„Asi ve čtrnácti letech jsem se dostal k Chaloupkovi a Korokovi, se kterými jsem pak mohl prožít tu největší slávu. Byl jsem s nimi v dobách, kdy – za nadvlády sovětských koní – vyhráli velkou Pardubickou. Třikrát,“ vypráví Jaroslav, zatímco nás vede dovnitř, do na první pohled nenápadně vypadající garáže na okraji Břeclavi. Když vcházíme, je jasné, že jsme se ocitli na místě zasvěceném dostihovému sportu. Vyvěšených startovních čísel je tu tolik, že nejsou vidět stěny.
„A to byl v podstatě mrzák. Měl vybočenou pravou přední končetinu, takže musel mít speciální zacházení, kování a tak dále. Vždy, když ho kovář koval, musel pod ním pomalu ležet,“ směje se, když ukazuje směrem k podkově zavěšené na zdi v garáži. „Je vidět, jak se tenkrát šetřilo. Šlo to úplně do plíšku, jak se říká,“ dodává. Podkovu pro štěstí má od svých sedmnácti let, z doby, kdy měl za sebou Korok své první velké vítězství.
Dnes již obsáhlou sbírku začal Jaroslav Lauterbach shromažďovat vlastně právě díky Korokovi, jehož startovní číslo z druhého vyhraného závodu si vzal na památku. Ze sbírání startovních čísel se stal zvyk, postupně přerůstající ve vášeň, která dala vzniknout stále se rozšiřujícímu soukromému muzeu, jež je přístupné jen rodině a přátelům.
Jaroslav Lauterbach
Jaroslav Lauterbach (*1954) s koňmi vyrůstal a už od dětství k nim má velký vztah. Společně s Jiřím Chaloupkou dokončil střední zemědělskou školu a následně vystudoval dálkově při zaměstnání obor Agronomie na škole vysoké. Ježdění jej naplňovalo, ale profesionálně se mu věnovat nechtěl. „Co s tím pak, když člověk stárne,“ krčí rameny.
„Jako kluk jsem byl malý a hubený. Vašek mi doporučoval, ať jdu dělat žokeje.“
Během své kariéry pracoval v agrotechnickém výzkumném ústavu, dále jako agronom a pojistitel zemědělských plodin a zvířat. Jeho koníčkem bylo vždy ošetřovatelství koní a poté členství v dostihových komisích. Na Státním závodišti v Bratislavě strávil v komisi dvacet dva let až do období koronavirové pandemie, kdy začalo být cestování komplikované.
Startovní číslo vzal a ztratil se v davu
Jaroslav sundává ze zdi Korokovo startovní číslo, ručně vyšitou čtyřku se jménem koně a propiskou dopsaným datem – 1971. „Tady jsem kdysi udělal velikou chybu, když jsem ho své mamince dovolil vyprat. Vidíte, že se to pak v podstatě rozpadne,“ svěřuje se, zatímco nám ukazuje vytahané nitky, sotva držící číslici na zašedlé látce. „Tehdy se startovní čísla vyráběla ještě z rozstříhaných prostěradel.“
Při pohledu na stěny, ověšené nespočtem dalších čísel, si lze udělat poměrně jasnou představu o tom, jak se podoba, materiál i kvalita postupně vyvíjely. Přece jen tu máme před očima padesát let jejich historie.
„Každý, kdo koně ošetřuje, připravuje ho k tréninku a celkově s ním tráví spoustu času, k němu má určitý vztah. Tyhle věci, které už posloužily – podkovy, čísla – jsme si vždy rozebírali na památku.“
„Koroka jsem tehdy vodíval, strávili jsme spolu hodně času. Po závodě jsem běžel do vážnice a to číslo si prostě urval – někdo z organizátorů na mě začal cosi křičet, tak jsem se raději rychle ztratil v davu. Ale přece jen jsem ho ukořistil,“ dodává se smíchem.
Ptáme se, proč zrovna čísla? Sběratel pokrčí rameny. „No, většina dostihových nadšenců se ubírá k podpisům. To už já jsem měl za sebou. O startovní čísla nebyl takový zájem, takže jsem se k nim v podstatě vždy nějak dostal.“ Na dotaz, zda u něj také najdeme krabici plnou podpisů, odvětí, že nikoliv. On je sbíral do knihy.
