rostlo kdekoliv dle libosti. Ale na obranu přírody musím uznat, že i když jsem často zakopla o kořen, narazila do stromu při procvičování smyslů v lese na konci naší zahrady, příroda byla vlídná v tom, že neměla hrany. Kulaté tvary a měkká půda mi ušetřily spoustu modřin. Zato náraz na betonový roh lidských obydlí byl nemilosrdný.
Na moji schopnost vyrovnat se s nepřízní osudu měli obrovský vliv moji rodiče. Vzhledem k tomu, že sami neměli zkušenosti se ztrátou zraku, byli neoblomní v tom, že si musím své hranice dané handicapem najít sama. Nikdy mě nenabádali, abych byla opatrná a nezkoušela nové věci. Vlastně si vzpomínám na jedinou věc, kterou mi matka zakázala – chtít se stát neurochirurgem.
Škola
Ani ve škole se Verity neztratila, značně se lišila od ostatních jen co do obsahu školní brašny, kde měla různé pomůcky, dalekohled, brýle a lupu. Do jisté míry jí odlišnost poskytovala jisté výhody. Půjčování dalekohledu za drobný obnos chlapcům, kteří chtěli pozorovat školní králíky Fluffyho a Topsy, jak se perou ve svém kotci. Velkým hitem byla i lupa, především u začínajících botaniků v naší třídě, a k velkému zděšení školní populace hmyzu. Vedle jistého profitu z jejího podnikatelského úsilí si ze školních dnů odnesla domů důležitou lekci.
Uvědomila jsem si, jako moc má naše vnímání – v mém případě šlo doslova o to, jak pozitivní nebo negativní vnímání jednoho člověka na určitou věc může změnit vnímání ostatních.
V patnácti letech Verity nastoupila do internátní školy pro nevidomé a tělesně handicapované studenty.
Nevěděla jsem, co mám čekat, protože jediný handicapovaný člověk, jakého jsem kdy potkala, jsem byla já. Ale ta škola mi otevřela oči! Byla místem bez litování, zato plným energie. Všem nám něco chybělo – zrak, nohy, ruka či dvě, někdy i všechno výše uvedené, ale společně jsme tvořili celek. Každému chybělo něco, co měl někdo jiný, a tak jsme skládali své talenty dohromady, abychom zvládli co nejvíc…
Hudba
Během svého působení ve škole jsem se tolik naučila o humoru, životě, hudbě a sportu. Vždycky jsem milovala hudbu, ale neuměla jsem číst z listu, a tak jsem se kvůli mrzutým a frustrovaným učitelům hudby stáhla od violoncella a následně i od klavíru. Uchýlila jsem se do útěchy vlastního zpěvu v domnění, že můj hlas je jediný nástroj, kterému nikdo jiný nemůže diktovat, jak hrát. V této škole byla hudba oslavou, kde každý bušil, drnkal a tahal smyčcem, aby vytvořil kakofonii života. Naučila jsem se, jak dokonalá může být nedokonalost, a krása a upřímnost jedné chybné noty. To byla neocenitelná lekce, kterou jsem si s sebou odnesla do své hudební kariéry zpěvačky a skladatelky.
„Vždycky jsem žasla nad přirozenou resiliencí lidí. Stejně, jako se tráva prodere skrz betonový chodník, je fascinující sledovat schopnost člověka adaptovat se a prodrat se nepřízní osudu.“ Verity Smith
Koně
V průběhu slábnutí mého zraku pro mě koně představovali mé soukromé útočiště a úlevu. Zamilovala jsem si tahle zvířata už ve třech letech, a jak svět postupně mizel z mých očí, koně se stali mou srdeční záležitostí. Byla to pro mě magická zvířata, na kterých jsme jezdila v bouři mé slepoty. Když jsem cválala po pláních, cítila jsem se volná, moje nohy se nedotýkaly země a měla jsem pocit, jako když létám. Stala jsem se malou kentaurkou se svobodnou myslí a tělem, které mi dali koně. Vzpomínám si, jak mi lékař sdělil, že nikdy nebudu moc řídit auto. Odpověděla jsem mu, že to nevadí. „Můj kůň mi půjčí své oči.“ Myslím, že koně byli pro mě jistým druhem terapie. Zbavovali mě starostí, bylo to něco jako meditace a zároveň mě povzbuzovali, dodávali mi energii a připravovali na to, abych mohla čelit dalším výzvám.
