Koně v severské mytologii

Einhejrové bez bázně či hany;
V čele s jízdou Ásů na pochod se dali;
Mocné šiky vpřed se valí,
Před nimi se stříbro, zlato v hřívách snoubí;
Lehkým krokem šlachovité nohy tančí,
By zvědi soudcům světů zprávu jasnou odevzdali;
A když za funění v trysku do posledního boje pádí,
Odhaluje jitra záře otrávené čelisti hadí;

Nějak takto mohla podle staroseverských mýtů vypadat poslední cesta Einhejrů, tedy duší hrdinů, kteří zemřeli v boji. Úkolem Ásgardských koní bývalo odvézt je do Vallhaly, na místo, kde se měli připravit na poslední velkou bitvu, která se měla odehrát mezi bohy a jejich démonickými protivníky.

Severští bohové měli ve svých stájích množství nadpřirozených koní, z nichž někteří měli velmi důležité úkoly,mimo jiné převážet slunce či přinášet zprávy o dění v jiných světech.

Skinfaxi a Hrímfaxi

Slyš zvuk kopyt plamenných v hádance Jotunské,
Uzři padat hřívu tmy v odpovědi magické;
Ni vůz Tmy, ni kočár Dne,
Se před havranů zrakem neskryje;

Den a Noc. Dva koně, kteří staroseverským zemím přinášeli slunce a v pravý čas je naopak zahalovali temnotou. Alespoň v této podobě vypráví příběhy o slunci část severských mýtů. Skinfaxi, jehož jméno znamená „zářící hříva“, každý den rozzářil oblohu i zemi tím, že přes nebesa přenesl Dagra, tedy božské ztělesnění dne a syna noci, jež byla staroseveřany personifikována do bohyně Nótt. Po narození Dagra navštívil jeho matku nejvyšší Ódin, a každému z nich daroval vůz a jednoho koně. Zlatohřívého SkinfaxihoDagrovi a temného Hrímfaxiho Nótt. Na těchto vesmírných koních je vyslal na oblohu, aby po ní do skončení světa putovali
a střídali tak den a noc.

Árvakr a Alsviðr

Tito dva koně figurují v jiném z výkladů toho, jak se pro severské národy střídaly dny s nocí. Sunna, někdy také označována jako Sól (ve staré norštině „Slunce“), je staroseverským zosobněním hvězdy Slunce. Je dcerou Mundilfariho, boha času, a zároveň sestrou Mániho, který představuje Měsíc. Byl to právě Mundilfari, který své děti po nebeských tělesech pojmenoval, a to kvůli jejich nedozírné kráse. Bohové se jej však rozhodli potrestat pro domýšlivost a aroganci, protože takový byl způsob, jakým si jména dětí vyložili. Děti proto unesli a umístili na nebesa, kde jim svěřili dva koně, Árvakra a Alsviðra, pomocí kterých měly za úkol táhnout sluneční vůz. V mytických příbězích figurují i dva vlci, kteří se za Sól a Mánim neustále ženou ve snaze udržet kočár v rychlém pohybu. Žár slunce je obrovský, a proto na sobě koně nesou měchy, které je na jejich cestě ochlazují.

V jedné z kapitol prozaické Eddy jsou koně Árvakra a Alsviðra popsáni jako „kreslíři slunce“.

Předtím, než Sól a Máni započali svou nekonečnou cestu, se Slunce nehýbalo; stálo na obloze a bylo tvarováno bohy z pekelných plamenů. Pověsti o slunečním voze mají základy již v době bronzové, kdy byl vytvořen bronzový model vozu taženého koněm a vezoucího disk, který měl slunce znázorňovat. Sluneční vůz Trundholm byl objeven na nalezišti v Dánsku v roce 1902.

