Možná jste již tyto věty ve svém jezdeckém světě zaslechli. Člověk, který je říká, je jistě míní dobře. Ovšem abych byla upřímná, považuji je za jeden z nejškodlivějších konceptů, který se ve vztahu člověk – kůň objevuje. Podobně jako každá zkratkovitá rada, bez patřičného vysvětlení. Jak to tedy s emocemi je? Pohodlně se usaďme – dnešní čtení může být dlouhé a náročné – a podívejme se společně na to, proč bychom takto neměli zacházet se svými emocemi a jak to dělat lépe. Pojďme tedy na to.
(1) U koní se nesmíš bát.
(2) Vztek ke koním nepatří.
(3) Cokoliv tě trápí, odlož před výběhem. Za koňmi jen s čistou hlavou.
„Odložené“ emoce?
Pokud by vám někdo řekl, že ke koním nepatří vaše ruka, koleno nebo žaludek, rozhodně byste tuto radu neposlechli. Pravděpodobně byste si pomysleli, co je to za divný nápad. Těchto části těla byste se nevzdali – jsou přeci důležité! Avšak emocí bychom se často vzdali mnohem rychleji. Jistě bychom si alespoň občas přáli, aby nás (nejen u koní) nepřepadal zbytečný panický strach, neměli jsme výbuchy vzteku a smutek nebolel tolik. Jenže emoce k nám patří – jsou naší součástí, našimi rádci a zároveň zdroji energie. Navíc, zbavit se nechceme přeci všech – třeba takovou radost bychom jen tak neodevzdali. Chceme se pouze zbavit těch „špatných“. Jenže tady se dostáváme do problémů. Jak to vlastně má fungovat? To je odložím a pak si je vyzvednu? Nebo – kdyby to byly ruce, byla by v každé stáji hromada odložených rukou? Hmm, začíná v tom být chaos.
Co děláte, pokud máte špatnou (= zraněnou, nemocnou, špatně funkční) ruku? Koleno? Žaludek? Pravděpodobně hledáte způsob, jak je léčit. Ruku třeba dáte do sádry a pak budete pracovat s fyzioterapeutem a učit se ji posilovat a uvolňovat, nebo půjdete na operaci, nebo už konečně přestanete dělat konkrétní pohyb, který vám škodí a začnete se hýbat vědoměji a lépe…
Pojďme dát emocím stejnou důležitost, přijmout je a raději je léčit než „odhazovat“. (PS: Pro nyní odložíme potřebu amputace – to by v případě emocí mohla být například antidepresiva, a to je teritorium, do kterého bych se nerada pouštěla.)
Chcete-li se lépe podívat na těchto pět základních emocí, doporučuji film V hlavě (Inside Out, 2015), ve kterém jsou všechny emoce krásně zobrazeny.
Kůň jako učitel
Koně jsou od přírody nastaveni k tomu, aby se vzájemně cítili. Pro jejich přežití je důležité, aby věděli, jak jsou na tom ostatní členové stáda. Čtou ty nejjemnější signály neverbální komunikace, spolužijící koně mívají podobnou dechovou a tepovou frekvenci. Pokud jeden z koní zpozoruje něco nečekaného, jeho tělem projede zvýšené napětí, a i když se možná na první pohled nestane nic očividného, zareagují i ostatní koně. Podle toho, zda se opět uklidní, nebo se dá na útěk, reagují další. Toto umíme samozřejmě i my lidé (přišli jste např. někdy do místnosti, ve které bylo dusno a i když nikdo nic neřekl, poznali jste, že se udál nějaký konflikt?). Koně jsou však mnohem citlivější, jelikož tuto schopnost zkrátka a jednoduše využívají mnohem častěji.
Koně samozřejmě takto nečtou jen ostatní koně. Všechna lovená zvířata čtou všechny potenciální predátory. Kdyby zvířata na safari měla utíkat kdykoliv potkají lva, nedělají nic jiného. Je pro ně důležité vědět, zda je lev v klidu a nažrán, či na lovu.