Epictetus kulhal, což byl následek času, kdy byl jako otrok v řetězech. Řekl: „Kulhání je postižení nohy, nikoliv vůle.“
Epictetus trefil hřebík na hlavičku tímhle citátem. Často mám pocit, že lidé jsou více handicapovaní svými myšlenkami a stavem mysli a vnímáním než čímkoliv fyzickým. Nejhůře tělesně postižení lidé mohou být často nejschopnější a fyzicky nejschopnější lidé mohou být nejneschopnější. Je to vždycky otázka vůle. Já sama se snažím být nejlepší v tom, co dělat mohu. Měla jsem výhodu, že jsem o zrak přicházela postupně, během několika let. To mi umožnilo postupně se své situaci přizpůsobit. Stejně tak ten čas byl důležitý i pro mé blízké. I pro ně to bylo neprobádané území.
Sport
Sport nás dokáže posouvat jak fyzicky, tak mentálně. Jako dítě jsem se zúčastňovala jezdeckých soutěží ve skákání, ale v okolí internátu žádní koně nebyli. Já jsem se však rozhodla skončit se skákáním skončit už nějakou dobu předtím, než jsem do školy nastoupila. Jak jsem čím dál hůř viděla a překážky se zvyšovaly, dívala jsem se na to realisticky. Bylo by to pro mě i pro koně příliš nebezpečné. Koně mi však stále poskytovali pocit svobody a nezbytnost mého rozhodnutí mě frustrovala. Nevěděla jsem, jak bych mohla s jezdectvím pokračovat. Právě škola ve mně probudila touhu zase závodit, když jsem viděla, co ostatní handicapovaní spolužáci dokážou. Přemýšlela jsem, v jaké jezdecké disciplíně bych se mohla měřit i se zdravými jezdci. Tak jsem objevila drezuru. Vždycky jsem ji považovala za disciplínu pro starší dámy s drahými koňmi. Neuvědomovala jsem si, že se jedná o sport vyžadující léta výcviku a dovednosti, aby byl jezdec aspoň průměrný, natož lehce nadprůměrný.
Naučila jsem se, že když počítám kroky a cítím každý pohyb, mohu soutěžit se všemi. Měla jsem výhodu v tom, že jsem získala základní dovednosti dřív, než jsem přišla o zrak. Ze svého handicapu jsem udělala výhodu. Na rozdíl od ostatních jezdců jsem nemohla prostě jezdit přesně podle bodů – od jednoho písmena ke druhému, a předvádět cviky. Musím cítit a vnímat. Jezdit, a přitom absorbovat každý okamžik a pohyb. Když jsem s drezurou začala, v prvních letech jsem trénovala každý víkend po návratu z internátu. V osmnácti letech jsem byla velmi hrdá, když jsem reprezentovala Velkou Británii v para týmu na světovém šampionátu v Dánsku. V roce 2019 jsem patřila do národního paralympijského týmu Francie (Verity má francouzské i britské občanství).
Verity trénovala každý den. Její kůň Szekit alias „Kit“ znal každý její pohyb.
„Rychle vycítil, že s touhle osobou je něco v nepořádku – „nevidí, občas do mě narazí“ – ale on to přijímá s velkou dávkou trpělivosti.“
Kromě dobře vycvičeného jezdce a koně zahrnuje její tým tým pomocníky, kterým láskyplně říká „Scoobies“. Scoobies, pojmenovaní po kreslené postavičce „Scooby Doo“, která podle Verity „sní všechno, co vidí“, provázejí Verity její drezurní úlohou pomocí hlasových signálů. Scoobies se rozmístí u jednotlivých písmen drezurního obdélníku. Každý Scoobies drží písmeno, které během úlohy jezdkyni hlásí.
