V minulém díle jsem vyprávěla první kousek příběhu z výcviku D´Artagnana. Skončili jsme ve fázi, kdy si začal více věřit sám i při práci ze země a pomalu se na něj začalo nasedat. Občas postupoval rychle dopředu a občas jsme se na něčem zasekli, ale to je normální. Pracoval zejména na parelce, ale občas dostal i uzdečku. A právě tréninky s uzdečkou byly vždycky ve znamení tuhosti…
Udidlo jako spouštěč
Nauzdit ho nebylo nijak složité. Jenže jakmile uzdečku dostal, jeho čelist se sevřela, ztuhl krkem a celkově se trochu odpojil. Nezáleželo na tom, jestli uzdečku měl na sobě jen tak a pracoval s parelkou pod ní, nebo k ní byly připnuty otěže. Někdy je to o tom, že kůň si potřebuje na udidlo zvyknout a pomůže, pokud mu můžeme uzdečku nechat delší dobu. Koně také potřebujeme naučit správnou reakci – co s tou věcí v hubě má dělat? Učím tedy ohnout, přežvýknout, hledat kontakt… Ale o tom to zatím nebylo.
Zkoušeli jsme různá udidla – různě lomená stihla i olivy, gumová pružná a tak dále. Nejvíce mu vyhovovala tenká tyčka s pevnými kroužky. Nejspíše svou stabilitou. A tak jsme začali s ní. Možná si říkáte: Proč tedy nepracovat bezudidlově? Je tolik možností… Určitě ano. Jenže pokud má být do budoucna k prodeji, nemůžeme vědět, kdo kdy a jak s udidlem začne pracovat. A intuice mi říkala, že vyřešit příčinu bude důležité. A také že ano.
Když potkám nového koně, ptám se na jeho celkový stav – denní režim, krmení, kopyta a kováře, fyzio, zuby… Ani u Darti to nebylo jinak. Zuby měl dělané těsně před tím, než k nám přijel a prý „bez problému“. Jakmile mi někdo odpoví „bez problému“, zpozorním. Veterináři, fyzioterapeuté apod. k nám nejezdí proto, aby nám dali nálepku „s problémem nebo bez“, ale mimo ošetření fungují jako jakási zpětná vazba. Pokud si například z návštěvy fyzioterapeuta zapamatujete „osvalení horní linie se zlepšilo, bedra se povolila, ale pořád potřebujeme pracovat na …“, je to zpětná vazba na váš trénink, režim koně atd. Pokud si zapamatujete tu první část „nic hrozného tam nebylo“, přišli jste o příležitost. Ptejte se, poslouchejte a čtěte protokoly – platíte si za to 🙂 U zubního ošetření, je-li děláno běžně pod sedací, většinou nepochybuji.
Když se v lednu dělalo více koní ve stáji, Darťa se přidal spíše z prevence a tralala – něco se našlo. Ostré hrany prvních stoliček způsobily, že měl zevnitř rozkousanou tvář. Je velká šance, že to měl už dlouho. Udidlo ani lícnice, leží-li volně, do toho místa nijak nezasahují. Ale když si představím, že ho někdo podrží o něco pevněji za obě otěže, třeba tak jak často vídáme „pro jistotu“ u mladých koní u nasedání – potom přesně tam vznikne tlak. Dáseň se přitlačí na zuby a bolest je na světě. Pamatujete si ještě, jak poprvé vybouchl? Bylo to právě při nasedání. Věřím, že toto byl další tlak, který už dlouho nezvládal.
Dostal pár dní na zahojení a už poté pracoval s udidlem ochotněji. Ještě o chlup více jsem si hlídala, aby u nasedání a podobně nebyl držen – ani například omylem zaseklou otěží. Jinak hodně nosil udidlo na tréninky, ale nepracovali jsme s ním, dokud se neuvolnil jinak – běžnou prací, stabilizačními cviky, lonžováním, ve volnosti… Až poté, co povolil v těle i na duchu při práci na ohlávce, přišli jsme k práci na uzdečce a hledali stejně měkký pocit. Najednou to šlo celkem snadno.
Pomoc, ten nahoře se hýbe!
