Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Komunikovat prý zvládne i s mrtvým koněm nebo s nenarozeným hříbětem. Mluvit se zvířaty můžeme všichni, říká Šamánková

ROZHOVOR/ Ella Šamánková (nomen omen – jméno je předurčením – v případě Elly sedí) už jako malá zjistila, že má velice jemně vyladěné smysly. Ale tak jako mnoho jiných lišících se dětí, i ona o svých zvláštních schopnostech raději nemluvila, ani je nijak nerozvíjela. Teprve později jí rodinný pes naplno otevřel oči, když v nepřítomnosti rodičů vážně onemocněl a Elle sdělil, jakou pomoc potřebuje.

■ Ello, zvířata k vám asi nemluví ve slovech, že?
Mluví ke mně ve slovech, ale i pocitech a obrazech. Každé zvíře má dokonce jinak hluboký hlas.
Dá se mluvit o telepatii, jazyce myšlenek a pocitů, které máme všichni a zároveň vyžaduje určitou míru citlivosti se na ně naladit a slyšet je. Vlastně to ani nejde vysvětlit…
Někomu to může znít hodně ezotericky, ale jde vlastně o práci s energiemi. A tehdy neexistuje dokonce ani něco jako vzdálenost. Je mi úplně jedno, jestli kůň chodí přede mnou po ohradě, nebo žije v USA. Potřebuji od člověka vždy fotku, kde je zvířeti vidět do očí a nejlíp i jméno (pro snazší kontakt). Ono by to šlo i bez fotky, všechno jde, jen je to pro mě hmatatelnější, když tu fotku mám a „vidím mu do očí“. Jediné, co se mi často stává u zvířat, na které se napojuji na dálku, je, že se v první chvíli leknou, kdo jim to leze do prostoru. Ale jakmile se představím a vysvětlím, proč tam jsem – že na ně má jejich páníček/panička několik otázek, tak povolí a uvolní se.

■ Co když zvíře mluvit s komunikátorem nechce?
Pokud se to zcela výjimečně stane, je takové setkání zdarma, nic neplatíte.

■ Zrovna Shena, moje nejstarší klisna, s vámi komunikovat nechtěla. Většinou ji návštěvy zajímají, ale tentokrát odkráčela úplně z dohledu a za celou dobu nepřišla… Řekla jste, že je na mě natolik napojená, že cítí moje pochybnosti o těchto věcech. To mi přišlo hodně zajímavé – znamená to tedy, že si vás má volat jenom ten, kdo věří těmto ezoterickým směrům? Pokud by dostal vaši návštěvu „nevěřící“ člověk třeba jako dárek od kamaráda, bude to mít smysl, dozví se vůbec nějaké informace?
Jezdím za lidmi, kteří mají velmi konkrétní zakázky, ať už se týkají zdraví/chování zvířete, nebo jejich vlastního směřování. Nedělám návštěvy jen tak pro zajímavost nebo pro ukojení zvědavosti, to vůbec ne. Komunikace s každým zvířetem může jít hodně do hloubky a dotýkat se citlivých míst jak zvířete, tak člověka. Proto povídat si s majitelem „jen tak po povrchu“ moc nejde, protože zvíře nás vzápětí bere do hlubších vod daného tématu. Pokud nemáte sama „zakázku“, která vás tlačí tak, že si mě zavoláte s potřebou ji řešit (a udělat pro to hodně), tak se přesně může stát, že koně nemají důvod komunikovat. Buď proto, že jsou spokojení a zdraví, nebo proto, že ta témata, na která upozorňují, nejsou ještě připravena na otevření/uvolnění. Protože velikou část toho, co vidíme na našich zvířatech, ať už jejich fyzické nebo psychické projevy, souvisí s námi. Zvířata nám zrcadlí a chtě nechtě nám pomáhají s tématy, která řešíme (zdravotními, psychickými…). Takže když se jim něco děje, velmi často (ne stoprocentně, ale velmi často) ta energie „problému“ vede zpátky k nám. Proto kdyby si mě zavolal někdo jen ze zvědavosti, jeho zvíře nemusí chtít mluvit nebo může mluvit jen o povrchnějších věcech. Takže setkání se mnou jako dárek úplně nedoporučuji. Jsem vhodná volba zejména pro ty, kdo cítí velmi niternou potřebu se se svým zvířetem spojit a zeptat se ho na věci, které ho zajímají – bývá to až vysloveně nutkání. Často nám tuto myšlenku vnuknou sama zvířata, protože vycítí správný čas a přejí si to. Pokud tam takové nutkání nebo potřeba není, zvířata potom nemusí mít co říct.