A jak se chová šelma, která loví? Snaží se nebýt vidět, schovává se, přetvařuje se a přitom má jasnou agendu a cíl. Není to náhodou podobné, jako když my své emoce potlačíme? Předstíráme, že nejsme vzteklí. Nebo děláme, že se nebojíme. Tím koně vlastně zrazujeme dvakrát – tím, že neukážeme své aktuální rozpoložení a zároveň ještě navíc předstíráme, že jsme schopni ho vést.
Je-li kůň nezvykle lekavý, příčina může ležet v jeho diskomfortu i v našich neprojevených emocích.
Pokud se chováme jinak, než se cítíme, dochází k rozporu (pokud by vás tento mechanismus zajímal víc, vyhledejte termín inkongruence v odborné literatuře). Ten vytváří tlak – na nás i okolí – a kůň ztrácí pocit bezpečí.
Co od nás koně potřebují?
Koně patří mezi profesionální učitele emoční inteligence a svým zrcadlením nám pomáhají k sebepoznání. Pokud je máme někam vést (a oni v tomto vedení mají být spokojení), potřebují od nás dvě věci: autentické prožití emocí, ale zároveň seberegulaci v chování.
Autentické prožití znamená emoci nepotlačit, nechat ji působit, vědět o ní, nezbavovat se jí. Znát ji, cítit ji, prožít ji. Takovou jaká je, v plné míře. Unést si její sílu. Neměnit ji, nepřevlékat ji za něco jiného, neschovávat se před ní. Tak, jak nám byla přírodou (instinktem) dána, upřímně, aniž bychom ji považovali za něco nízkého či špatného.
Seberegulace je poté o chování, které na emoci reaguje. U malých dětí (a např. koní v přírodě) je málo vyvinutá a rozvíjí se zejména učením. Primárně jsme stále zvířata, instinktivní bytosti – přirozeno by velelo chovat se tak, jak velí emoce. Jenže od toho jsme evolučně pokročili o kousek dál, vytvořili komplikované sociální struktury a máme další úkol: nejednat pouze impulzivně, ale použít i další složky naší mysli a našeho vědomí a tzv. pracovat s emocemi. Přijmout jejich informaci a rozhodnout se, co dál dělat a co nejlépe s danou situací naložit. Ideálně tak, abychom byli v souladu s naším cítěním, vnímáním, myšlením i intuicí – jednali tedy k uspokojení sebe v rámci přijatelných hranic.
Součástí hry je nejen radost, ale probíhá velká řada dalších emocí, vztek nevyjímaje.
K čemu jsou jednotlivé emoce dobré?
Emoce často dělíme na pozitivní a negativní, podle toho, zda jsou příjemné či nepříjemné. Příjemnými se sytíme a ty nepříjemné od sebe odstrkujeme, čímž na sebe tlačíme vlastně dvakrát – kromě samotné emoce máme navíc pocit viny za to, že vůbec přišla. Tím jim však bereme jejich primární účel a čím více se od nich snažíme vzdálit, tím více v nevědomí rostou a skrytě nás ovládají.
Dalo by se říci, že (zdravé) emoce mají jakési dvě základní funkce: informovat a připravit na reakci. Jsou evolučně starší a tím i mnohem rychlejší než jakékoliv naše ctnostné myšlení a reagují ihned na vzniklou situaci. První reaguje tělo: změní se dechová a tepová frekvence, hormonální systém, tonus svalů – připraví se tak na očekávanou reakci. Druhotně se pak dle našich životních zkušeností přidají i myšlenky („to nezvládnu“, „potřebuji pomoc“, „to je skvělé“) či naopak prázdno (zamrznutí).
Pojďme se konkrétně podívat na základní – primární emoce, které má každý jedinec (lidský i koňský):
Strach
… nás informuje o tom, že hrozí nějaké nebezpečí (fyzické, sociální…), že je potřeba se chránit. Strach nás vede k zajištění bezpečí. V těle se „vypnou“ všechny nepotřebné systémy a organismus se připraví na jednu z variant útěk/útok/ústrn.
