„Byla to nejlepší léta mého života,“ vzpomíná Martin Štoppl na dobu svého působení v hřebčíně Napajedla. V letech 2007 až 2010 ho navštěvoval jako student SŠHS Kroměříž a pak pokračoval jako brigádník. „Tehdejší ředitelka mě chtěla zaměstnat, ale já nakonec odmítl. Doma jsem měl nově postavené stáje o čtyřech boxech, které mi postavil můj táta během doby, kdy jsem byl na studiu. A v nich už stáli první tři koně. Odstávčata, na která jsem se těšil, jak je budu vychovávat,“ vysvětluje s tím, že jinak by v hřebčíně jistě zůstal do poslední chvíle. „Je pro mě srdcová záležitost.“
Co se vám vybaví jako první, když se řekne Napajedla?
Jako asi všichni si představím právě hřebčín. Při vstupu do areálu jako by na vás dýchl jiný svět. Svět krásný, klidný, harmonický. Vidět tolik krásných koní pohromadě, v písčitých výbězích, na zelených pastvinách, v překrásných boxech historického areálu, to byl balzám na duši, způsob odpočinku a relaxace. Často jsem si chodíval jen tak sednout k ohradám či na seno v uličkách, když bylo vše potřebné uděláno, a vnímal pouze koně, jejich chování a krásu. Pozoroval jsem v jednom okamžiku, jak dokážou odpočívat, hříbata spát u svých matek, a v dalším okamžiku, jak se promění v temperamentní zvířata pobíhající v plném cvalu po ohradách v oblacích prachu, s ohony nahoře, roztaženými nozdrami. Viděl jsem šťastné dostihové koně. Také jsem miloval si sednout ve stáji na seno a poslouchat to chroustání, klid ve stáji a zpěv ptáků, kteří sbírali semínka ze sena po stáji či zbytky krmiva pod žlaby.
Když jste v hřebčíně působil, chodilo se sem kochat koňmi hodně lidí?
Zájezdy a školy jezdily na exkurze často, případně budoucí kupci hříbat, ročků, majitelé klisen jezdili na prohlídky hřebců pro připouštění. Exkurze pro veřejnost se konaly od skupin patnácti lidí s výkladem, ale i v menším počtu. Bylo to o domluvě a nikdy se nestalo, že by slušné lidi nebylo možné pustit. Hřebčín nikdy nebyl nedobytnou pevností, jako je tomu teď. Velkou akcí byl vždy chovatelský den v září, kde se potkali jak milovníci koní, tak široká veřejnost. V areálu bylo vždy narváno, plné tribuny, obsypané ohrazení, šťastní lidé i zvířata. Byli jsme pyšní, že můžeme předvést, na co se hřebčín celý rok zaměřoval. Bylo skvělé vidět radost všech z toho, že český chov plnokrevníků stále funguje.
V čem je práce v hřebčíně výjimečná?
Koně, to je diagnóza na celý život, jak se říká. A kde jinde dostanete na takovou diagnózu lék. No přeci tam, kde vidíte příběh celého koňského života! Od výběru dvou vhodných jedinců k připouštění, samotné připouštění, narození hříběte, způsob odchovu, odstavu, výcviku, odjezd do dostihového tréninku, až po sledování kariéry koně. A tohle kolečko koňského života absolvovat znovu a znovu, a vidět, jak se chov posouvá vpřed.
Člověk se tady musí hodně naučit…
Téměř vše, co se týče chovu hříbat, péče o klisny před připuštěním a během březosti, o hřebce, aby byli vitální a v kondici, porodnickým záležitostem a následnou péčí. Také výchovu hříběte – první kontakt s ohlávkou, uvazování, čištění, zvedání končetin, měření, postavení do zootechnického postoje, vodění, předvádění na ruce…. Technologie v odchovu hříbat pak byla mým tématem i u písemné závěrečné zkoušky ve škole. Popsal jsem deset papírů z obou stran a dostal výbornou.
Jak fungovala při provozu hřebčína jezdecká škola?
Jezdilo se na kobylách jalových nebo po dostihové kariéře, které se připravovaly k připouštění. Výcvik a praxi vedla úžasná žena, koňařka srdcem i duší paní Hánečková, která zde mistrovala krásných 30 let. Věděla vždy od první chvíle, kdo koně bere vážně a kdo ne. Dávala sílu a energii do toho naučit a vychovat žáky na profesionální úrovni tak, aby jim předala co nejvíce zkušeností. Jsem velice vděčný za vše, co mě naučila.