■ Působíte jako velmi citlivá, empatická duše. Do budoucna uvažujete o pořádání kurzů, kterými otevřete cestu zájemcům o komunikaci se zvířaty. Musí zájemce dostat do vínku určitou míru nadání k mimosmyslovému vnímání, aby mohl o kurzu uvažovat? Nebo to může zkusit kdokoli?
Věřím, že komunikovat se zvířaty (nebo třeba s rostlinami) můžeme všichni, máme to v sobě, ale záleží jen na míře naší citlivosti. Ke kurzu nejsou potřeba žádné predispozice, ale je dobré zvážit si, jestli to chceme proto, že nás to opravdu táhne, nebo jsme jenom zvědaví. Komunikace je o tom, jak dokážeme být citliví a otevřít se. Ale pozor, třeba můj manžel se často směje, když lidé kolem mě říkají „to bych chtěl taky, takto mluvit se zvířaty!“, ale neuvědomují si, co s tím souvisí. Když se učíme komunikovat (třeba na nějakém kurzu nebo sami), učíme se zcitlivovat vůči všemu. A to je právě to „úskalí“. Nejde být citliví vůči zvířatům, aniž bychom byli citliví sami k sobě, k druhým lidem nebo k okolnímu světu. Neotevře se nám jen „kanál ke zvířatům“, ale kanál ke všemu. S čímž úzce souvisí to, že pokud jsme v sobě dlouho potlačovali nějaké emoce, myšlenky nebo bolesti, začnou se valit na povrch. Začneme k nim být totiž citliví, už je nemůžeme dál přehlížet. Rozumíte, co tím myslím? Že když se chceme otevřít komunikaci se zvířaty, telepatii, otevřeme se zákonitě nejprve sami k sobě, k našim pocitům, myšlenkám, schovaným zákoutím duše. Cítíme všechno a mnohdy je to zahlcující, bolestivé. Naše pocity nejsou vždycky příjemné, ale my je už nedokážeme ignorovat, potlačit. To vše se s tím pojí. Takže za mě – je důležité rozmyslet si, jestli tohle opravdu chci podstoupit, jestli se chci vydat na cestu citlivosti a otevření se a mám vůli zabývat se i tím, co nechci vidět. Protože zvířata hovoří přes nás, přes naše pocity, myšlenky a emoce. A pokud my sami k nim nemáme přístup, no to si asi moc nepopovídáme…

■ Takže se to vážně může naučit každý, kdo zapracuje sám na sobě? A nebude překlad vzkazů od zvířat jen povrchní?
Z mého pohledu úspěch závisí na tom, jak dobře známe sami sebe. Pokud chceme pracovat na komunikaci se zvířaty, musíme být hodně otevření sami před sebou, nemít témata, která jsou pro nás tabu, nebo nějaký rigidní obraz o světě, který nám namlouvá, že „víme, jak by to mělo být“. Tohle jsou všechno věci, které nás a komunikaci omezují. Myslím si, že čím víc je komunikátor otevřenější, pokornější a zná sám sebe, tím lépe dokáže komunikovat. A tato schopnost se v čase mění. Já jsem začínala tím, že jsem jenom kladla otázky a slyšela odpovědi. Nic mimo ty otázky se mi nedařilo zaslechnout. Pak ale přišel zlom, kdy jsem se ještě víc otevřela, byl to nějaký můj vnitřní proces, který vyžadoval jak pravidelnou denní praxi komunikace, tak vnitřní práci v otevírání se tomu, co ještě nejsem schopna zachytit a práce na mém vlastním strachu, že když toho uslyším moc, ztratím se v tom. Bylo mi ale ukázáno, že už jsem připravená, stojím nohama pevně na zemi, nejdu se teď ztratit nikam do „ezo“ světa, ale jen budu schopna vnímat a cítit a slyšet víc. Špatně se to popisuje slovy. Ale tak se stalo. Teď přijdu za zvířetem a nechám ho mluvit, posílat mi obrazy, emoce, slova. A ono mluví, až už si samo řekne, že je připraveno na otázky od majitele, ačkoliv na ně už samo začalo vlastně odpovídat.