Vztek
… nás informuje o tom, že něco není fér, že něco či někdo překračuje naše hranice. Vede nás k rozmachu, projevení se, udržení či vytvoření vlastního místa a vlastní pozice. Tělo je připraveno k sebeprojevu, případně boji – ať už fyzickému, či verbálnímu.
Radost
… nás informuje o tom, že jsme správně, že je vše v pořádku. Vede nás ke klidu, případně k opakování dané činnosti. Tělo se může uvolnit, není potřeba držet napětí ani přílišnou pohotovost.
Smutek
… nás informuje o ztrátě. Učí a vede nás k uznání hodnoty věci, o kterou jsme přišli či můžeme přijít. Uklidňuje nás a skrze emoční bolest jaksi zpomaluje, přivádí blíž sama k sobě. (Abych řekla pravdu, právě smutek je pro mne u koní nejméně uchopitelný, je pro mne těžké představit si, k čemu pro ně konkrétně slouží a těším se, až si jednou tuto otázku zodpovím.)
Odpor
… nás informuje o tom, že pro nás něco není dobré, je to zkažené, nebo by nás to mohlo otrávit. Ať už se jedná o nevhodné jídlo či špatné prostředí atd. Odpor říká: „tomuto se vyhni“. V těle tvoří jakýsi pocit odtažení, zablokování, často se projeví nemocí.
Zabývat se budeme zejména strachem a vztekem, jelikož ty nám vadí nejčastěji. Každopádně jak je vidno, původním účelem žádné emoce není nám ublížit, ale naopak: pomoci. Proč bychom se jim tedy měli u koní vyhýbat?
Proč jsou emoce nemocné?
Často s nimi nesprávně zacházíme. Celospolečensky je nastaven nezdravý způsob prožívání a nejlépe to je vidět na výchově malých dětí. Radost je vyzdvihována a podporována, šťastné a usměvavé dítko je snem všech rodičů. Sytí totiž jejich vlastní radost. Smutek je ještě relativně tolerován např. po ztrátě blízké osoby či zvířete, ale nesmí trvat příliš dlouho. A to, že „holčičky se nevztekají“ a „kluci nepláčou“ a „to dítě si přece nemůže dovolit dělat scény uprostřed obchodu“, jsme jistě slyšeli všichni.
Pokud se při sdílení na kurzech vytvoří dobrá a otevřená atmosféra, koně se do konverzací rádi připojují bez ohledu na to, jak je téma těžké. Z jejich reakcí se zároveň dá vyčíst, zda se příliš nevzdalujeme od prožívání do teorií.
Lidé i koně se nejlépe učí cestou nejmenšího odporu/největšího zisku. Pokud bude malé dítě v dětství neustále slýchat, že se nesmí vztekat, bude poté nemilované a nepřijaté, vyslané do pokoje „aby se vrátilo, až se uklidní“ s tím, že by „mělo přestat brečet, nebo k tomu dostane důvod“, naučí se nelibost neprojevovat. Potlačí ji.
Jenže vztek tím nezmizí – bude dál dítě (které postupně vyroste v dospělého) svírat, tlačit na něj v podobě pocitu jeho vlastní neschopnosti. Ono pak někde vybouchne vůči něčemu bezbrannému (mladší sourozenec, zvíře…), nebo bude neustále pod velkým tlakem. Přesto však zůstane touha prosadit se, která se projeví nepřímo – manipulací.
Pokud naopak kdykoliv vyjádří nelibost znejistí své rodiče natolik, že nakonec dosáhne svého, bude to nejjednodušší způsob, jak se prosadit. Naučí se, že jeho hranice jsou bezbřehé a v životě ho čeká mnoho lekcí, kdy s tímto přístupem narazí.
Tyto příklady by se daly rozebírat nekonečně dlouho. Uvědomělý rodič, který zná své emoce, může dítě naučit méně destruktivní způsoby práce s nimi. Pokud jsou totiž jeho vlastní emoce nemocné, dítě ve vzteku (smutku, strachu, radosti…) zabrnká na jeho vlastní méněcennost a bude těžké dítěti reálně pomoci.
