Úplně poprvé v moderních olympijských hrách se koně představili v Paříži roku 1900. Úroveň těchto olympijských her nebyla valná a Piere de Coubertain se od nich distancoval. Možná ani nám dnes nepřipadají tehdejší výkony jezdců heroické. 1,85 do výšky a 6,1 m do dálky, to jsou výsledky zlatých medailistů. Přesto je důležité, že se v Paříži v moderních olympijských hrách objevili jezdci na koních poprvé a hned ve čtyřech disciplínách: skoková soutěž Grand Prix, pólo, skok vysoký a skok daleký. Medailisté z Paříže však nebyli jen prvními, ale také posledními v těchto disciplínách – kromě póla, které se na olympiádách hrálo ještě 4x. Od roku 1912 dodnes reprezentuje jezdectví na OH drezura, parkur a všestrannost. Zda tomu bude i nadále, je nejspíš v rukou samotných jezdců. Zatím mají koně pod pěti kruhy své místo jisté do roku 2032. Letošní i mnohé minulé přinesly své příběhy a překvapení.
Pád favorita ve Versailles
„Je ostuda mít takového koně, jakého mám, a neuspět,“ prohlásil švédský reprezentant Henrik von Eckermann. Na svém fenomenálním koni King Edward v olympijském finále místo zlaté medaile utržil jeden z nejslavnějších pádů velkých favoritů. Ryzák s aristokratickým jménem je v současné době nejlepším skokovým koněm na světě a umístění na bedně se všeobecně předpokládalo. Až do sedmého skoku šlo všechno dobře. Podle jezdce začal karambol na vodě. „Skočil příliš vysoko a tím po doskoku tím nabral energii, přičemž já se už díval doprava, ale on uhnul doleva. Ztratil jsem rovnováhu a zmátl koně, který nevěděl, co se děje,“ vysvětloval Eckermann pro Sportblade.com. Podle Švéda to byl nejhorší moment jeho kariéry. Po zlaté si tak sáhl německý reprezentant Christiane Kukuk. „Chci jen domů, za synem a rodinou,“ dodal Eckermann.
Zlato pro vnuka mistra jezdeckého umění bez medaile
Po pádu Eckermanna se dveře ke zlaté otevřely pro Christiana Kukuka. Jeho jméno má hrdé kořeny. Ten příběh začal před mnoha lety, kdy jeden čtrnáctiletý hoch začal pracovat v hřebčíně ve Warendorfu. Bývalý státní trenér Bresger velmi brzy rozpoznal jeho talent a a poslal ho koncem padesátých let do Španělské jezecké školy do Vídně. Po návratu mu svěřili nádherného mladého hřebce, jmenoval se Radetzky. Tento mladý jezdec, jmenoval se Franz Kukuk, hřebce trénoval až do úrovně Grand Prix. Dvojice svými výkony všechny tehdejší odborníky fascinovala, ale protože koně ze státních hřebčínů se nesměli zúčastnit soutěží a olympijských her, neměli jezdci možnost získat ocenění nebo medaile. Byli svého času nejlepší, ale nedostali šanci na vítězství. Až jeho vnuk uskutečnil olympijský sen, který byl jeho dědovi odepřen – stal se olympijským vítězem letos v Paříži. Kruh uzavírá rodokmen jeho fantastického koně Checker 47, ve kterém najdeme v deváté generaci jméno plemeníka jménem Radetzky, který byl oblíbencem Franze Kukuka. (Zdroj: Thomse Lehmanna na Nordrhein-Westfälisches Landgestüt)
Z hrobníkovy lopaty k olympijským kovům
Jisté zadostiučinění po aféře Charlotte Dujardin určitě pocítili fanoušci britského olympijského týmu ve všestrannosti (nemluvě o triumfu v parkurovém skákání). Všichni tři jezdci prošli třemi disciplínami jako nůž máslem a sáhli si pro zlato. Senzace, kterou odstartovala Laura Collett na patnáctiletém valachovi London 52, když získala v drezurní části soutěže pouhých 17,5 trestného bodu. Tým ve složení Rosalind Canter na Lordships Graffalo, Tom McEwen na JL Dublin a Laura Collett s London 52 splnili roli favoritů a zvítězili před Francií a týmem z Japonska. Laura Collet si k týmovému zlatu ještě přidala bronz v jednotlivcích.
