Stisknutím "Enter" přejdete na obsah

Komentář: Pouťoví poníci? Ve správných rukou se nemají hůř než běžný „sporťák“

„Tak co si o tom myslíte? Mají se špatně?“ ptá se Karel Vocásek, zatímco zavírá za svými poníky ohradu a všichni se spokojeně válí. Ve výběhu jsou třetí den, takže většina trávy je vypasená a trochu prašný, suchý povrch je velké lákadlo. Kdo koně zná, ví, že to nejsou nějak nadnesená slova a že v tom není nic zlého. A o to tu jde – kdo koně zná, ví. Strávil jsem u hipodromu více než pět hodin a neviděl jsem nic, co by ukazovalo týrání či psychickou nepohodu, a taková je i moje odpověď na otázku majitele. Poznat bych to snad měl. U koní trávím téměř každý den od útlého dětství, takže více než 30 let.

Za těch pět hodin jsem ale zároveň pochopil, že pouť je svět, kde se poníci zkrátka používají k práci a výdělku. A že je to tradice, která se prostě drží. Nečekejte tady žádná slova o přirozené komunikaci, žádnou hysterii kolem pomocných otěží, slova o potřebě koni třikrát měsíčně zavolat nějakého terapeuta, mít sedlo na míru, mluvit s ním jeho řečí… Tihle poníci umí a dělají zkrátka jen to, co je třeba – chodí dokola a vozí děti, aniž by je shodili. Rodiče kolem poskakují s telefony, fotí, natáčejí a všichni se smějí. A třeba z jednoho z dvaceti bude jednou díky těm sedmi kolečkům v hipodromu skutečný „koňák“ tělem i duší, který bude řešit všechny ty věci, o kterých jsem psal o pár řádků výše. Vocáskovi to nepotřebují. Vědí, že je fajn, když jsou vyvazovací otěže dostatečně dlouhé, aby to bylo koni pohodlné a pouze to zajistilo bezpečnost. Vozí jen malé děti. S koněm komunikují v rámci toho, aby udělal svou práci, a jinak ho s ničím neotravují. Nevytahují poníky z výběhu, když je ještě málo lidí (ve středu a ve čtvrtek, kdy jsem hipodrom sledoval, poníci začali pracovat až později odpoledne). A dají je zpět hned, jak se pouť začíná vyprazdňovat (v našem případě kolem sedmé, po cca čtyřech hodinách práce). Taky vědí, že kůň se jen tak nemlátí, protože pak by stěží chtěl v hipodromu zůstat a byl bezpečný pro zákazníka. Tušírkou ho jen jemně usměrňují, aby šel pravidelně a nenarážel do dalších. A především je jim známo, že když koně na konci dne pustí do výběhu, kde mají kvalitní seno a vodu, je jim dobře.

Samozřejmě jsou tu náznaky, které ukazují, že ti koně pracují a vědí o tom. „Většinou se celý den nenapijí. Jen tahle, tahle poslední vždycky aspoň trochu,“ říká jejich ošetřovatel Pavel Jirásko, ten v oranžové bundě. To je jistá paralela se závodním prostředím, kde se kůň také většinou – vzhledem k vyššímu vnitřnímu napětí – nenapije celé hodiny. Takže ano, je evidentní, že nějaký fyzický a psychický výkon musejí absolvovat (ale rozhodně se u toho nezpotí). Ve chvíli, kdy „mají padla“, se pak přehnou přes okraj hipodromu, pasou se a nic, co se děje kolem, je nezajímá.

Hipodrom je skutečně v místě, kde není moc hluku – všechny reprobedny blízkých atrakcí jsou otočené na druhou stranu. Je tu takový ten ruch pouti, který je snesitelný. A jen pro porovnání, nedosahuje úrovně hluku na velkých parkurových závodech ve chvílích, kdy kůň projede cílem bez trestných bodů. To neslyšíte vlastního slova.

Přiznám se, že když začala diskuse nad pouťovými poníky, šmahem jsem řekl: Však ať je zruší. Strávit s těmi koňmi pár hodin mě přesvědčilo. Není to o nic jiné, než když koně každý víkend vozíte na parkur a občas čekáte hodiny na přímém slunci, až se na vás dostane řada. Není to vlastně jiné než jakákoliv disciplína, jezdecká škola, hiporehabilitační středisko, práce koně v lese.

I tady se koně zkrátka používají k tomu, k čemu jsme je domestikovali – ke spolupráci s člověkem. Jen je třeba, aby byla ta činnost pod dozorem. Protože ne každý s koňmi zachází tak, jak mohu soudit z pár hodin u rodiny Vocásků.

Text a foto: Daniel Burda

Buďte první! Přidejte komentář

Napsat komentář

Vydavatelem časopisu Koně&Lidé a provozovatelem webu www.konealide.cz je společnost Etira s.r.o.