Vítr, zima, déšť, mlhy, sychravo. Zvednout se z tepla domova a vyrazit do podzimních lahůdek počasí ke koním je někdy spíš nutnost než radost. A to i s vědomím, že po návratu se člověk cítí mnohem líp a civilizační pohodlí se šálkem kávy nebo čaje si opravdu vychutná. Jak se tedy vykopat do sedla nebo k nějaké aktivitě s koněm, když je za oknem tak nevlídno a doma tak útulno?
Mám, nemám?
Jak se rozhodnout, to závisí na našem momentálním zdravotním stavu, na cílech, které s koněm máme, a na tom, zda máme nějaký skrytý důvod, proč se nám nechce a který se třeba nechceme přiznat (strach). Také na tom, jak jsme odolní a takříkajíc spjatí s přírodou a jejími proměnami. Kdo je venku u svých koní doma denně jako ošetřovatel, spíš mávne nad počasím rukou a vyrazí. Kdo má koně ustájeného a v podstatě nemusí vystrčit nos z baráku, potřebuje o něco silnější motivaci.
Berličky
1) Naplánujte si, že vyjedete na deset minut
To je taková nejčastější a profláknutá rada pro prokrastinátory a chronické odkladače malých i velkých úkolů. Funguje celkem spolehlivě. Je jasné, že deset minut je tak na to, že čtyřikrát objedete v kroku jízdárnu, a je pravděpodobné, že vyjedete na delší dobu, když už jste v sedle.
Kůň nenosí hodinky a netuší, že vás tlačí čas. Nezničte tedy tu krátkou chvíli netrpělivostí. Užijte si společný čas, ať už jste v sedle nebo na zemi nebo mu jen dopřejete wellness.
2) Když už se vám vůbec nechce do sedla, zvolte jinou společnou aktivitu
… a to co nejpříjemnější pro koně. Jen tak se s ním projít na ruce nebo na volno, pokud je tak vychovaný. Cestou popást, zastavit se v lese a kouknout na houby, vyfotit si na mobil podzimní panoramata, přelézt, podlézt, co se dá, prostě spolu být a jít takříkajíc cestou nejmenšího odporu nebo naopak nakouknout za společnou komfortní zónu a vyzkoušet nové prostředí. Koně po prvních zkušenostech obvykle takové vycházky uvítají, těší se na ně, jakmile vás uvidí s ohlávkou. A rozhodně je pro ně zábavnější vyjít za hranice stáje, kruhovky, kolbiště, výběhu, protože sebepestřejší hraní v uzavřeném prostoru není pro ně tak zajímavé. Jsou to prostě nomádi, jejichž cílem je horizont.
TIP: Berte krátký čas pro koně jako příležitost. Můžete zkusit něco, co jste ještě nedělali. Nabourat rutinu a zpestřit výcvik.
3) Dopřejte si odměnu?
Zní to divně, protože samotný kontakt s koněm by měl být tou odměnou nejvyšší a nejspíš si to nakonec opravdu užijete. Proto ten otazník… Přesto je dobré mít něco, na co se zase těšíte po návratu do civilizačního tepla a pohodlí. Mně stačí vidina dobré večeře, chvilka u dobré kávy nebo to, že si sednu a budu psát třeba tenhle článek. Protože „Co děláš, to dělej rád…“, zpívá se v jedné písničce. Otázku odměny za splněný úkol neřeší jen zaměstnavatelé, ale každý, kdo před sebe staví různé výzvy. Ale pokud je odměna za strávený čas s koněm, byť za špatného počasí, prioritní pro to, aby člověk zvedl zadek a šel do stáje, pak by bylo dobré zamyslet se nad tím, jestli není na obzoru vyhoření nebo prostě ztráta zájmu, kterou si nechceme přiznat.
4) Mějte cíle
Aktivní závodní jezdec má jasno. Bez systematické práce s koněm to nejde. Cílem je dosažení výsledků ve sportu odpovídajících potenciálu koně při zachování všech zásad welfare… však to znáte. Ale i jako rekreační lesojezdec vždycky někam směřujete. Minimálně k bezpečí. A pokud chcete mít spolehlivého parťáka na vyjížďky, tak musíte na ty vyjížďky jezdit, aby získával zkušenosti. Musí být přiježděný, abyste ho měli pod kontrolou. Určitě chcete mít koně, který je příjemně dopředný, který nevyhazuje při každé příležitosti, nebojí se každého ptáčka, který vyletí z křoví, nemá problém odejít od koní. Koně, kterému důvěřujete a on vám. A hlavně spolu-myslícího koně. Mít v terénu koně, který tupě poslouchá a nevnímá, že dalším krokem skončíte třeba v bažině, také není cílem, nehledě na to, že může mít i lepší orientační smysl než vy (v tomto ohledu čest huculským koním). Možná jste v některé části okolních lesů dlouho nebyli a změnily se cesty a pěšiny, některé zarostly. Nejednou mi zdánlivá neposlušnost koně v podobě nečekaného odbočení ušetřila čas, který bych strávila blouděním. A protože praxe dělá mistra, sporadické jízdy do terénu jen když je ideální počasí jsou pro sehranost získávání zkušeností trochu málo.