Laura Collett nechtěla v životě nic jiného než jezdit na koni. Její matka Tracey přivedla před čtvrt stoletím dětem poníka v marné naději, že koně chytnou Lauřina staršího bratra. Záměr však dopadl obráceně. Laura křičela, že chce na poníka, zatímco její bratr křičel, aby ho z něj sundali. Brzy se projevil její ohromný talent a ve třinácti letech vyhrála v soutěži poníků na Horse of the Year Show. Ale v roce 2013 přišel den, kdy najížděla celkem nevinnou překážku cross country na mladé klisně Tis a Beauty. Jen podle videa zjistila, co se stalo. Klisna špatně odskočila na roh a došlo k rotačnímu pádu, kdy Laura skončila pod ní. Klisna byla trochu otřesená, ale v pořádku. Volali vrtulník, ale stav jezdkyně nebyl stabilizovaný, do nemocnice nakonec jela sanitkou. Pětkrát ji cestou resuscitovali, měla propíchnuté plíce, natržená játra, zlomená žebra, rameno a lícní kost, navíc jí úlomek kosti putující krví poškodil zrakový nerv, takže neviděla na jedno oko. O týden později se Laura probouzí ve Všeobecné nemocnici v Southamptonu a diví se, co dělají rodiče u její postele. Jedenáctý den po návratu z nemocnice sedí na koni. Problém je oko.
Oko se dá natrénovat
„Překážky vypadaly, jako kdyby se pohybovaly, když jsem se k nim přibližovala. Narážela jsem při chůzi do předmětů. Když jsem si nalévala pití, netrefila jsem se do sklenice. Tak jsem začala trénovat, chytat míče a podobně. Musíte se naučit přizpůsobit se,“ řekla Laura. Collett se zotavovala v rehabilitačním centru pro zraněné žokeje Oaksey House v Berkshiru, kde měla k dispozici špičkové fyzioterapeuty a brzy nepomýšlela na nic menšího než na olympijské hry v Riu. Neměla totiž problém s návratem do sedla, protože si z nehody nic nepamatovala. „Víme, že úrazy se mohou stát. Jako jezdci jsme schopni se zase vrátit do sedla, ale normálním lidem možná přijde divné pokračovat, jako kdyby se nic nestalo. Prostě musíte brát to dobré i s tím špatným,“ dodává Collett.
První pětihvězdovou soutěž ve všestrannosti vyhrála v říjnu 2020 v sedle London 52, jehož je spolumajitelkou. Po osmi letech od téměř smrtelného úrazu je vybrána do reprezentace pro olympijské hry v Tokiu, kde získává týmové zlato společně s Oliverem Townend a s Tomem McEwen. V roce 2022 vítězí v prestižním Badminton Horse Trials v sedle London 52, když je v čele od začátku do konce soutěže. V červnu letošního roku je potvrzena její účast na OH v Paříži a zaslouží se o týmové zlato společně s Rosalind Canter a Tom McEwen a v jednotlivcích bronz.
London 52 (Dan) – nejprve partnerství a důvěra
Valach po otci Landos z matky Quinar Z nepatří k těm koní, kteří jsou povahově jako zrozeni pro všestrannost, odvážní a sebejistí. Jak Laura uvádí, musel se naučit chodit v terénu. Jako mladý kůň byl lekavý a nedůvěřivý. Začátky se tak točily především kolem budování důvěry. Skokové geny mu daly dobrý krok a cval, horší to bylo s klusem. I když už se v kariéře zdánlivě jevil jako sebevědomá hvězda, Laura cítila, že si ještě není dost jistý. Obrat nastal na závodech v Boekelo, kde skončil v roce 2018 druhý a o rok později zvítězil. Tehdy teprve přišel pocit, že dospěl. Po závodech dostal dvouměsíční pauzu ve výběhu a po „dovolené“ se vrátil fyzicky, mentálně i výrazem zralý kůň. Jeho ošetřovatelkou je Tilly Hughes, kterou obvykle vidíte na druhém konci vodítka. Nejspíš má po kapsách jablka odrůdy Pink lady, kterým London dává přednost.