■ Jsou koně opravdu léčiví, jak se o nich traduje?
Jsou léčiví neuvěřitelně moc, protože jsou ohromně citliví a oddaní tomu nám ukazovat, co sami na sobě ještě nevidíme.
Všechna zvířata mají svoji jedinečnou energii a léčí nás už „jen“ svojí přítomností, protože jsou neustále tady a teď. Koně jsou v tom hodně speciální, protože nás jako lidi pustili do svého prostoru, nechali se ochočit a dávají nám k dispozici svoje obrovské krásné tělo. Proč je tak důležité, že je obrovské? Protože tím je jejich energetická bublina, do které nás k sobě berou, větší a silnější. Jsou to navíc zvířata, jejichž automatickým obranným mechanismem je útěk. Jsou nastavení na to, že cokoliv je v jejich okolí ve frekvenci stresu, cítí to a jsou k tomu velmi pozorní. Proto před nimi nemůžeme nic schovat, nejde to, vidí do nás mnohem hlouběji, než si myslíme. Takže se můžeme (vtipně) snažit „jít za svým koněm vždycky v pohodě a v klidu“, ale je to blbost, protože pokud jsme rozhození, ve stresu, smutní nebo rozezlení a snažíme se to překrýt, koně to na nás okamžitě poznají a reagují nikoliv na tu masku, kterou si snažíme nasadit, ale na tu pravou emoci, kterou pod ní máme. Vždy nám tu pravou emoci ukáží, odzrcadlí. A pomohou nám ji uvolnit, pokud to dovolíme.
O emocích je to totiž úplně všechno. Každá emoce, kterou nevyjádříme nebo potlačíme, se nám usadí někde v těle a pak nás tlačí/bolí, nebo je z toho nemoc (záleží, jak dlouho ji potlačujeme). A koně nám s těmito emocemi, energiemi, pomáhají. Uvolňují je, prodýchávají, prozívají, odžvýkávají. Nedělají to jenom, když něco zpracovávají sami se sebou, ale právě naopak, dělají to i s námi.

■ Je kůň léčivý i ve chvílích, kdy sám není spokojený, kdy se stresuje? Nebo dokáže na majitele přenášet i negativní emoce?
Právěže je léčivý stále! Protože léčivý neznamená jenom „udělá mi dobře a uzdraví mě“, ale naopak, tím, jak je neustále přítomný a ve spojení se svými emocemi, dává nám nádhernou šanci podívat se na to, co se děje uvnitř něj a zároveň si pokládat otázku, jestli to nějak souvisí se mnou a můžu já s tím něco udělat, nebo je to jen jeho proces. Na majitele své negativní emoce nepřenáší záměrně, spíš mu dává příležitost s nimi pracovat a postavit se k nim čelem. Nic se neděje náhodou.

■ Co když vám podám zkreslené informace o svém koni, nikoli záměrně, ale jak už to majitelé mají, že se dívají na své zvíře růžovými brýlemi… A vy se ke koni budete dostávat na dálku. Najdete ho, pokud podle majitele zrovna běhá někde na velikých rozlohách ranče v Texasu, je hnědák bez odznaků, moc hodný a naposledy byl smutný, že majitel odjíždí… Skutečnost: koník již dávno není v Texasu, nešlo o hnědáka, ale tmavého ryzáka a majitele skoro neznal, „hodnost“ bylo absolutní vypnutí a letargie… Najdete ho, napojíte se?
Hehe, to je tricky question (smích). Ale jakmile budu mít jméno a fotku koně, najdu ho kdekoliv. A zároveň ucítím, jestli jeho „hodnost“ je opravdu pohoda, nebo odpojení od svých pocitů.
A když mi majitel dá pouze jméno nebo podobu koně, bude to možná trochu složitější, ale s fotkou se dá napojit prakticky ihned, kamkoliv.

■ Co když už kůň nežije?
I tak se s ním dá spojit a zeptat se ho na věci, které majiteli připadají neuzavřené. Nebo se stává, že majitel na koně stále myslí a potřebuje se rozloučit lépe, než jak se jim to podařilo za života nebo umírání zvířete…

■ To je zajímavé… Jakto, že se dá spojit s mrtvým koněm? A s libovolně dlouho mrtvým koněm? I s hříbětem?
Ano, dá se to. Protože všechno je energie, i jejich duše byly a jsou energie. Takže v tom není problém. Ano, i hříběte se dá zeptat, co se stalo, proč odešlo brzy, nebo cokoliv. Dá se mluvit i s hříbětem v bříšku.
Ale pozor, s březostí (i s těhotenstvím) je to velmi křehké. Protože informace o novém životě nemusí chtít kobylka po nějaký čas sdělit, dokud se v ní duše hříběte plně neusadí, což může trvat i týdny.

■ Co když zvíře k majiteli vysílá vzkazy nepříjemné, bolavé? Mírníte je, nebo jste brutálně upřímná?
Jsem vždy upřímná. Pokud se například koni nelíbí ustájení, ve kterém se nachází, nebudu tvrdit, že je spokojený a jen opatrně dodávat nějaká „ale“. Tlumočím tak, jak ke mně zvíře mluví. A nejsem to jen já, kdo je brutálně upřímný, ale jde o to, že samotná zvířata si neberou žádné servítky. Nechodí kolem horké kaše, prostě řeknou přesně to, co mají na srdci. Nějaké naše lidské hry na polovičatost nebo neupřímnost je moc nezajímají. A ano, někdy i zvířata mluví sprostě, záleží, jakým jazykem na ně mluví samotní majitelé a nebo, jakým způsobem zvíře vyhodnotí, že majitel potřebuje jeho vzkaz slyšet, aby OPRAVDU něco změnil. Jednou jsem musela přetlumočit i velice nevybíravé výrazy od hmyzu svému kamarádovi. Byl překvapený, ale vzal to sportovně (smích).

