Bratr se sestrou jako obvykle spěchali, aby si odbyli povinnou předvánoční návštěvu na malé farmě. Žijí tu jejich staří rodiče s malým stádem koní. Farma se jmenuje U osamělé borovice podle mohutného stromu na kopci za stavením a v průběhu let se borovice stala pro starého muže a ženu talismanem i dominantou okolní krajiny. Mladí lidé kdysi rádi vzpomínali na své dětství, které tu prožili, ale zlákal je ruch města a jiný způsob života. Jejich rodiče už dávno nechovali koně pro závody, léta je měli jen pro potěšení. Vstávat a chodit do stáje za mrazivého rána bylo čím dál těžší, ale byl to pro ně důvod vstát a důvod žít. Každý rok prodali několik hříbat a koně pro ně znamenali radost na začátku dne a pocit spokojenosti večer.
Když se sourozenci chystali k odjezdu, pustili se do rodičů: „Proč se nezbavíte alespoň té Staré? Už vám nic nepřináší, léta nedala hříbě. Ušetřili byste a zbylo by víc pro vás. Co vám tenhle starý, opotřebovaný kůň může přinést jiného než práci a zbytečné náklady? Proč ji vůbec máte?“
Starý muž se podíval na své obnošené boty s děravými palci a odpověděl: „Ano, mohl bych si koupit nové boty.“ Natáhl ruku, objal krk Staré a jemně ji podrbal za ušima. „Máme ji z lásky. Nic jiného v tom není,“ řekl tiše.
Nechápající a netrpěliví mladí lidé popřáli rodičům veselé Vánoce a vyrazili zpátky do města, zatímco se údolí nořilo do tmy. Muž a žena potřásli hlavou. Nebyla to moc šťastná návštěva. Slzy jim stékaly po tváři. Jak je možné, že jejich děti nerozumí klidu lásky, která plnila jejich srdce? Tak se stalo, že kvůli nešťastnému loučení si nikdo nevšiml zápachu izolace doutnající na roztřepených drátech ve staré stáji. Nikdo si nevšiml jiskry, která slétla na zem. Nikdo, kromě Staré. V řádu pouhých minut začala stáj hořet a hladové plameny se vzpínaly k půdě plné sena. Stařec zoufale křičel na ženu, aby zavolala pomoc a utíkal ke stáji zachránit své milované koně, ale šlehající plameny a spalující žár ho zastavily. Klesl k zemi s pláčem, bezmocný proti síle živlu. Jeho žena k němu přiběhla a objala ho. Drželi se navzájem, zoufalí ze strašlivé ztráty.
Než dorazili hasiči, ze stáje zbyly jen kouřící trosky s problikávajícími žhavými uhlíky a před nimi zhroucení dva staří lidé na zemi. Nikdo už nemohl nic dělat. Muž se otočil ke své ženě, položil si její bílou hlavu na rameno a s třesoucíma rukama jí neobratně stíral šátkem slzy. „Ztratili jsme hodně,“ šeptal zlomeným hlasem, „ ale Bůh ušetřil v předvečer Vánoc náš domov. Seberme síly a pojďme na kopec ke staré borovici, kde jsme ve zlých dobách hledali útěchu. Budeme se dívat na náš domov a děkovat, že byl ušetřen. Modlit se za naše milované, nejvzácnější dary, které jsme ztratili.“ Vzal ji za ruku, aby jí pomohl jít do kopce. Cesta vzhůru hlubokým sněhem byla pro jejich stará těla obtížná. Když přelezli malý pahorek na hřebeni, zastavili se, aby si chvilku odpočinuli. Pak vzhlédli k vrcholu a zalapali po dechu. Padli na kolena před neuvěřitelnou krásou. Vypadalo to, jako kdyby každou zářivou hvězdu na obloze zachytily třpytivé, sněhem ojíněné větve jejich milované borovice. Jako kdyby tam hořely nějaké nebeské svíce a na té nejvyšší zářil měsíc. Žádný smrtelník ještě nikdy nevytvořil tak nádherný vánoční stromek. Náhle stařec vykřikl úžasem a radostí. Sevřel ruku své ženy. Táhl ji dopředu. Pod rozzářeným stromem v převalující se mlze uviděli stíny lesknoucí se ve světle měsíce a hvězd, celé stádo koní shromážděné v bezpečí kolem staré klisny. Ona odstrčila vrata, když ucítila kouř a vyvedla koně ven. Ona pomalu a důstojně kráčela do kopce, aniž by se ohlédla. Vystrašená hříbata pobíhala kolem, ročci se vyděšeně ohlíželi na praskající oheň a se staženými ocasy skákali ve sněhu jako zajíci. Březí klisny se cestou vzhůru do bezpečí u borovice tlačili ke Staré. Teď ležela mezi nimi a hleděla do tváří starého muže a jeho ženy. Nezklamala je. Její tělo bylo zkřehlé, vyčerpané náročnou cestou, ale v jejích zlatých očích se zračila oddanost. Dala jim dar – lásku. Z lásky, kvůli lásce.
Autor: David L Griffith (1841-1910), učitel, kněz a diarista
Komentáře nejsou povoleny.