Snad každý koňák zažil situaci, při které jeho kůň reagoval úskokem, zamrznutím či útěkem při reakci na nečekaný zvuk, záblesk světla či nenadálou situaci v jeho bezprostředním okolí. Koně jsou totiž od přírody neofobní. Jinými slovy to znamená, že se bojí neznámého. K jejich přirozeným behaviorálním reakcím patří ostražitost, zamrznutí, vyhýbání se, úlek, útěk či boj. Teoreticky je možné je na takové situace připravit.
Bavíme-li se o prostředí, kde jsou výbuchy a záblesky, víme ze spisů a dobových fotografií, že koně odjakživa hráli důležitou roli po boku člověka v bojích a bitvách. Možná se ptáte, jak je to tedy možné, když jsou koně tak reaktivní na mnohé podněty v jejich okolí? Jak to mohli zvládnout? Odpověď hledejme v teorii učení a umu schopných trenérů.
Jedním ze základních stavebních kamenů teorie učení je forma neasociativního učení pomocí habituace (navyknutí). Z definice tohoto typu učení vyplývá, že se jedná o proces postupného snižování reakcí koně na určitý podnět v jeho okolí. Mnohdy je habituace označována jako „nejjednodušší forma učení“. Podstatou je opakování senzorické stimulace koně daným podnětem, čímž dochází ke snížení behaviorální odpovědi. Je důležité také zmínit, že habituace je dlouhodobým procesem a je podnětově specifická – to znamená, že kůň bude stále reagovat na jiné podněty ve svém okolí.
Koně ale také patří mezi zvídavá zvířata a nové podněty v jejich okolí vyvolávají zvědavost a zájem o ně, vždy však záleží na personalitě jedince – do jaké míry se takto projevuje, nebo jestli si raději bude držet od nového podnětu odstup. Jednou z technik habituace je desenzitizace, tedy znecitlivění, kdy je koni umožněno ze začátku držet si od zdroje strachu bezpečnou vzdálenost až do té doby, kdy o daný podnět projeví sám zájem a bude mít tendenci se k němu sám bez nucení přiblížit. Systematická desenzitizace je skvělou volbou, při které je kůň vystaven zprvu jen nízké úrovni averzního podnětu, a v případě vhodné reakce nebo uvolnění je chování koně odměněno. Následně se intenzita averzního podnětu zvýší a takto se postupuje dál. Příkladem může být právě reaktivita koní na výstřel z pistole, kdy s tímto podnětem můžeme nejprve začít ve velké vzdálenosti od koně a postupně se s daným podnětem ke koni přibližovat. Z praxe víme, že tímto způsobem jsou připravováni třeba policejní koně, a to nejen na výstřel z pistole, ale třeba také na kouř, světlice, zvuky výbuchu či plápolající objekty a vlajky.
Nevhodným a neetickým přístupem k přípravě koní na takové situace je využití metody flooding, v českém překladu zaplavení koně přemírou podnětů v jeden moment. I to je bohužel k vidění v mnohých výcvikových centrech při tréninku koní. Z pohledu etiky výcviku a manipulace se zvířaty je flooding nevhodný a nedoporučovaný pro trénink zvířat, jelikož přímo ovlivňuje jejich životní pohodu (welfare).
Při této metodě nedochází k postupné habituaci na averzní podnět, ale místo toho je kůň vystaven plné intenzitě podnětu. Kůň je tak mnohdy vystaven averznímu podnětu bez možnosti uniknout či utéct od daného podnětu až do doby, než na něj přestane reagovat. Problémem je, že flooding je pro koně velmi stresující! A výsledkem této nepříjemné situace nemusí být navyknutí koně na daný podnět, ale naučená bezmocnost u koně. Tento psychický stav koně vede k tomu, že se jedinec naučí, že nemá žádnou kontrolu nad nepříjemným nebo škodlivým podnětem, a jeho jednání je zbytečné. Tací koně často vypadají apaticky, bez jiskry v oku a chuti ke spolupráci s člověkem. Z toho je jasné, že koně žijící uprostřed války, zavření například v boxech, se do takové situace dostávají. Tady už je na pozvolný proces navyknutí pozdě.
Trocha teorie o smyslovém vnímání koní
Dominantním smyslem koní je zrak. Na značnou vzdálenost jsou koně schopni vidět i to, čeho my si ani nemusíme všimnout. Mají velmi široké zorné pole, tedy oblast, kterou svým zrakem vidí kolem sebe. Jedná se skoro o 360 ° a vidí své okolí téměř ve sférickém obrazu prostoru, až na výjimku několika slepých zón, kde je zrak koní limitován. Tyto zóny jsou tři – první a asi ta nejznámější je za zádí koně, proto bychom se nikdy v této zóně za koněm neměli pohybovat bez toho, aniž bychom o sobě koni dali předem vědět. Druhou slepou zónou je oblast přímo pod hubou koně. A třetí zóna se nachází před frontální čelní linií hlavy koně, a to do vzdálenosti cca 15 až 50 cm v závislosti na tvaru a velikosti hlavy, ale také na přesném umístění očí koně.
Pokud bychom se zaměřili na barevné spektrum vidění koní, víme, že koně vidí od bílé, žluté, zelené až po modrou barvu. Nejsou ale schopní rozeznávat odstíny od červené po fialovou barvu a také šedá barva pro ně představuje problém při detekci, jak vyplývá z vědeckých studií. Právě proto může být pro koně těžké přejít například různě barevné povrchy či překonat některé skokové bariéry. Co se týče přechodů mezi světlým prostorem s ostrým světlem a tmavým prostorem, tak i to pro koně, obzvláště ty světloplaché, může představovat podnět, na který mohou reagovat nepředvídatelně. Anatomické studie nám ale ukázaly, že jsou po navyknutí na tmavé prostředí či tmu koně schopni velmi dobře vidět, a to díky přítomnosti fotoodrazivé vrstvy v oku. Nemusíme se tak bát, že by kůň ve tmě o něco zakopl, jelikož vidí mnohem lépe než my. Co ale koně může překvapit je stín či přemístěný objekt, u kterého pro něj může být těžké odhadnout jeho hloubku, a tím i prostorové umístění z důvodu horší schopnosti zaostření.
I přes horší schopnost koní zaostřit na určitý objekt o něm mohou být informováni například díky dobře vyvinutému sluchu. Uši koní se mohou otáčet v rozmezí 180 ° a současně vnímat odlišné podněty jedním a druhým uchem. Víme také, že v porovnání s námi jsou schopní slyšet velmi vysoké frekvence i na velké vzdálenosti (až 33 Hz) a detekovat infrazvuk na úrovni 55 dB. Díky tomu mohou koně s velkým předstihem tušit, že se blíží možné nebezpečí. K neopomenutelným smyslovým schopnostem koní patří i čich, kterým vnímají změny pachů v jejich prostředí. Mnoho druhů savců, včetně koní, má čich mnohem vyvinutější než my lidé. Proto by nás neměla překvapit reakce koní stavem aktivní bdělosti nebo útěkem v momentě změny pachů v jejich okolí. Tak mohou například koně reagovat na dým či pach kouře. ●
Citované studie z článku jsou k dispozici u autorky. Článek vznikl v rámci řešení projektu MZE-RO0723. Autor článku: Ing. Klára Mikulášková, Ph.D. (dříve Ničová), Oddělení etologie, VÚŽV, v. v. i., Uhříněves; www.equistica.com
Buďte první! Přidejte komentář