Napoleon Bonaparte: geniální stratég a mizerný jezdec

Napoleon byl schopným vojevůdcem, stratégem a v letech 1799 až 1814 francouzským císařem. Inicioval množství reforem, svedl mnoho úspěšných bitev a dodnes je považován za jednoho z největších vojevůdců v historii. Navzdory neschopnosti naučit se pořádně jezdit zbožňoval koně, zejména svého Marenga, malého šedivého koníka, který se pod vojevůdcovým sedlem stal symbolem francouzské revoluce.

Podle dochovaných zdrojů nebyl Napoleon dobrým jezdcem. Dětství strávil na francouzské Korsice, jako čtvrtý syn nepříliš zámožného úředníka. Jeho rodina koně nevlastnila, během dospívání se pouze párkrát posadil na osla. Už tehdy však vídal koně na různých přehlídkách a slavnostech. Ušlechtilé zvíře a jezdecký um rychle pochopil jako symbol společenského postavení.

Ve svých devíti letech, v roce 1776, odjel do pevninského města Autun, kde nastoupil ke studiu na náboženské škole. Z té po pár letech přestoupil na vojenskou akademii v Brienne-le-Château, kterou dokončil díky prospěchovým stipendiím. Právě zde také podstoupil jezdecký výcvik, což bylo jeho velkým přáním; koně jej fascinovali a jezdecké umění považoval za důležité pro své budoucí směřování, přestože jako malý se mu učit nemohl.

Jezdecký výcvik však nikdy nedokončil, protože závěrečné zkoušky na akademii složil ještě dříve, než stihl celým kurzem projít. Z toho důvodu se jeho tvrdý a neohrabaný způsob ježdění, který si osvojil v začátcích, nikdy nezlepšil.

Některé prameny popisují Napoleonův styl jízdy jako nahodilé převalování se na koňském hřbetu dopředu, dozadu i do stran, podle momentální rychlosti koně. Nedokázal si udržet správný sed, i přes veškerou snahu jezdil se shrbenými zády, paty měl nahoře a otěže svíral přímo křečovitě. Ačkoliv byl podle trenérů jezdcem veskrze příšerným, odhodlání mu nechybělo, a navzdory častým pádům byl schopen zdolat i složitější terén. Vlastního koně se nějakou dobu nedočkal; výplata z vojenské služby stačila sotva na to, aby si zajistil základní potřeby a finančně podporoval svou rodinu.

Arabská krev

Když bylo Napoleonovi svěřeno velení nad dělostřelectvem, vybíral do svých jednotek zejména arabské koně (byť byli pro tyto účely v tehdejší době obecně oblíbenější plnokrevníci). Měl je v oblibě, protože byli lehcí a rychlí. Upřednostňoval menší koně i z praktického důvodu – mohl na ně nasednout bez stupínku. Přestože koně, na nichž se rozhodl jezdit, byli dokonale vycvičeni, jeho vrozený antitalent se vždycky projevil. Otěže držel zmuchlané v jedné ruce, byl nahrbený a nedbal rytmu kroku koně – v sedle se pohyboval natolik, že z vnitřní strany stehen míval pravidelně prodřené díry do kalhot.

Lze se domnívat, že pomluva o Napoleonově malém vzrůstu (byť byl na svou dobu prokazatelně průměrné výšky) má původ právě v jeho výběru koní - arabů, kteří byli obecně malí, a on pak vypadal v porovnání s jinými jezdci nižší.

Marengo

Na jeho hřbetu projel geniální stratég množství bitevních polí. Marengo byl arabský kůň šedého zbarvení, v porovnání se standardem svého plemene malý – podle dochované kostry, která je v současnosti vystavena v londýnském National Army Museum, měřil v kohoutku 145 cm. Napoleonovi patřil od roku 1799 po vítězné bitvě u Abúkir, kdy byl tehdy šestiletý Marengo odvezen z Egypta. Předpokládá se, že byl odchován ve známém hřebčíně El Naseri.

Jediný z padesáti

Ačkoliv se počet koní v Napoleonově hřebčíně stabilně držel kolem padesáti, byl Marengo jedním z jeho z nejoblíbenějších. Byl spolehlivý, odvážný a rychlý, ve válkách na španělském poloostrově
pravidelně jezdil téměř stokilometrovou trasu mezi dvěma městy, Valladolidem a Burgosem, za (údajně) necelých pět hodin.

Pod Napoleonovým sedlem se účastnil také „bitvy Tří císařů“, kdy francouzská vojska porazila u Slavkova mnohem početnější armády Ruska a Rakouska, a byl to také právě on, který svého pána dovedl k porážce u Waterloo. Zároveň je koněm, na kterém je vojevůdce nejčastěji zobrazený.

Dobová vyobrazení slavného stratéga mají společného oslavného, revolučního ducha. Některá ale mohou realitu poněkud zkreslovat, jakož i zřejmě nejslavnější obraz Napoleon přechází Alpy od Jacquese-Louise Davida (1801). Napoleon pohoří podle všeho nezdolal na majestátním Marengovi, nýbrž na mule. Slavný obraz, byť má k realitě daleko, zachycuje vojevůdce uprostřed drsných zasněžených hor (tehdy bylo léto), sebejistého a klidného, s početnou armádou
v pozadí, a přispívá tak do sbírky dobových propagandistických děl.

Shledají se po dvou stech letech od poslední bitvy

Po střetu u Waterloo byl s několika povrchovými zraněními a kulkou v ocasu převezen do Anglie, kde jej odkoupil podplukovník John Angerstein. V místě nového působiště byl veterán Marengo hvězdou různých výstav a přehlídek jakožto živá válečná trofej mezi řadou dalších napoleonských kořistí a suvenýrů získaných z bojiště.

Napoleona o deset let přežil; zemřel údajně v roce 1831, což by znamenalo, že se dožil 38 let věku. Angerstein jeho ostatky – kosti a vydělanou kůži – přenechal místnímu muzeu, kde se rychle dostaly mezi přední exponáty. Vystavené kostře chyběla dvě kopyta, z nichž z jednoho byla vyřezána tabatěrka a druhé již nebylo nalezeno.

V současnosti je Marengova kostra k vidění v Národním armádním muzeu v Londýně, kde byla umístěna v šedesátých letech 20. století. Nedávno, po několika desítkách let, prošel exponát výraznou proměnou. Podle odborníků nebyly jeho kosti uspořádány správně, postoj byl strnulý, přední nohy příliš zatížené a hlava padala k podlaze. Podle kurátorky vypadal Marengo sklesle a postavením těla připomínal spíše mezka. Nyní už ale návštěvníci mohou navštívit Marenga s hlavou hrdě vztyčenou.

Napoleonovo tělo je pohřbeno v Pařížském kostele Dôme v Les Invalides. Od roku 2021 mu dělá společnost maketa Copenhagenovy kostry vyrobená pomocí 3D tisku, zavěšená pod kupolí.●