Sleipnir

Jakožto kůň patřící nejvyššímu z bohů je Sleipnir v kontextu severské mytologie jedním z nejznámějších koní vůbec. Jeho jezdcem je Ódin, vládce jedné ze dvou skupin staroseverských bohů zvané Æsir, známých také jakoÁsové. Podoba jména této mytologické postavy se liší v závislosti na prostředí; pro Švédy je to Oden, pro Anglosasy Wodan a Němci jej znají pod jménem Wōđanaz. Zdejší bohové mají obecně vcelku široké pole působnosti, a tak na rozdíl od svého antického protějšku, vládce bohů Dia, který vládl počasí a bouřím, je Ódin označován nejen jako bůh smrti, války, extáze i magie, ale dohlíží také na šamanská kouzla a je patronem věštců či básníků. Legendy o něm provází množství magických artefaktů a zvířat; vlci, kteří svého pána všude následují, pár havranů přinášejících mu důležité zprávy a především pak kůň Sleipnir, který je podle pověstí tím nejsilnějším a nejrychlejším koněm všech světů. Takovou pověst si patrně vysloužil díky svým osmi nohám. Byl natolik silný, že jej musel Ódin uvazovat k mohutnému Yggdrasillu, který byl tím jediným, co dokázalo koně udržet.

Yggdrasill představuje strom, který prorůstá všemi devíti světy. Skládá se ze slov „Yggr“, což je jedno z Ódinových jmen, a „drasill“, tedy norsky „kůň“. Báseň Edda popisuje Ódinovu oběť oběšením se na tomto stromě; šibenici lze také jinak nazvat souslovím „kůň oběšenců“, a odtud také pochází doslovný překlad názvu stromu, tedy „Ódinův kůň“.

O Sleipnirovi se zmiňuje také Edda, jedna z nejslavnějších severských próz, která byla napsána kolem roku 1220 n. l. na Islandu. Za autora prózy je označován historik a zákonodárce Snorri Sturluson, a samotné dílo je dodnes považováno za neúplnější zdroj pro výklad severské mytologie. Zde se dozvíme, že tento osminohý kůň byl šedé barvy a na cestách se svým pánem překonával souš, moře i oblohu. V próze nalezneme i popis jeho cesty do místa zvaného Hel (kořeny ve staroanglickém „hel“
= peklo),kam odchází duše zesnulých. Této cestě je věnována báseň Helreið Brynhildar, ve které se Ódin na Sleipnirovi vypraví navštívit zesnulou vizigótskou princeznu.

Svadilfari

Ten, jehož síla nemožné ve skutek obrací; 
Ten, jehož úspěch bohyni lásky málem zatratil; 
Byl plamenem zrady od povinností zlákán; 
A plášť Noci jej před zrakem svého pána skryl;  

Msta hromu stíhá hřebce pána, 
Když v hněvu jotunskou tvář odhalí;  
A jen ozvěna osmera kopyt vědět dává; 
Kde nešťastný poutník vězněn dlí.

Edda zmiňuje také okolnosti Slepinirova početí; příběh začíná u války Ásů a Vanů, dvou skupin staroseverských božstev, jejímž následkem byly zbořené hradby Ásgardu. Ásy tehdy navštívil kameník, který se nabídl, že hradby kolem Světa bohů znovu postaví, a to během pouhé jedné zimy. Jako odměnu za to, že stihne práci vykonat ve stanoveném čase, požadoval, aby mu ásgardští bohové darovali měsíc, slunce a Freyu, bohyni z rodu Vanů. Její jméno znamenalo „Milovaná“ a byla označována jako bohyně lásky, plodnosti, krásy, čarodějnictví a války. Bohové nevěřili, že obyčejný kameník dokáže mohutné hradby postavit za tak krátkou dobu, a tak s návrhem souhlasili. Dodali však, že mu se stavbou nesmí pomáhat žádný muž. Kameník požadoval, aby mohl využít alespoň pomoci svého koně Svadilfariho, kterého s sebou přivedl, a poté, co se za něj u bohů přimluvil Loki, mu bylo vyhověno. Bohové však netušili, že kůň, který se stavbou pomáhá, je kouzelný. Byl natolik rychlý a silný, že kameník měl krátce před uplynutím stanovené lhůty hradby téměř dokončené.