Paralympijské hry v Londýně 2012 byl velký cíl. Bohužel rok před olympiádou její kůň uhynul a další zkouškou byla autonehoda, která ji do roku 2013 vyřadila z ježdění.
Během přípravy na olympijské hry 2016 bylo Verity a dalším nevidomým jezdcům řečeno, že musí soutěžit s páskami přes oči. Do té doby platilo pravidlo, že jezdec může soutěžit v této kategorii postižení bez pásky přes oči. Verity byla zdrcená.
„Koně byli vždycky mým útočištěm před mým postižením, umožňovali mi doslova se svézt v bouři mé slepoty. Když jezdím, jsem svobodná a ničeho se nebojím. Se zavázanýma očima jsem vězeňkyně, bojím se tmy.“
Ačkoli Verity ztratila více než 90 % zraku, stejně jako většina nevidomých lidí, má zbytky citlivosti na světlo. Pocit světla, který má, vytváří její dny a noci – osu, na které se kalibrují její ostatní smysly. Být „černě“ slepý je velmi vzácné .
Lidé mají obvykle představu, že nevidomý člověk vidí jen tmu. Jeho vnímání je však jiné. Může vidět světlo a stín, při tunelovém vidění vidí jen úzký pruh před sebou, ostatní je tmavé. I když člověk ztratí víc než devadesát procent zraku, ten zbytek je pro něj velmi důležitý.
Nové pravidlo Mezinárodní jezdecké federace (FEI) dávalo Verity jen několik měsíců na změnu tréninku. Rozhodla se pravidlo napadnout. Pustila se do boje, zorganizovala kampaň proti pravidlu. Vyhrála, ale rozhodnutí přišlo příliš pozdě. Olympiádu v Riu už nestihla, ale Verity stala se hlasem nevidomých jezdců po celém světě.
Dosáhnout změny pravidla bylo důležitější, než moje osobní cesta do Ria.
„Je to tak jako tak rizikový sport, ale někoho ještě víc znevýhodňovat je velmi, velmi zrádné. Spoléháme na každý centimetr, který máme, abychom ochránili sebe i koně,“ prohlásila. „Je to rozdíl mezi tím, kdy nemít den, a kdy nemít noc.“
Kromě ježdění na koni je Verity také uznávanou spisovatelkou, zpěvačkou a skladatelkou, a také ambasadorkou prosazující práva handicapovaných. Je si jistá, že její duch a odhodlání ovlivní vnímání slepoty veřejností a svým příkladem pomůže ostatním se s postižením vyrovnat.
STOICISMUS – lidé
Hlavním principem je soustředit se na to, co můžeme ovlivnit (naše myšlenky a činy), a přijímat s klidem věci, které ovlivnit nelze. Klíčem je rozvíjet moudrost, spravedlnost, odvahu a klid, zatímco vnější okolnosti, jako sláva nebo bohatství, nejsou tak důležité. (Stoicismus je filosofický směr, založený oficiálně Zénonem z Kitia počátkem 3. st. př. n. l.)
Stoický klid:
Dnes se tento pojem používá pro schopnost zachovat klid a nadhled i v náročných situacích a netrápit se věcmi, které nemůžeme změnit. Krátkodobé dobrovolné nepohodlí (např. chůze bosky) může pomoci uvědomit si, co člověk má, a posílit psychiku pro zvládání krizí.