Jak vypadal takový všední den v práci?
Podobně jako v každých chovných stájích. Krmení, kontrola koní, pouštění do výběhů. Jen tady nebylo jen pár koní… Ráno se hodila každá ruka k vyvádění koní z boxů. Začínalo se krmením, dalo se seno, jádro, případné doplňky a šlo se na přestávku. Mezitím se koně nažrali a po přestávce se zkontrolovali. Hříbatům se změřila teplota a pak se koně pouštěli do výběhů a na pastviny. Když mělo hříbě zvýšenou teplotu, zůstalo s matkou v boxe a kontrolovalo se několikrát za den. Pro jistotu ho prohlédl i veterinář. Pak se místovalo, udělalo se vše potřebné ve stáji a kolem stájí. Každý měl přidělený svůj úsek, o který se staral. Odpoledne se koně stáhli domů do stájí, nakrmili jsme je, zkontrolovali a pak vysbírali výběhy od výkalů.
Péče o areál ale nebyla jen o té praktické údržbě, ale také o estetické, že?
Samozřejmě. Hřebčín byl udržovaný, vyzdobený a v absolutní čistotě. Krásné bohaté muškáty na okenních parapetech stájí, udržovaná zeleň, pohrabané rajony a nikde žádný nepořádek. Tohle vše dělalo to krásné místo, kam se lidé rádi vraceli a milovali to tu nadevše, tak jako například i já. Byli jsme tu taková velká rodina. Pamatuji si spoustu jmen a lidí včetně pana Zlatníka, který všem dívkám říkal stejně – Kristýnky.
Čtěte také: Tisíc hříbat Josefa Zlatníka. Legendární ošetřovatel dál bydlí v končícím hřebčíně
Jak to vypadalo, když byla připouštěcí sezóna?
To se odpoledne chodívalo s prubířem – říkali jsme mu Jarýnek. Přesným jménem byl Qick Jack a byl to klusák. Kontrolovalo se tím, která kobyla je v říji, a případně se chodilo připouštět. Po připouštění se kobyly na pár hodin pouštěly do výběhů u stájí.
Součástí hřebčína byla i odchovna v Pěnném. Co jste dělali tam?
Přes sezónu se ráno odstávčata stáhla z výběhů domů do boxů, nakrmila a zkontrolovala. My šli na přestávku a po přestávce jsme opět vše vypustili na pastvu. Tam se samozřejmě pravidelně kontrolovala a dopouštěla voda, zjišťoval stav ohrazení a samozřejmě neustále hlídalo stádo samotné, jestli jsou všechna zvířata v pořádku. Koně byli v napajedelském hřebčíně vždy na prvním místě.
Na které vzpomínáte nejvíc?
Na klisnu Yokodara, jež letošního roku oslavila krásné 30. narozeniny u své milující majitelky, se kterou jsem dodnes v kontaktu. Yokodaru má přesně půlku jejího života. Dále vzpomínám na Renaissance, kterou jsem miloval pod sedlem. Ta si užívá svůj život a chovnou kariéru v hřebčíně Vlachovice. Rád vzpomínám také na Sazi, Shebu, či Lailah jako jediného potomka hřebce Relaxed Gesture. V tu dobu to bylo nejatraktivnější jediné hříbě po tomto hřebci, také díky straně původu matky Latinita-Latina-Masis. Byla to krásná hnědka a měla by být stále součástí hřebčína Napajedla na Pěnném.
Koní, jež mi utkvěli v paměti z hřebčína, je hodně. Eliška Přemyslovna, Domů Drahoušku, Midwife, Masai Mara, Fatra Line, Sapora, Shercana, Sorah, Rozkošná, Lakonka, Vakacie, Lorenza Di Medici, Charming Height, Redmona, Charmaine, Redarmona, Lady Jagmin, Vinny Risk, Purbecca, Sorgenia, Divoká Orlice, Pelagie for Life, Call Me Xela, Modřenka, Niriska, Letní Bouře, Salveta, Malá Mořská Víla, Réva, Widama, Well Knit, Mariette, Vočko, Latinita, … mohl bych je vyjmenovávat dlouho.
A hřebci?