Loki, bůh lsti a vypočítavosti, cítil svůj díl viny, a proto se rozhodl kameníkovi v dokončení práce zabránit. Proměnil sám sebe v krásnou klisnu, a v této podobě vyrazil za Svadilfarim, kterého zlákal k tomu, aby jej pronásledoval kolem nedokončených hradeb. Dělo se tak celou noc, tu poslední noc, která kameníka se Svadilfarim dělila od uplynutí lhůty. Kvůli Lokiho lsti nebyla hradba dokončena, a bohové tak nemuseli vydat štědrou odměnu, kterou muži nerozvážně slíbili.

Jak se však později ukázalo, noční pronásledování nebylo pro Svadilfarihotak docela marné; Loki v podobě klisny přivedl na svět sivé, osminohé hříbě, tedy Sleipnira, které daroval nejvyššímu bohu Ódinovi.

Staroseverská kosmologie rozdělovala vše existující do devíti světů. Za hlavní z nich se považují Midgard (Svět lidí), Ásgard (Svět bohů) a Helheim (Podsvětí). Zbývajících šest světů vyjadřovalo protiklady; Oheň a Led, Vznik a Zánik, Světlo a Temnota.

Gullfaxi

O zlatém koni se zářivou hřívou vypráví islandská pohádka s názvem Kůň Gullfaxi a meč Gunnföder. Přináší příběh o osudu prince Sigurda, který byl zaklet a znetvořen obryní. S touhou zlomit kletbu se ji rozhodl vyhledat, a vydal se tak na cestu, na jejímž konci ji skutečně našel a utkal se postupně s ní i jejími dvěma sestrami. V boji mu pomohlo přátelství s dívkou jménem Helga, která jej obdarovala mečem a zlatým koněm – Gullfaxim. S přičiněním Gullfaxiho porazilvšechny obryně, ale i otce Helgy, kterou si nakonec vzal za ženu.

Gulltopr

Ačkoliv je v moderním pojetí vykreslen v mnoha různých podobách (například jako rohatý lev ve videohře zasazené do prostředí staroseverských mýtů), v dochovaných pověstech figuruje Gulltopr (lze přeložit jako „Zlatý chomáč“) jakožto zlatý kůň. Jeho pánem je Heimdall, bůh, který stráží duhový most Bifröst propojující Midgard a Ásgard. Gulltoprův osud je taktéž tématem Eddy – je zasazen do období Ragnaröku, tedy velké bitvy bohů, při níž jich mnoho zahyne; svůj konec zde naleznou například Loki, Heimdall, ale i nejvyšší bůh Ódin.

Hófvarpnir

V trysku spatřen napříč světy,
Chvostem vlají Bífrostu barvy;
Ne válka, a ne boje hrůzy,
Jen poselství
V královnině službě Gná,
Za házení kopyt odevzdá;

Hófvarpnir, v překladu „ten, který hází kopyty“, byl koněm patřícím bohyni větru jménem Gná. Ta sloužila Frigg, bohyni mateřství, proroctví a jasnovidectví, pro niž vyřizovala pochůzky ve světech pod Ásgardem. Jako posel byla Gná ideální volbou; ovládala veškeré jazyky, byla svobodomyslným, věčným jezdcem. Dokázala nepozorovaně proniknout kamkoliv a vyslechnout i ta největší tajemství. Hófvarpnir měl být okřídleným běloušem a dokázal tedy cestovat přes všechny světy, po souši i přes moře. Zároveň je označován jako první rádce bohyně Gná; ta totiž rozuměla řeči zvířat, a se svým koněm měla velmi blízký vztah. ●