Laura Collett OH Paříž 2024/foto FEI Benjamin Clark
Welfare
Collett tvrdí, že nelze dosáhnout takového týmového úspěchu, pokud by se s koňmi špatně zacházelo. „Naším úkolem je soustředit se na koně a ukázat světu, že oni jsou ty skutečné hvězdy a my jsme jen ti, kteří si na nich mohou ty chvíle zažít.“
Komentář
„Dej pryč podpínák, jeď úlohu a pak se plácej po zádech…“
Komentář na facebooku pod fotografií mířil právě na čerstvou na olympijskou vítězku ve všestrannosti. Brilantní výkon Laury Collett na patnáctiletém holštýnském valachovi London 52 alias Dan právem nadchnul svět. Gejzír emocí po dokončení drezurní části olympijské všestrannosti je pochopitelný a fotograf mačká logicky spoušť.
Tyhle záběry jsou vděčné a dojemné, ovšem (a nejen v tomto případě) zcela opomíjející diskomfort koně, který je po výkonu, rád by si uvolnil hubu sepnutou podpínacím řemínkem, ale musí počkat, až objímací scéna skončí. Jistě ho pak čekala špičková péče před crossem a všestrannostní koně rozhodně nejsou z cukru. Ale ta chvíle, kdy ten kůň čeká, než přijde na řadu jeho pohodlí, je viditelná, skoro křičí. Dost lidí na facebooku si toho všimlo a v komentářích nešetřili kritikou. Promptní uvolnění jednoho jediného řemínku po seskočení z koně by možná mnozí chápali jen jako takové gesto welfare pro média, ten kůň to přece tu chvilku vydrží, ale malé věci mohou mít velký dopad vedle prosté ohleduplnosti ke koni. Ukázat, že záleží na mém koni víc než na dosažené metě.
Před čtyřiceti lety na OH Los Angeles – potupa Pierra Duranda
Jappeloupp, čtyřletý potomek ničím výjimečného francouzského klusáka Tyroll II a „nějaké“ plnokrevné klisny Vénérable s výškou 155 cm (později 158 cm) měl vyhlídky a´la „luční směs“. Byl přestavěný a i z tohoto důvodu nijak pohodlný pro jezdce, v boxe nemotorný a neomalený (vyplatilo se hlídat si své nohy, aby na ně nešlápl). Nepohyboval se moc elegantně a navíc měl svou hlavu – v roce 1984 (OH Los Angeles) mohly sledovat miliony diváků, jak jeho jezdec Pierre Durand kráčí potupně pěšky přes rozlehlé kolbiště. Devítiletý Jappeloup ho při odmítnutí poslušnosti poslal na druhou stranu bariéry, přenechal mu otěže i s uzdečkou a před zraky všech kamer zdrhnul až do stájí. Durand však práci s rozmarným géniem nevzdal. Jappeloup byl jediný kůň, který ho mohl vynést na olympijské výsluní – a o 4 roky později v Seoulu získali zlato v jednotlivcích. Jejich příběh je zfilmován.