Jak to souvisí s výcvikem koní?
To samé platí o trenérovi, který pracuje s nervózním koněm. Pokud totiž někde máme „mezeru“ v cítění, každé upozornění na tuto mezeru nás bolí a my se začneme nevědomě bránit. Nedokážeme-li například přijmout vlastní vztek a neumíme-li se prosadit, budeme nastaveni k tomu nenávidět každého, kdo to umí.
Není tedy divu, že se podobné výchovné věty objevují i ve výcviku koní – a jsou cítit v našich postojích vůči jejich emocím.
„Ten kůň si z tebe dělá srandu, to mu nemůže projít, testuje tě“ – přitom zvíře je jen frustrované a neví, co má dělat.
„Jen mu dej, nemá co čumět do rohu“ – přitom kůň se reálně bojí, nevěří vedení svého jezdce a v jeho prožívání mu jde o život.
„Dej mu bičem, vůbec nejde dopředu“ – přitom koně bolest a odpor k práci vede k značnému ztuhnutí.
Potřebujeme vnímat a slyšet emoce koně, chceme-li ho dobře vést. Adekvátně na ně reagovat, ale zároveň udat hranice. Pokud zakážeme jakýkoliv projev, kůň si taktéž vybere cestu nejmenšího odporu/největšího zisku. Odpojí se, stáhne se do sebe a přestane se světem komunikovat a bude až na občasné výbuchy poslušný, ale trpící. Nebo zjistí, že svého majitele vykolejí vyhazováním či utíkáním a zbaví se tím tlaku – získá klid. Tak či tak, máme tu nešťastné zvíře a nespokojeného majitele. Pro dnešek se však již dále nebudeme bavit o koních, ale zůstaneme na poli naší vlastní působnosti.
Co můžeme dělat?
Ráda bych vám ukázala pár příkladů z praxe, které konkrétně mně a mým klientům pomohli na cestě ke zdravějšímu prožívání. Ačkoliv mnohé z uvedených byste mohli najít v různé literatuře, rozhodně se nejedná o jeden správný způsob, který jediný funguje. Do Říma vede mnoho cest. Spíše následující řádky berte jako nabídku možností. Očíslování není nikterak zásadní, prostě zkuste cokoliv, co vám bude vyhovovat. Mnoho z těchto aktivit je velmi intuitivních a člověk si zpočátku může připadat hloupě nebo neschopně. Nenechte se odradit.
(1) Bodyscan – Kdykoliv. Kdekoliv. Vždy je ten správný čas. Ideálně ještě než vystoupím z auta ve stáji, nejpozději než se vydám pro koně. Nebo pokud se můj kůň chová „divně“ – například se nezvykle leká a není jasná vnější příčina. Na chvilku se zastavím a zaměřím svou pozornost na to, co se děje v mém těle. Projdu ho kousek po kousku. Mohu začít od hlavy či od nohou. Představím si, jako kdybych měla jakýsi vnitřní reflektor a mohla si své tělo prohlížet zevnitř.
Nic neměním, snažím se si o ničem z toho, co objevím, nic nemyslet. Není nutné najít něco zazračného, jde jen o to uvědomit si, jak se cítím. Někdy třeba zjistím, že mě bolí levý kotník. Jindy zase, že jsem stažená v žebrech a že povrchově dýchám. Někdo vidí barvy, někdo konkrétní obrazy, někdo má jen neurčitý pocit tlaku či uvolnění – nic není špatně.
(2) Ke koni se souhlasem – Pokud přijdu do stáje v napětí, ale nevím proč, či si nejsem jistá, jestli mám jít s koněm pracovat, mohu k němu přijít jiným než běžným způsobem. Ideálně, pokud je kůň ve výběhu. Svou cestu směřuji přímo k němu, nelžu o svém záměru ho chytit a pozoruji jeho i sebe. V momentě, kdy se cokoliv změní u mě (pocit v těle) či u koně (pohyb, výraz…), zastavím se. Znovu si uvědomím danou změnu a chvilku počkám. Pokud mám pocit, že mohu jít dál, jdu. Když ne, stojím a čekám. Pokud se nic nezmění, začnu procházet tělo či myšlenky k tomu, co by tak mohlo bránit navázání dobré komunikace. Obvykle když na to člověk přijde, kůň se uvolní, napětí povolí a můžeme pokračovat dál, dokud nenastane další změna. Někdy je to rychlé, někdy skončíme několik metrů od koně a blíž to prostě nejde. Nevadí. Holt ten den není „den D“.