„Máte moc nad svou myslí – ne nad vnějšími událostmi. Uvědomte si to a najdete sílu.“ Marcus Aurelius
Soustřeďte se na práci, nikoliv na výsledek, kladli lidem na srdce stoikové. Výsledek je nejistý a jakkoliv dopadnou vaše akce, musíte to přijmout. Takový přístup, který vybízí k přijetí osudu, později pojmenoval další významný filozof, Friedrich Nietzsche. Myšlenka, kterou nazval Amor Fati, mluví nejen o pouhém přijetí svého osudu, ale dokonce o nalezení krásy v tom, co je nevyhnutelné.
Jděte na procházku do přírody
Stoikové ve své filozofii zdůrazňovali význam dlouhých procházek. Chůze pro ně byla příležitostí k vyčištění mysli a zklidnění těla. Nebyli přitom jediní, kdo vyzdvihovali kouzlo chůze. Aristoteles přednášel studentům na společných procházkách okolo školy, Nietzsche zase strávil na nohou až devět hodin denně. Benefity chůze a jejich pozitivní vliv na lidskou psychiku a zdraví, kterého si staří filozofové byli dávno vědomi, potvrzuje i dnešní věda. Chůze podle výzkumů snižuje úzkost a stres a podporuje kreativní myšlení.
„Měli bychom chodit na procházky do přírody, aby se naše mysl nasytila a osvěžila pobytem na čerstvém vzduchu a hlubokým dýcháním.“ Seneca
Buďte součástí komunity
V dnešní době, kdy se mluví o epidemii osamělosti a kdy stále více lidí žije o samotě, by se tato pět tisíc let stará rada dala vážit zlatem. Člověk musí trávit čas s druhými lidmi, zdůrazňovali stoikové. Práce s vlastní myslí, vnitřní síla a budování vnitřního štěstí si nesmíme plést s izolací od společnosti. Stoikové si cenili komunity a byla pro ně důležitá. Věděli totiž, že být součástí společenství je lidská potřeba. Jezdeckou komunitu spojuje náročná záliba.
„Copak si neuvědomujete, že v izolaci byste nebyli lidskou bytostí? Protože, co je to lidská bytost? Je součást společenství.“ Epiktétos
Stoicismus jezdce
- Resilience a disciplína – filosofie stoicismu nabádá jezdce, aby byli resilientní, disciplinovaní a soustředění na své cíle bez ohledu na neúspěchy a překážky, kterými na své cestě prochází.
- Kontrola emocí – jezdec by měl umět zvládat své emoce, zůstat klidný. Než zareaguje, měl by se nadechnout a posoudit situaci (i když na to má zlomek sekundy).
- Nadhled – stoické nastavení mysli jezdci pomáhá kontrolovat jeho ego a udržet si nadhled i v komplikované situaci.
- Vnitřní koncentrace – spočívá v zaměření na to, co může mít jezdec pod kontrolou, což jsou jeho reakce, způsob tréninku a nastavení mysli. Nenechat se ovlivňovat vnějšími faktory, které nelze změnit
- Místo soustředění se na výsledky je třeba se zaměřit na samotný proces tréninku. Cesta je cíl. Když funguje proces, výsledky se dostaví. A nemusí jít jen o závody, ale třeba o to, aby byl kůň bezpečným a ochotně spolupracujícím partnerem.
Stoicismus – koně
Obvykle se o koních v souvislosti se stoicismem hovoří o tom, že chladnokrevně zakrývají vlastní slabost. Kdyby ji dali najevo, zvyšovali by pravděpodobnost, že na sebe přitáhnou pozornost predátorů. Tady lze s trochou nadsázky hovořit o stoicismu, i když cpát koně do filosofických škatulek je možná jen jemnější druh polidšťování. Prostá pasivita našich koní vůči nepříznivé situaci může být jednoduše naučená bezmocnost. Kůň zjistí, že určitou situaci nemá šanci ovlivnit, a v podstatě se od ní odpojí.
Kůň stojící v klidu na dešti je možná stoik. Kůň v pozici tvrdého rollkuru, provádějící cviky, jako by se nechumelilo, je v naučené bezmocnosti.
Foto: Brice Braastad
Komentáře nejsou povoleny.