Za deštivého, potemnělého dopoledne se před vchodem do dolu tísní nespočet turistů. Prodrat si cestu k pokladně s bilety je nesnadný úkol. Davem se nese mumraj desítek různých jazyků. Není divu. Solné doly v polské vísce Wieliczka jsou i díky statutu památky UNESCO turisticky velmi protěžovány.
Průvodce natolik vysoký, že nepotřebuje typický průvodcovský deštníček, oblečený v padnoucí hornické uniformě, nás vítá širokým úsměvem. Šeplavým hlasem zahajuje prohlídku. Přednes v polštině bude autentičtější, říkali jsme si. Informuje skupinku, že nyní se půjde dolů po točitém schodišti, čítajícím více než čtyři sta schodů.
Každé z pater je označeno dřevěnými tabulkami s vypálenými čísly. Při třetím ztrácíme signál, v patnáctém se některým z neustálého zahýbání doleva začíná točit hlava. Mezi zúčastněnými panuje vzrušené ticho, slyšet je jen šoupání nohou po léta vyšlapávaných schodech. Desítky rukou se sunou po dřevěném zábradlí, tak vyhlazeném, že v něm téměř lze spatřit svůj odraz. Tyhle schody asi nejsou protipožární, pomyslím si. Místy se ozve táhlé skříp, to když dřevěná konstrukce vrže pod početnou výpravou, anebo vzdálené dunivé zvuky. Jejich původ nám není znám. „Něco vám povím,“ křikne na konci schodiště přes rameno průvodce, „když mě uvidíte běžet, přidejte se. Na nikoho nečekám!“ Výpravou zašumí nervózní smích v reakci na svéráznou bezpečnostní poučku.
Účastníci výpravy si navzájem podávají těžké, masivní dveře vedoucí dále do podzemí. První patro zvané Bono je položeno v hloubce šedesáti čtyř metrů. Šero chodby vyhloubené ve skále osvětlují slabé svítilny a vzduch je prosycen solí. Trasu, která na skupinu čeká, tvoří tři a půl kilometru takových chodeb.
Vykutané uličky se slanými stropy, z nichž si někteří z nás cestou uloupnou skromnou zásobu do solničky, se klikatí k první zastávce, šachtě Daniłowicza. Průvodce se sehne k hornickému vagonku na kolejích, které vedou po straně komory. Vzrušené šepotání prořízne skřípot starého železa. Nastalé ticho průvodce ocení spokojeným pokývnutím a zahajuje první z přednášek. Šachta je jednou z těch starších, vyhloubena byla už v první polovině sedmnáctého století a jméno nese po tehdejším správci komplexu. Takových šachet nás během prohlídky čeká ještě osmnáct. Ty, které jsou zpřístupněny veřejnosti, tvoří jen malou část z celkově obrovského podzemního prostoru.
Koně ve Wieliczce
Po pár dalších vzdělávacích zastávkách se dostáváme do šachty dekorované figurínami horníků a jejich koní. Ti v dolech Wieliczky vykonávali těžkou práci od šestnáctého století, a jejich hlavním úkolem bylo táhnout vozy naložené solnými bloky. K transportu koní do podzemí byly užívány výtahové klece se speciálními postroji, do nichž byla zvířata pro vlastní bezpečnost svázána.
Poté, co byl kůň spuštěn do dolu, zde strávil velkou část svého produktivního života, aniž by kdy znovu spatřil slunce. Vynesení zpět na povrch se konalo jen velmi zřídka. Někteří z koní se životu v podzemí nedokázali přizpůsobit a po několika letech práce zešíleli nebo zemřeli.
Koňská práce v dolech byla těžká, ale potřebná
Zvířatům se dostávalo kvalitní péče, která byla částečně dána i zavedením oficiálních norem pro stravu, pracovní podmínky a odpočinek. Přítomni byli i veterináři a kováři, samozřejmostí pak byly pohodlné a udržované stáje. V dole se také nacházely speciálně uzpůsobené koňské stezky.
S postupným technologickým vývojem, který umožnil mechanizaci náročných činností, přišlo i nařízení, díky kterému poslední kůň odešel z dolu v roce 2002. Tím skončila více než pět století trvající éra koňské práce.
Klisna Baśka, která Wieliczku opustila v březnu r. 2002, byla posledním koněm pracujícím v polských dolech. Její služba trvala třináct let a na povrch se opět dostala jako šestnáctiletá. Přeprava musela proběhnout v noci, aby měla čas zvyknout si na světlo, které už v podstatě neznala. Přizpůsobení se životu mimo důl bylo pro Baśku dlouhodobým a náročným procesem; změnila prostředí, režim i chovatele. Postupně si však na nový život zvykla a zasloužené penze si užívala po dalších dvanáct let.