(3) Propojení – Pokud cítím nějaký zásadní tlak (svírání, napětí, pocit prázdnoty), nebo vnímám, že se blížím k nějakému výbuchu a chci mu předejít, potřebuji si uvědomit, že JÁ není jen emoce. Že se nestanu tlakem, že se nestanu vztekem ani strachem. Že přichází emoce, zpráva, která se mi snaží něco říci, ale jde-li v nezdravé míře, nemusí mě nutně pohltit. Kromě ozývajícího se tlaku je i někde v těle místo, které možná nyní nevnímáme, ale ve kterém je naprostý klid. Třeba ušní lalůčky, jazyk nebo palec u nohy, ty to často bývají u mne. Najdu-li místo klidu, propojím ho s místem neklidu a nechám chvíli pracovat svou představivost. Emoce tak dostane svůj prostor, ale rozbouřené moře se často uklidní. Emoční výbuch pak ztratí svůj destruktivní charakter.
(4) Afekt – Potlačené emoce tvoří obrovský tlak. Přesvědčení, že je vedle koně nemohu projevit ještě přidává. Klienti mají často pocit, že pokud bouchnou, kůň od nich uteče, nebo jim ublíží. Bývá tomu naopak, ale nesmí to jít společně s požadavkem. Nedokážu ani spočítat kolikrát jsem viděla člověka konečně pustit nahromaděnou frustraci/strach/vztek/vinu… a koně říct „no, konečně!“ a úplně se uvolnit… Jde o to, že netýkají-li se emoce koně, nechci je projevit vůči němu. Mohu je ale prožít vedle něj. Dám-li koni ve volnosti dostatek prostoru (kruhovka je naprosté minimum, raději víc, záleží na citlivosti koně), mohu – bez jakéhokoliv požadavku na jeho chování! – ze sebe vypustit cokoliv. Nadávat, křičet, brečet, kopat – všechny ty „zakázané“ věci. Samozřejmě s ohledem na bezpečnost. Pokud opravdu pustím kontrolu nad tím, co se „má“, situace se může vykreslit v novém světle.
(5) Jaké mám možnosti? Ráda hraji na možnosti. Zejména pokud mne či klienta zavalí strach. Pokud se například někdo dlouhodobě bojí cválat, můžeme začít vyjmenovávat různé možnosti řešení, bez ohledu na to, co si o nich myslíme. Čím více, tím lépe:
a. Prostě budu cválat
b. Požádám o pomoc a začnu cválat na lonži
c. Naučím svého koně cválat velmi pomalu
d. Vyzkouším to nejprve na trenažéru
e. Koně prodám
f. Pořídím si klusáka, co nerad cválá
g. Rozbrečím se vzdám to
h. Udělám si před cvalem vždy relaxační cvičení
i. Dám si čas a počkám, až to jednou přijde
Schválně – když se na tyto možnosti podíváte, co cítíte? Co si o jednotlivých možnostech myslíte? Například „ano, A dělám vždycky a G je naprostá blbost!“ Pokud vždy zkoušíte a) a ještě vás nikam nedovedlo, zkuste zkusit b), c), d) – často ta možnost, ke které máme nějaký prapodivný pocit a vlastně vůbec nerozumíme tomu, jak nás napadla, je tím nejlepším řešením. Jak to poznáte? Je-li to reálné (a aspoň trochu bezpečné a ostatním neubližující), udělejte to! Napište si svůj největší dlouhodobý strach a zkuste to třeba hned.