Artefakty z domova i ze světa
Dnes ukrývá místnost za garážovými vraty tolik startovních čísel, že sám Jaroslav nemá přehled o přesném počtu. „Budete to někdy počítat?“ Na náš dotaz odpovídá s lehce vyděšeným pohledem. „Proboha, ne. K tomu už se nedostanu. Škoda jen, že jsem si o cestách na dostihy nevedl záznamy od mládí,“ zamyslí se a pokračuje: „To by skutečně nebylo od věci, psát třeba o tom, jak jsme s Korokem jezdívali po dostizích… Obvykle v nákladním autě, kde byla uvnitř stání oddělená trubkami. Vepředu byla bedna na vybavení, pak oves a seno, a vzadu zase sláma – tam jsme si sedli my a jelo se. Do Pardubic osm hodin, do Lysé deset, taky jsme často cestovali na Slovensko. To byly úžasné roky.“
Tedy to byl podle Lauterbacha jiný svět. I ten dostihový. „Nikam se nespěchalo, do Pardubic se jelo čtrnáct dní dopředu, aby si tam ten kůň zvykl a mohl trénovat přímo na místě. Dnes se to všechno dělá na otočku, samý spěch, lidi si spolu ani nestihnou promluvit. Staly se z toho opravdové dostihy. I pro lidi.“
Ačkoliv zabírají startovní čísla většinu prostoru, zdaleka zde nejsou jedinými dostihovými artefakty. „Tohle je třeba moc zajímavé,“ prohlásí Jaroslav a opatrně vezme do rukou letitou, červenobílou textilii, vystavenou v rohu místnosti, s vyvedeným nápisem SEAGRAM. „Ty praporky jsem si dovezl v devadesátém prvním z Velké liverpoolské steeplechase. Vtipné je, že ten rok sponzorovala závody firma Seagram, a kůň, který je vyhrál, se taky jmenoval Seagram. Oni ho totiž ještě před startem přejmenovali, aby si tam protlačili reklamu. Ale samozřejmě nemohli vědět, že z něj bude vítěz,“ směje se nadšený sběratel.
Plemenáři měli z Koroka strach
Od Fantoma po Peruána, tak zní název knihy, do níž Jaroslav kdysi sbíral podpisy slavných žokejů, a kterou nyní listujeme na naší další zastávce – v přívětivě zařízeném obývacím pokoji. Stěny tu nezdobí startovní čísla, ale obrazy kladrubských koní. Kromě dostihů je totiž Jaroslavovou vášní také vozatajství, kde se kladrubáci objevují.
Máme před sebou statistiku všech Korokových startů za roky 1965 až 1972, tedy od začátku jeho dostihové kariéry do doby, kdy byl dán do chovu. K tomu došlo po třetím vítězném závodě ve Velké Pardubické. „Tehdy to bylo dost problematické,“ vzpomíná Jaroslav nad fotkou Koroka jakožto plemeníka. „Plemenáři ho původně nechtěli zařadit, kvůli té vybočené noze. Báli se, že to bude dědičné. V začátcích ho připouštěli jen k polokrevným klisnám, aby se vidělo, zda se ta deformace nějak odrazí i na hříběti. Ale zjistilo se, že z jeho potomků rostou schopní skokani bez vrozených vad a s dobrým charakterem. S jednou jeho odchovankyní, jmenovala se Thisbé, jsem jezdíval závodit na Slovensko. Dvakrát po sobě jsme vyhráli cenu amatérů. A tady už jsou ti jeho potomci,“ ukazuje fotografii seřazených koní. Všímáme si, že mají stejnou hvězdu, jako Korok.
„Měli jste skutečně dobrého fotografa,“ chválíme. Jaroslav se skromně pousměje. Velkou část těchto fotografií pořídil on sám. Kromě autorské práce tvoří sbírku ještě materiál od dalších lidí a také několik profesionálních záběrů. Nemalou část fotodokumentace zabírá Korok. Samotný, s Václavem Chaloupkou ve skoku, s Václavovým otcem po prvních vyhraných závodech. Jsou mezi nimi i jedny z prvních amatérských barevných fotografií.