Pamatuji si na Relaxed Gesture (IRE), Rainbows for Life (CAN), Mill Pond (FR), Varadar (IRE), House Rulles (USA), Fairlapy (IRE), Bear King(GER), Look Honey (IRE), Magnus (POL), Liberty Force (GB), Capri (GB), Jagmin (POL), Egerton (GER) nebo Security Risk (USA). Režim u hřebců ale obstarávali jiní zaměstnanci, já jsem chodil pouze vypomáhat, případně pomáhat k připouštění. U hřebců si v tu dobu pamatuji skvělé ošetřovatele jako například pana Zlatníka, Františka, Ondru, Davida. Hřebci se nakrmili, rozdělili do pevných výběhů tak, aby k sobě nemohli, a nebo chodili připouštět klisny do rotundy. Nikdy jsem si nepředstavil, že by v napajedelském hřebčíně nestál žádný plemenný hřebec, když si vezmu, kolik jich tu stávalo běžně. Je ale rok 2023 a nádherné hřebčí boxy jsou prázdné… Je to smutné.
Hřebčín Napajedla možná zmizí navždy. Jaký z toho máte pocit?
Zpráva, že je konec, mě zasáhla tak, že jsem to emočně nezvládl a – jako absolutní abstinent – jsem si otevřel láhev vína, prohlížel fotky, dokumenty a knihy a vzpomínal se slzami v očích. Stejně jako řada mých přátel, spolužáků a kamarádů v koňském světě. Jsem vděčný za roky v hřebčíně a děkuji za každý den, moment, okamžik a zkušenost. Praxi, kterou jsem tady získal, dodnes využívám. Nepochopím, jak někdo může zničit něco, co mnozí tolik let budovali, dřeli se, co přežilo několik režimů, války, tolik těžkých chvil. Věřil jsem, dokud žil pan Černocký, že to ještě nějak dopadne, ale bohužel již tato legenda není mezi námi. „V hřebčíně nebude ani kopyto. Bude tady tak maximálně muzeum,“ říkával. Bohužel došlo na jeho slova.
Hřebčín Napajedla 1886 - 2023 Láska ke koním, úspěšný dostihový kůň a ruka ženy, která s sebou přinesla rozsáhlé panství. To byla štěstěna Aristida Baltazziho. V roce 1886 zakládá na napajedelském panství chov anglických plnokrevníků a prvním plemeníkem je legendární hřebec Kisbér, který se narodil před sto padesáti lety. Rodokmeny a lidé kolem chovu anglického plnokrevníka začali psát historii, rodila se tradice, úspěchy, národní hrdost. Kontinuitu chovu nepřetrhly ani války, režimy, změny názvu nebo majitele. Až do letošního roku, kdy tento kousek naší národní identity a stálici jezdeckého a dostihového světa porazily jiné zájmy - majitelé, kteří se k věci dlouhodobě nevyjadřují a s médii nekomunikují, chtějí na pozemku stavět bytové domy.
O záchranu hřebčína se snaží místní lidé prostřednictvím petice, kterou organizuje mimo jiné Mgr. Ing. Aleš Martínek a MVDr. Jaroslav Dražan (emeritní ředitel Národního Hřebčína v Kladrubech) . Najdete ji na www.petice.com/zachrana_hrebcina_napajedla a také na mnoha akcích napříč republikou. Aktuální dění můžete sledovat na sociálních sítích: www.facebook.com/groups/504975458490758 Iniciativa za záchranu Hřebčína je v petici podporována osobnostmi Boleslavem Polívkou, Václavem Vydrou, Davidem Kollerem nebo Tomášem Klusem. V současné době probíhá řízení k prohlášení areálu za kulturní památku.
Když chcete vědět víc, aneb zajímavé publikace o hřebčíně:
www.knihyokonich.cz
- Francouzské importy v napajedelském chovu plnokrevníka – Lerche, 1963
- Státní hřebčín Napajedla – 1968
- Napajedla – Lerche, 1962
- Hřebčín Napajedla – Lerche, 1975
- 100 let hřebčína Napajedla – Neuman, Bohuněk, Hlačík, 1986
- Plemeníci Hřebčína Napajedla – Hlačík, Gregor 2016
- Hřebčín napajedla po 130 letech – Hlačík, Gregor, 2017
Úvodní foto: Romana Nevěřilová, http://fotomarii.cz/
Buďte první! Přidejte komentář