(6) Malé děťátko – Pokud má „dospělé, uvědomělé já“ zásek a nevím, co dělat, představím si sama sebe jako tříletou. Bez zábran. Co by toto tříleté dítě udělalo? Jak se vlastně reálně cítí? Chce utéct? Chce pohladit a opusinkovat koníčka? Chce se válet v písku? Potřebuje brečet mamince, že koník neposlouchá? Skrze představu malého dítěte se snadněji dostaneme ke kořenům našeho prožívání, o kousek blíže k opravdovosti. A až s vědomím toho, co by si „malé já“ přálo, se můžeme rozhodnout.
(7) Moje přesvědčení – další analyzační cvičení. Pokud váš kůň dělá něco, co vás vytáčí, napište si to a odpovídejte si na otázky. Proč to dělá? Co tím chce získat? Jak se pak cítím? Co v této situaci nesmím/musím? Neboli – jaká jsou má přesvědčení? Odkud tato přesvědčení vznikla? Následně zkuste svůj pohled rozšířit i na jiné situace. Kde tato přesvědčení vznikla? Jsou opravdu vaše, nebo jste je jen slýchali? A co kdyby to náhodou bylo jinak? Když si dobře zapamatujete tyto úderné věty, lépe si jich všimnete v situacích, kdy tvoří překážku. Mohou být jakýmsi signálem, že je třeba zastavit se a začít se lépe vnímat.
(8) Imaginace – neboli vědomé snění. Pokud se vám dobře pracuje s fantazií a máte živé sny, může být imaginace způsob právě pro vás. Je to poněkud komplexní záležitost, ale minimálně jedno můžete. Jakmile cítíte, že vás něco zavaluje, představte si situaci, či toho konkrétního démona. Jak by vypadal, co by dělal? V jaké pozici jste? Stojíte na okraji skály, sedíte ve vězení, nebo mluvíte na pódiu a všichni vás soudí? Nechte fantazii pracovat libovolnými způsoby, jak se z této šlamastyky dostat. A pokud se nepřítel zjeví přímo, zkuste si s ním rovnocenně popovídat. Proč tam je, co od vás chce a čím vám může pomoci?
Upřímně? Vlastně udělejte cokoli. Jen si neřezejte ruku – neboli neodpojte se od vlastního těla a prožívání. A pokud vám kůň vysvětlí, že toto nebyla ta správná volba, poděkujte mu. A zkuste to příště jinak.
Otevřeme-li se my, pravděpodobně se otevře i náš kůň. Takový vztah potom získává na opravdovosti a nabírá na síle.
Závěrem
Otevřeme-li se my, pravděpodobně se otevře i náš kůň. Takový vztah najednou získává na opravdovosti a nabírá na síle. Jenže ne každý vlastně reálně chce komunikujícího koně – takový kůň totiž komunikuje ano i ne, nebojí se projevit – což může být někdy nesprávně čteno jako cílená neposlušnost. Čas s koňmi pak není jen o ježdění, je o něco bohatší, krásnější, ale také náročnější, bolestivější a přiznejme si – často i méně výkonný.
Mohli bychom o emocích mluvit ještě velmi, velmi dlouho. Pokud vás toto téma zajímá, na EQUITATu je záznam webináře o sebepoznání s koňmi, zrcadlení a o emocích, který by vám mohl nabídnout další úhel pohledu, případně se nebojte napsat s konkrétními dotazy.
Věra Bakalářová Ve svých trénincích ráda učím lidi přemýšlet a vidět souvislosti. Nejraději pracuji s klienty, kteří se ptají nejen „Jak?“, ale i „Proč?“. Můžeme totiž společně debatovat nad různými principy z hlediska psychologie, fyziologie i etologie a najít tak pro každou dvojici člověk-kůň optimální přístup. Svými články bych vás ráda přizvala do našich debat.
EQUITAT je spolek, který zastřešuje naše kurzy, pobyty a další aktivity v oblasti tréninku koní, výcviku jezdců a sebepoznání s koňmi. Jsme tři, každá z nás jiná, ale dohromady nám to jde nejlépe.
Buďte první! Přidejte komentář