O huňatých dříčích se více dozvídáme hned v dalším úseku trasy, kde jsou zrekonstruovány stáje. Uprostřed komory stojí kierat, soustava ozubených kol, do níž byli koně zapřaháni a otáčením soukolí zajišťovali vertikální dopravu solných bloků do vyšších pater komplexu. Konstrukce je původní, místní vzduch ji zakonzervoval a zachoval v dobrém stavu.
Pokračujeme dál do podzemí a členové výpravy si zapínají kabáty. Teplota v téhle hloubce dosahuje nějakých čtrnácti stupňů. Vzduch je chladný, slaný a čistý. To je způsobeno specifickým mikroklimatem dolu. Na mnoha místech míjíme kapličky, které vytesali do skály samotní horníci, aby si při nejisté a nebezpečné práci v podzemí zajistili trochu štěstí.
Vcházíme do kaple svaté Kingy, podzemního chrámu věnovaného uherské princezně a snad nejobdivovanějšího místa Wieliczky. Vznikla na konci devatenáctého století, v prostoru, odkud byl kdysi vytěžen obrovský blok zelené soli. Je zde příjemné šero, chrám osvětluje jen tlumená záře bohatých křišťálových lustrů. To, že se nejedná o křišťál, se dozvídáme až z výkladu. Vše v chrámu je zhotoveno ze soli; podlaha, lavice, nádherné sochy, a jsou to právě solné krystalky, které se třpytí na zdobných svítidlech.
Naši pozornost okamžitě upoutají sochy. Detailní, s citem vytesané solné figury, busty i ornamenty. Reliéf obrazu Poslední večeře podsvícený zlatým světlem, jež se odráží od drobných solných krystalků a dodává tak celému dílu kouzelný nádech. Samotná svatá Kinga, která na nás shlíží z hlavního oltáře na konci chrámu, a mnoho dalších vyobrazení dává na vědomí, že tento prostor je zasvěcen umění zachycujícímu polské i světové příběhy a historii.
Sůl nad zlato Slavný příběh o moudré princezně má kořeny v jedné z polských legend. Podle nich dostala Kinga od svého nápadníka Boleslava V. Cudného, Krakowského vévody, krásný zásnubní prsten. Když měl novomanželům uherský král vyplatit věno, jeho dcera jej odmítla s tvrzením, že Boleslav je bohatý dost. To, co zemi scházelo, byly solné doly. Král tedy daroval dceři jeden z největších dolů v Maďarsku, do jehož hlubin Kinga hodila zásnubní prsten a modlitbou požádala o pomoc Boha. Když poté přijela do Polska, jakési vnuknutí ji zavedlo do Wieliczky, kde nakázala poddaným kopat. Ti v zemi narazili na kámen, a když ho kus odlomili a podali princezně, zjistila, že jde o sůl. Po rozbití solného úlomku našla uvnitř svůj prsten.
Po delší zastávce v chrámu míří naše výprava do druhého z pater, pojmenovaného po polském národním básníku Adamu Mickiewiczovi, které je položeno v hloubce sto deseti metrů. Zde vstupujeme do komory Erasma Baracza, jednoho z dřívějších správců dolu. Devět metrů hluboké jezero ve vysoké jeskyni je naplněno solankou, vodou s vysokou koncentrací soli. Náš průvodce odemkne skříňku vsazenou do kamenné zdi a chvíli se uvnitř přehrabuje, až se ozve zaklapnutí páčky. Je nám tak odhalen původ záhadného zvuku, jenž jsme slyšeli při sestupu po schodech. Prostorem se rozléhá hlasité dunění, které společně s výhledem na průzračné jezero ve skále zanechává ve zúčastněných autentický zážitek.
Výprava se shlukuje v síni s průchodem do výtahu. Stará konstrukce s kovovými mřížemi nás na povrch dopraví v naprosté tmě. Jízda je rychlá, jedinými vjemy jsou proudění vzduchu skrze mříže a ohlušující rachot letitého zařízení.
„Szybko, prawda!“ Směje se na nás pracovník s dobovou helmou, který nám po výstupu pomáhá zjistit, kde je nahoře a kde dole, a zda se udržíme na rozklepaných nohou. Před budovou nás přivítá světlo slunce, jež během tří hodin prohlídky nahradilo dešťová mračna. Jako by byl člověk na chvíli pryč ze světa. ●
Foto: Kateřina Häuslová, Robin Burda
Buďte první! Přidejte komentář