Jedno klopýtnutí bílé legendy na OH v Barceloně 1992
V roce 1983 po prvním kole na Suffolk Show britská úspěšná jezdkyně Caroline Bradley umírá na srdeční selhání. Její rodiče jsou nuceni rozprodat desítky koní. Až na jednoho – bělouše Miltona. Jejich dcera ho koupila v roce 1977 a prohlásila, že to hříbě bude jednou její olympijský kůň a z piety byl tedy neprodejný. Nicméně se neměl poflakovat na pastvinách a sháněli mu jezdce. Také v tomto ohledu pamatovali na obdiv Caroline k jezdeckým schopnostem Johna Whitakera a dvojice John Whitaker-Milton se stala fenoménem své doby. Kariéra strmě stoupala a bylo jasné, že Milton měl veškeré olympijské předpoklady. Bradleyovi si však nepřáli, aby Milton startoval na olympiádě. Důvodem byla pieta ke Caroline – měl to být její olympijský kůň a Bradleyovi by se těžko smiřovali s tím, že koně pod pěti kruhy sedlá někdo jiný. Druhým argumentem Carolininých rodičů byl názor, že koně startující na olympijských hrách obvykle dále nepokračují v kariéře. Nesouhlas s účastí koně na OH v Soulu ovšem pro Miltona znamenal ze strany národní federace distanc účasti v britské reprezentaci na mezinárodních závodech po dobu několika měsíců. Bradleyovi svůj postoj změnili až vůči Olympijským hrám v Barceloně. Bohužel, malé zaváhání a klopýtnutí ve dvojskoku Miltona vyřadilo ze hry o medaili. John Whitaker tento neúspěch okomentoval slovy: „Milton měl ve své kariéře jen jeden špatný den. Ve finále na OH v Barceloně.“
Navzdory všemu – o lidském odhodlání
Klisna Halla má svou sochu a řadu vítězství, ovšem cesta k vysněným metám byla opravdu trnitá. Hans Christian Winkler ji nazval směsicí génia a tvrdohlavé kozy. Společně začali dosahovat dalších významných úspěchů a možná by se bývali mohli zúčastnit OH 1952 – tomu však zabránil tehdejší statut olympijských her, které byly přístupné jen pro amatéry. Winkler jako profesionální jezdec měl na olympiádu ještě dveře zavřené a jiní jezdci, kteří to s Hallou zkoušeli, neuspěli – žádnému z nich se nepodařilo s její přecitlivělou, ale nikoliv zlou osobností spolupracovat. Klisna si musela počkat na další olympiádu v Melbourne – jezdecké disciplíny se ovšem s ohledem na potíže s karanténou konaly ve Stockholmu.
Halla skákala velice pozorně až k překážce číslo 13, kdy odskočila příliš brzy a přesto velmi pozorně. Její poctivost se nevyplatila Winklerovi. Ve snaze zůstat v sedle si natrhl tříslo (jiné zdroje uvádějí tříselnou kýlu) a na poslední překážku nebyl schopen klisnu vést. Došlo k chybě. Penalizace čtyřmi trestnými body by další boj o týmové zlato neohrozila, zato jezdec málem omdléval bolestí a nebyl schopen ani slézt. Bylo jasné, že pokud nebude schopen pokračovat, Německo zůstane bez medaile – tenkrát nebylo možné, aby startoval náhradník. Winklerova touha po vítězství byla silnější než bolest. Rozhodl se, že odstartuje do dalšího kola.
„I když jsem měl silné bolesti, odmítl jsem jet do nemocnice. Tehdy museli startovat ve finále všichni tři jezdci a to byl klíčový okamžik mé kariéry – buď zkusit nemožné a být za hrdinu, nebo zůstat navždy smolařem, kvůli kterému Německo přijde o medaili. Když jsem se rozhodl jet, lidi kolem se na mě dívali skepticky. Náš veterinář Willy Büssing mi dvakrát podal lék proti bolesti, ale po tom druhém jsem ztrácel vědomí a neviděl jsem na překážky. Tak mi dali hrnek silné kávy, abych se probral – zbytek znáte.“ Pomohli mu ze sedla. Na kolbišti zavládl duch solidarity – švédští vojáci upravovali parkur velmi pomalu a stejně málo chvátali s přeměřením vzdáleností. Tak Winkler získával cenné vteřiny a minuty, aby kafe s kapkami proti bolesti zabralo. Hovořilo se o tom, že mu byl podán morfin a museli s ním třást, aby neusnul. Dvě minuty před startem byl znovu v sedle. Jediné, co mohl dělat, bylo volnou otěží řídit klisnu na překážky a udržet se v sedle. 23 tisíce diváků bez dechu sledovaly na stockholmském stadionu výkon dvojice, který vešel do historie. V hrobovém tichu duněla jen kopyta Hally. Klisna přenesla svého jezdce přes překážky jako jediná čistě a Německo získalo zlatou v družstvech i v jednotlivcích.