Hříva šampiona
„Také jste na Korokovi jezdil?“ ptám se. „Párkrát jsem se svezl. V kroku to bylo zvláštní, protože hodně napadal na tu přední nohu. Člověk by mohl docela snadno spadnout. Ale při cválání to bylo něco úžasného. Měl lehký, prostorný cval, vznášel jsem se jak v nebesích. Byl taky hodně inteligentní a ochotně spolupracoval.“
„Já bych si Koroka vlastně mohl naklonovat,“ pokračuje Jaroslav, zatímco otevírá další z letitých kronik a ukazuje nám odstřižek rezavé hřívy nalepený na stránce. Listujeme dál a dostáváme se k fotografiím dobového dostihového závodiště. „V Pardubicích tehdy ještě stála dřevěná tribuna, která měla své kouzlo. Nová má dost nešikovný sklon, takže když jste ve vyšších patrech, šestém, sedmém, na dráhu není moc vidět.“ Fotografie původní tribuny rychle střídají další, zachycující všechny možné situace a události tehdejšího dostihového prostředí. Většina je jich pečlivě popsaných jmény a daty. Ještě podrobnější záznamy nacházíme v krasopisně vyvedených kronikách.
Korok
Korok přišel na svět 11. ledna 1962. Už tehdy možná bylo dané, že z něj bude dostihová jednička, ačkoliv by to do něj nikdo neřekl. Ošetřovatelé v něm viděli mrzáka kvůli vrozenému postižení; pravou přední nohu měl o něco kratší a vybočenou v kloubu.
Ujal se ho ale tehdy náctiletý Václav Chaloupka, který si jej oblíbil díky neobyčejné inteligenci a bojovnosti. Navzdory vrozené predispozici se s Korokem v jeho sedmi letech skutečně zúčastnil Velké pardubické, což vedlo k prvnímu velkému vítězství. Ta pak byla ještě dvě, v letech 1971 a 1972. Poté odešel do chovu, a jeho krev tak běhá po závodištích dodnes, například prostřednictvím jeho vnuka Peruána.
„V podstatě jsem vyhrál Velkou Pardubickou“
Jaroslav měl dobré vztahy s oběma bratry Chaloupkovými, Václavem i Jiřím, a jako náctiletý s nimi trávil množství času u koní – doma i na dostizích. „Byli jsme velcí kamarádi. U Chaloupků jsem měl druhý domov.“ Pak se ale zamyslí a vzpomene na závod, který má Václavovi trochu za zlé. Podává nám výtisk čísla Mladé fronty, která v roce 1973 uspořádala takzvanou „Velkou lidskou pardubickou“. Z lidí, kteří se přihlásili, vybrali organizátoři asi dvě stě účastníků, mezi nimi i hodně jezdců. Ti tentokrát běželi „po svých“. Překážky pořadatelé upravili – přes vodní příkop byla položená prkna, Taxis šlo zdolat pomocí lešení.
Jaroslav se původně účastnit neměl. Byl tam pouze jako doprovod svým kamarádům, včetně Václava Chaloupky. „My jsme spolu trénovali. Vaška jsem tehdy proháněl, aby zhubl,“ směje se. „Tehdy jsme tedy nastoupili ke startu. Jeden z mých známých si ale při rozběhu vymkl kotník, a nemohl běžet dál. Tak mi hodil startovní číslo, abych vyrazil místo něj. No, a já jsem to vyhrál! Do cíle se za mnou seběhli novináři, byla to velká sláva. Vašek přiběhl chvíli po mně, před ostatními jsme měli oba velký náskok. Jenže mě potom diskvalifikovali, protože jsem nebyl zapsán na startovní listině, a jako vítěze nakonec vyhlásili Vaška. Když po letech napsal knihu, zapřel mě.“
Na novinovém výstřižku, který si přesně padesát let po události podáváme, je zvýrazňovačem obtažený a červenými vykřičníky rámovaný odstavec: Nějak se to popletlo, první doběhl jakýsi hřebec bez čísla, hlavní rozhodčí s tím má trochu problémů, ale nakonec je vítěz jasný: Václav Chaloupka! Jaroslav si výstřižek pečlivě skládá zpět do folie a pobaveně se usmívá. „On to ví, ten Vašek, že nemá úplně čistý svědomí.“
Jaroslav jezdí po dostizích i v současnosti, a tak se sbírka, zejména ta se startovními čísly, stále o trochu rozrůstá. Přál by si, aby byla do budoucna přístupná všem, které dostihový sport zajímá a kteří se chtějí dozvědět víc o tom, jak dostihy vypadaly v minulosti, (nejen) za dob působení slavného Koroka. A kdo ví, třeba se skutečně jednou dočká vlastní výstavy.●
foto: Archiv autora a Daniel Burda
Komentáře nejsou povoleny.