Více se o Elle Šamánkové dozvíte na jejím webu: https://wisdomofanimals.com

■ To asi bylo tím, že nebyl emočně zainteresovaný, ale koňáci své čtyřnohé poklady milují, jsou pro ně často doslova rodinou. Co nejtěžšího jste dosud musela předat majiteli koně?
Jedny z náročnějších prožitků jsou ty, kdy mě majitelé zavolají ke zvířeti, které buď umírá, je velmi staré nebo má vleklé zdravotní potíže a už to s ním nevypadá dobře. Osobně si ale zejména těchto setkání velice cením, protože majitelé se často ptají, jestli jejich zvíře netrpí, jak mu můžou pomoci a jestli si přeje eutanazii, nebo ne. Odpovědi se často liší. Někdy mi zvíře ve velmi špatném stavu řekne, že si přeje odejít bez pomoci veterinářů, v rodinném kruhu, potřebuje se třeba ještě s někým rozloučit a požádá, aby ho dotyčný navštívil. I když jeho odchod trvá třeba týdny a majitelé mi píšou v tu chvíli častěji, aby si ověřili, jestli se přání zvířete nezměnilo, může to být pro celou rodinu (včetně zvířete) velmi poklidný způsob, jak odejít. Někdy se setkám i s tím, že mi zvíře řekne, že už je pro něj daný stav velkým trápením a přeje si pomoc veterináře, aby mohlo odejít s důstojností, jež je pro něj v tu chvíli důležitá. Nebo se jedná třeba o zvíře, které má dlouhé roky rakovinu, která se po vyléčení vždy vrátí a výsledky vypadají stále víc a víc bledě. Když se ho zeptám, co se děje, řekne mi, že nebýt majitelky, která na něm velmi lpí a nenechá ho odejít, tak by tu už dávno nebylo, a prosí ji, aby ho už pustila. Skrze mě jí zodpoví všechny otázky a popovídá jí, jak moc ji miluje, že nebude sama, ani když ono odejde, že se toho nemusí bát, že mu jen pomůže od utrpení, kterým se mu život postupně stává. Mají poslední možnost si něco říct, předat, vyjasnit a majitelka jej může s úctou doprovodit na jeho poslední cestě. Tyhle příběhy jsou pro mě velice citlivé a hluboké, obdivuji odvahu každého majitele zvířete, u kterého tuší konec, není si jistý, a proto mě kontaktuje, aby se dozvěděl, co si jeho zvíře opravdu přeje a následně respektuje jeho přání a rozhodnutí. Klobouk dolů před všemi, kteří dokázali doprovodit své milované zvíře na jeho poslední cestě a respektovali způsob, který si zvolilo.

■ Co zachraňování koní? Ať už týraných, nebo těžce nemocných. Na sociálních sítích je to jedno z nejtřaskavějších témat, opravdu citlivé, kdy na jedné straně lidé zachraňují doslova za každou cenu vše a vůbec nechápou ty, kteří to mají srovnané jinak a bez boje zvíře rovnou uspí. Jiní naopak v uspání vidí milosrdenství a nemohou pochopit, proč druzí nechávají zvířata trpět zbytečně dlouho…
Souhlasím, že je to velmi citlivé téma, které se nedá zobecnit nebo zjednodušit. Nejde říct „nezachraňujte“ ani „zachraňujte“. Když vás volá jedno konkrétní zvíře, ať už z dobrých podmínek, nebo ze špatných, vyslyšte to volání a pořiďte si ho. Ale pak buďte bdělí a opravdu vnímejte, co vám dává najevo a o co vás žádá. Může být deset koní zachráněných z jatek a jsou za to rádi, vděční, věrní, hodní. A pak je jeden, který vnitřně trpí a moc chce odejít. A potřebuje s tím odchodem pomoci. Zvířata si nás vybírají z důvodů, které tam vždycky jsou, ale nemusejí se nám pokaždé líbit. Pomoc by prostě měla obsahovat to, že jsme otevřeni opravdu úplně všemu, co to zvíře potřebuje. Pak je v pořádku zachraňovat, ale ona už to ani „záchrana“ není. Je to vyslyšení volání, kousek společné cesty… a čas ukáže.

Ello, děkuji vám za velmi neobvyklý rozhovor.

Foto: Lenka Brothánková

REKLAMA, www.konskeknihy.cz/krmeni-koni/

Komentáře nejsou povoleny.

Vydavatelem časopisu Koně&Lidé a provozovatelem webu www.konealide.cz je společnost Etira s.r.o.