Prokletí pálivých papriček na OH v Pekingu 2008
Norsko, Brazílie, Irsko a Německo-koně reprezentující tyto státy byli na OH v Pekingu pozitivní na kapsaicin, substanci způsobující pálivost papriček. Zlepšuje vaskulární funkce, produkci ATP, oddaluje únavu (šetří glykogenem) a tím vlastně podporuje výkon. Navíc, pokud se vetře do pokožky, způsobí nejprve výrazné zcitlivění, tj hypersenzitivitu, současně ale dočasně otupí nervová zakončení a tím maskuje bolest, proto se používá i v přípravcích proti bolesti.
U skokanů látka s kapsaicinem vetřená do nohou koně způsobí, že kontakt s bariérou je pro ně bolestivý a jsou tak pozornější. Jezdecká veřejnost tedy na tyto olympijské hry nevzpomíná v dobrém. Všichni čtyři koně byli diskvalifikováni a Nor Tony André Hansen musel vrátit bronzovou medaili z předešlého dne (kůň Camiro). Dalšími třemi koňmi pozitivními na kapsaicin byli Latinus, jezdec Dennis Lynch z Irska, brazilský Chupa Cup s jezdcem Bernardo Alves a německý kůň Coster, jezdec Christian Ahlmann.
Bohyně řeky Seiny vítala olympiádu
Každý zahajovací ceremoniál olympijských her má nějaký „zlatý hřeb“. Paříž uchvátila tajemným stříbrným koněm, na němž se po řece Seině vznášela bohyně Sequena. Mechanického oře navrhla a zrealizovala spoluzakladatelka bretaňské společnosti MM proces, Morgan Suquart. A co víc, sama na tomto mystickém koni také jela s olympijskou vlajkou v ruce. Dobrodružství začalo v roce 2023, kdy firma MMProces podepisuje dohodu o přísně tajném projektu – přesunout půltunovou sochu po řece rychlostí 25 km/h. Vytvoření koně zabralo celý rok. Pak se hledal „pilot“, který by jej řídil, ale nakonec padla volba na samotnou Morgan. Proplula bez zaváhání řekou k Eiffelovce a sama jezdkyně se pak vrátila na Trocadero, kam donesla olympijskou vlajku.
K ovládání koně používala Morgane Suquart dvě lana, kterými vlastně řídila loď, na které byl kůň nainstalován. Pro plavbu tohoto mechanického oře přes 6 km navrhli inženýři trimaran dlouhý čtrnáct metrů a široký pět metrů, vážící více než dvě a půl tuny. Aby byla loď ve tmě téměř neviditelná, byla flotace upravena tak, aby se z vody vynořilo pouze patnáct centimetrů lodi. Pro jízdu po Seině rychlostí kolem 24 km/h byl trimaran vybaven elektromotorem o výkonu 123 koní, poháněným 18 bateriemi.
S bohyní Sequanou se můžete setkat celých tři sta kilometrů od Paříže, třicet kilometrů severozápadně od Dijonu u městečka Saint -Seine- l´Abbaye, kde řeka Seina pramení. Napoleon III zde nechal postavit jeskyni a celé prameniště ohradit jako výsostné území města Paříž. Sequana, strážkyně řeky, byla bohyní keltského kmene Sequanů a symbolizuje plodnost a očistu. Prameniště se stalo cílem mnoha poutníků, kteří zde hledali uzdravení a léčivé účinky zdejší vody. Dnešního turistu při přeskakování nenápadného potůčku napadne, jak je možné, že takový pramínek napájí mohutnou řeku širokou až dvě stě metrů, která urazí na cestě do Seinské zátoky Lamanškého průlivu sedm set sedmdesát pět kilometrů.
Komentáře nejsou povoleny.