Okřídlení husaři: Pýcha polské kavalerie i nepřítelova zkáza

Středověkých andělů smrti se obával každý nepřítel. Legendy o nich kolovaly po celé Evropě i Osmanské říši a vysloužily jim pověst jedné z nejsilnějších kavalerií všech dob. Spojení zvuků dusotu koňských kopyt a svistu orlích per bylo hrůzou pro kohokoliv, kdo stál na druhé straně bojiště.

Stín padl na unii polsko-litevskou,
Rozmachem říší obklopenou,
Zákony šlechty a lidu spoutanou;

Drápy lvů a orlů ve štítech obránců vězí,
Král nad osudem svého kraje v chmurách dlí,
Před ním šiky cizí,
Dávají osud kraje znát;

Ale teď jen šum křídel,
V elegii,
Hrdé jízdě na cestě do legend hrá;

Polští husaři byli formací těžké pěchoty v Polském království a Litevském velkovévodství. Patřili k elitě polské jízdy. První zmínky o husarech pochází již z dob konce 15. století, kdy byla ke službě pod královským praporem najata jednotka složená ze srbských žoldnéřů. Nábor pak pokračoval přijímáním polských obyvatel, zejména těch z bohatší polské šlechty. V polovině 16. století už byli husaři vnímáni jako elitní kavalerie.

Husarům se také říkalo „andělé smrti“.

Slovo husar pochází ze srbského gusar, což by se dalo přeložit jako „tulák“ nebo „rváč“.

Ikonická křídla však neměli od začátku. Ta jim nasadil až 70. letech král polský a velkovévoda litevský, Štěpán Báthory. V této době měli vojáci pokované vesty a dlouhá kopí. Dřevěné rámy na zádech vojáků, které byly mimo jiné dobrým ochranným prostředkem, nesly konstrukci s ptačími – často orlími či pštrosími – pery. Tento prvek však nebyl čistě ozdobný; byl také efektivní součástí strategie. Husaři byli údernou jednotkou, a potřebovali v co nejkratším čase vyvolat co nejvíce strachu.

Každý husar – tovarzysz měl pod sebou malou organizovanou jednotku, zvanou Poczet, čítající obvykle dva až pět vojáků a několik čeledínů, kteří měli na starost péči o koně. Tyto jednotky se pak spojovaly do husarských praporů. V těch bylo mezi třiceti a šedesáti vojáky a jejich velitel se nazýval rotmistrz.

Když se s takovou výbavou hnali proti nepříteli, výsledný vizuální účinek byl zastrašující a velmi efektní.

Husaři byli k boji vybaveni pět až šest metrů dlouhým kopím, bodným mečem, šavlí a později 
i střelnou zbraní, často arkebuzou. Díky využití lehčího sedla bylo možné přidat na hmotnosti 
výzbroje a výstroje 
vojáka i koně. 

Arkebuza byla primitivní palnou zbraní používanou v období od 15. do 17. století. Byla menší a lehčí než jinde oblíbené muškety, ale také nespolehlivá

Primárním úkolem husarů v boji byl útok. Ten začínali ve volné formaci a pomalým tempem, jež se postupně zrychlovalo a formace se uzavírala. Těsně před střetem tak dosáhli vysoké rychlosti a úzkého sevření svých řad. To byl vskutku husarský kousek. Pokud se prolomení nepřítelovy obrany nepodařilo napoprvé, vrátili se husaři k zásobovacím vozům s náhradními kopími a útok opakovali.

Středověcí bojovníci používali kratší kopí, která nebyla tak těžká. Tento problém překonali právě husaři, kteří používali kopí uvnitř dutá, a mohli si je tak prodloužit až do délky impozantních šesti metrů. V bitvě u Polonky (1660) prý jedna rána kopím nabodla šest ruských vojáků najednou.

Husarští koně byli kříženci polských a tatarských koní. Jeden takový kůň měl mít větší cenu než průměrná polská vesnice, a jejich prodej mimo husary byl zakázán králem pod hrozbou trestu smrti. Není divu; tito koně se vyznačovali svou vytrvalostí a rychlostí.

V zmaru války,
Oživl anděl smrti v kongresovém snu,
Na poli kde rozkvetly revoluce fialky,
Odevzdává hulán polibek smrti útlaku;

O zánik okřídlených husarů se zasadil postupný vývoj ve vojenství. Začátkem 18. století vznikl typ překážky na obranu proti kavalerii, tzv. Španělský jezdec (Cheval de frise). Ten fungoval zejména jako statická barikáda, která měla kavalerii zabránit v přiblížení se k nepříteli. Dřevěný objekt měl formu rámu, někdy jen jednoduché klády, s mnoha do ostra seříznutými dřevěnými hroty. Nebyl upevněn v zemi, a dal se tedy během boje přenášet podle potřeby.

Dalším faktorem hrajícím proti husarům byla postupná inovace palných a střelných zbraní. Muškety, jež byly po většinu existence husarů běžné, byly velice nepřesné a neefektivní; mušketýr měl obvykle jen jednu či dvě příležitosti vypálit, ale s tak nepřesnou zbraní byl zásah spíše o náhodě. Zbraně také nebylo možné používat ve špatném počasí, kvůli riziku zvlhnutí střelného prachu. To samé platilo o arkebuzách. Později se však vyvíjely zbraně, které takové nedostatky neměly, a střelba proti kavalerii se tak stávala efektivnější.

Okřídlení husaři tak zanikli v roce 1776, kdy jejich povinnosti a tradice byly parlamentním dekretem přeneseny na hulány. ●