5) Počasí je jen výmluva
Mlha, mrholení a takové podzimní šero a vítr nás nutí zalézt za kamna. Ale vzhledem k tomu, že jsme tvorové civilizovaní a můžeme se obléknout tak, abychom se cítili komfortně, proč si naopak takové počasí neužít? Na rozdíl od vedra, kterému se uniknout venku nedá, je sychravý podzim s čerstvým vzduchem a absencí hmyzu správné koňské počasí. V lese bývá až nábožný klid jak v prázdné katedrále. Slyšíte jen dech koně a tlumený dusot kopyt. Vyjedete z lesa, jeho mokrá hříva se leskne a nabídne vám cval po dlouhé polní cestě. Na polích je hotovo, sem tam přeběhnou srnky nebo zajíc. A když tam nahoře skrz mlžný opar najednou vykoukne podzimní slunce, nechápete, proč se vám nechtělo.
Koně nás učí rovnováze mezi svobodou a odpovědností.
6) Podpořte rozhodnutí pravidlem 5 vteřin
V okamžiku, kdy se rozhodnete opravdu vyjet ven, máte pět vteřin na to, abyste se aspoň začali oblékat. Dřív, než váš mozek začne argumentovat, zpochybňovat a vyhrožovat. Je to totiž jeho práce. On vás chrání před čímkoliv nepříjemným (zima, námaha…) a dokáže být velmi přesvědčivý. Tak ho vezmeš zítra, jeden den se mu nic nestane… moc fouká, bude se plašit… nastydneš a bude stát celý týden… stejně mě od rána bolí hlava… Ne, seberte se a běžte hned, jak se rozhodnete, jinak začnete pochybovat a prohrávat. (Pravidlo pěti vteřin, Mel Robbins)
7) Proč to děláme?
Jela jsem na svou vůbec první vyjížďku, sotva jsem se naučila vysedávat v klusu. Seděla jsem na šimlovi jménem Unikát (a už jsem zapomněla jeho přezdívku). Jeli jsme daleko, hodně jsme klusali a prakticky celou dobu lilo. Nevadilo mi to (zjevně ne ani mému mentorovi), neměla jsem strach, myslím, že mi endorfiny stříkaly ušima. Domů jsem přišla večer zmáchaná a šťastná, a to ovšem čistě z toho jezdeckého zážitku. Nemyslím si, že jsem k tomu koni měla nějak hluboký vztah (navíc to byl v boxe trochu šklíba). Bavilo mě čistě to ježdění, první opravdový vztah ke konkrétnímu koni jsem si vybudovala s jednou klisnou později. A tehdy se to teprve začalo skládat dohromady…
Jestli ve stáji stojí můj parťák, který je pro mě něčím víc než jen „kůň na ježdění“, tak je to ta největší motivace zvednout zadek a vyrazit i do pošmourného dne. Zda na něj hodím sedlo nebo půjdeme jen tak courat kolem, není důležité.
A pokud nepůjdeme jezdit – proč bychom se měli cítit provinile?
Je snadné si říct, že ježdění je naše hlavni priorita. Ale pokud máme nějakou práci, která má být v nějakém termínu hotová, měla by být v kalendáři zapsaná na prvním místě. Jinak se budete cítit provinile zase na koni a v sedle budete myšlenkami na nedokončenou práci. Má-li tedy být jízda na koni pro nás stále zábavou, musíme zajistit, aby fungovala i v souladu s našimi hlavními prioritami. Především s rodinou a zaměstnáním. Na druhou stranu, pokud má kůň zajištěné tři hlavní potřeby, neboli 3P – Píce, Prostor, Přátele (stádo), jistě nemlátí hlavou o zem a nezoufá si, že jsem ještě nepřišli.
Koně jsou cesta, nikoliv cíl. A není to jen sled extatických zážitků, ale také povinností, rizik, dřiny, utracených peněz , času, a také odpovědností.
Komentáře nejsou povoleny.