Říkají mi Olda. Mám sice nějaké jiné, složité jméno, ale Olda se mi líbí a slyším na ně. Říkají mi tak od narození. Mám to štěstí, že žiju stále tam, kde jsem přišel na svět. Na statku, kde je spousta koní. Někteří patří jiným lidem, ale my plnokrevníci víme, že jsme tu doma a až skončíme svoji závodní kariéru, zůstaneme zde do smrti. Naši lidé to tak zkrátka mají. Je to takové malé stádo, kterému říkají rodina. Patří tam velcí i úplná hříbata, kterým říkají děti a některým vnuci. Sice tomu nerozumím, ale jim to viditelně funguje.
Já jsem byl odjakživa mazánek. Neběhal jsem jako dvouletý a sedlo mi dali poprvé až ve třech letech. To už jsem byl silný a patřičně sebevědomý. Vyváděl jsem tak, že se mnou měli práce nad hlavu. Bavilo mě chodit po zadních a když jsem vyhodil, bylo to vysoko. Nejstarší člověk (myslím, že ho celé stádo poslouchá) dokonce prohlásil, že takovou hloupost už nikdy neudělá, aby obsedal odrostlého puberťáka. Tak nevím, jestli to byla nemoc, ta puberta, ale přešla mě. Dokonce jsem občas zaslechl, jak se velcí baví o tom, že jejich mláďata tuhle nemoc mívají taky a bývá to prý s nimi horší, než s námi.
Když mne konečně obsedli, tedy lépe řečeno, když jsem „já“ došel k závěru, že to s nimi zkusím a budu spolupracovat, začali jsme trénovat. To znamená běhání a skákání, kdy nás stále někdo pozoruje, porovnává, něco měří a taky se o tom dlouze diskutuje. To jsou prostě lidé. Asi nemohou být bez neustálého srovnávání – říkají tomu tréninky, soutěže, závodění. Musím připustit, že my plnokrevníci to zřejmě také máme trochu v povaze. Rozběhnout se naplno, předběhnout kamaráda, to je něco! Máme rádi, jak nás potom chválí a umíme to dát najevo. Pečlivě nás potom vždy prohlížejí, nejvíc naše krásné nohy. U nás hlavně ten nejstarší. Dokonce bych řekl, že má slabost i pro jiné, než jenom naše koňské nohy. My koně jsme totiž velice všímaví.
Hrozně rád skáču. Někdo si myslí, že jsme k tomu nuceni. Nevím, jak kdo, ale moje srdce, když vidím překážku, zajásá. Řítím se na ni, ten nahoře má co dělat, aby mne trochu brzdil a dělá, co může, abych se neodrazil moc brzy. Jednou jsem to přehnal, odrazil jsem se hodně daleko a oba jsme spadli. Já byl hned na nohách, ale můj jezdec, ten nejstarší, se musel léčit. Dost mne to mrzelo, mám ho rád, stará se o mne a vím, že je na mě pyšný. Myslím, že jsem hlavně jeho.
Nejsem nejrychlejší, tedy specialista na rovinovou dráhu, zato velice rád skáču, jak jsem řekl, a běhám překážkové dostihy. Na závodění už mám také toho „svého“. Když jsem o něm slyšel poprvé, skutečně jsem se vyděsil. Zaslechl jsem totiž, že budu mít na zádech nějakého psa nebo vlka, vlastně lišku. Hrůza! Později jsem zjistil, že si lidé dávají i taková divná jména. Vymysleli jsme to s Liškou spolu báječně. Větší část závodu jsme vzadu nebo uprostřed, a na konci, říkají tomu cílová rovinka, vyrazím. Vlaje mi hříva a ocas, vítr hvízdá kolem uší a země duní, jak se řítíme. Stává se, že ten, kdo jel vpředu, nebo dokonce první, časem odpadne únavou. Zato já se s chutí a nadšením posouvám dopředu. Bývám nejčastěji třetí nebo čtvrtý, což dělá mým lidem velkou radost.
Nejraději mám závodiště v Netolicích a také v Lysé nad Labem. Jsou taková menší, ale moc hezká. V Lysé se jednou stalo, že přede mnou upadl na překážce kůň. Já jsem se strašně snažil vyhnout, ale spadl jsem a bohužel ztratil svého jezdce. Být tam sami, v klidu bych na něj počkal, až se zvedne, ale jak jsem viděl před sebou utíkat koně, moje srdce nedalo jinak a musel jsem za nimi. My koně to tak máme. Za ty tisíce let, co žijeme na Zemi, jsme pochopili, že naše síla je ve společenství. V našem stádě. Proto máme tak silnou potřebu být spolu. Osamocený kůň je vždycky nešťastný kůň. A tak i já jsem instinktivně mazal za ostatními koňmi, jak nejrychleji jsem mohl. Brzy jsem je dohnal. Skákal jsem bez jezdce, a tak mě to bavilo, že jsem si ani nevšiml, že ostatní zabočili do cílové rovinky a mezi mnou a kamarády je bariéra. No tak to tedy ne! Cílem musím proletět stůj co stůj. Přeskočil jsem bariéru, přidal se k ostatním a běžel do cíle. Myslím, že při skoku přes bariéru mě někdo vyfotil. Musím přiznat, že já se fotím strašně rád. Říkají, že jsem taková modelka.
Byla doba, kdy se dokonce mluvilo o mně a o Velké pardubické, což je asi nějaký velký závod. Prý bych na to „měl“. Jenže pak se něco stalo. Při posledním dostihu v Lysé jsem si zranil šlachu na pravé přední noze. Hned jsem přestal závodit a nohu mi léčili. Běhal kolem mě ten nejstarší, houf veterinářů, celá rodina o mě pečovala. Nějakou dobu jsem stál a potom chodil jen do výběhu. Nejstarší nakonec rozhodl, že nebude nic riskovat a budu se dál účastnit jen menších závodů. Má hvězdná budoucnost vzala za své, ale mně to vůbec nevadí. Budu rád jezdit ty menší závody a třeba naopak pomohu někomu, aby se z něj skutečná hvězda stala. A to je přece záslužné, ne?
Foto: archiv autorky (Andrea Zavadilová, Jan Huk)
Komentáře nejsou povoleny.