Pokud jezdec seděl klidně, dával normální a běžné pobídky, všechno bylo v pořádku. Darťa se pořád bál pohybu v sedle. Rytmické oplácávání či hlazení bylo v pořádku. Jakákoli pobídka byla v pořádku. Ale náhodný pohyb – plácnutí po mouše, zvednutí ruky, upravení trička apod. bral jako tlak, před kterým je třeba utéct, nebo na něj alespoň reagovat. Jste-li trochu nebojácné kamikaze, můžete si s tím hrát sami. Já si raději beru pomocníky, a tak na scénu opět nastoupila Kačenka :).
Je potřeba naučit koně, že jsou tlaky a pohyby, které řešit nemá a nemusí – náhodné pohyby, a potom takové, na které odpovídat má – pomůcky. Ten hlavní rozdíl je ve vědomém postoji jezdce/vodiče. Koně se učí číst náš záměr. Pokud jsme v klidu, bez záměru, bez ohledu na to, jak rychle se pohneme, kůň ví, že se po něm nic nechce a dál pokračuje ve stání / klusu / kroku či čemkoli, co předtím dělal. Zároveň ho učím, že pokud neví a nezvládá, má zastavit. Jakmile se do pohybu přidá záměr / myšlenka / vědomý tlak, kůň hledá reaguje i kdyby šlo o naprosto neznámý pokyn. Když kůň věří našemu pocitu, našemu záměru, jeho jistota a důvěra stoupá.
Tento princip ze země už samozřejmě znal, ze svého hřbetu s předměty také, ale jezdce ze sedla se příliš bál. Vzala jsem ho tedy na vodítko a zpočátku – abychom ho nemátli, Kačenka dělala pouze jakési nestabilní závaží. Tento úkol zní celkem jednoduše, ale je potřeba hodně citu – když si chci být jistá, že jako vodič koně nijak neupozorním na to, co naše nestabilní závaží (tedy jezdec 🙂 ) udělá, je dobré, když to ani nevím. Úkolem jezdce je být nestabilní „tak akorát“ – tedy dělat nečekané pohyby, ale umět odhadnout míru stresu a nepřehnat to úplně moc. Vědět, že to koně nebolí. Nebát se. Cítit. Dá se to naučit, jako vše ostatní. Ideální je, když si jezdec začne prostě hrát – představí si, že je malé dítě na hřišti, akorát jeho hřištěm je kůň. S dětským zaujetím zkouší a zkoumá.
Nejraději s tímto cvičením začínám na madlech, na kterých se dá dobře přidržet, je-li třeba, ale zároveň se dá i dobře spadnout. Zpočátku s koněm pracuji na blízko, chodíme, zastavujeme, couváme, ustupujeme. Naše závaží může třeba jen zůstávat kousek za pohybem, nechat se houpat, úplně všechno pustit nebo naopak vystřelit rukama nahoru. Mým úkolem je pomoci koni se s tím vyrovnat. Pokud mu tedy například padne v kroku na krk a on zastaví, podobně jako v jakékoli jiné situaci ho opět požádám o krok a za pokrok pochválím. Pokud před tím uteče, naopak ho přibrzdím, přicouvnu, najdeme zastavení a pak pokračujeme dál. Většinou si i jemu říkám něco ve stylu „nojo, vidím, že je divná, ale to není tvá starost, pokračuj dál se mnou …“. Jelikož závaží je „tupé“ a nereaguje na koně, nedodržuje jezdec striktně „když povolíš, povolím taky tlak“. To by vlastně koni říkalo, že nějak reagovat měl. Tady ho ale učíme reagovat na toho se záměrem – tedy na vodiče. Pochopitelně je třeba dobrá spolupráce a komunikace – tedy pokud je nějaký pohyb „moc“, trochu ubrat. Pokud akorát, vydržet v něm o chvíli déle. Tyto principy se ale naučíte praxí.
Jakmile kůň zvládá dýchat s naším závažím na vodítku, přesuneme se postupně na lonž. Vzdálenost od vodiče je větší a cvičení se tak ztíží. Když kůň pochopí princip a začne pracovat se svou nervozitou, jezdec přebírá otěže a vedení nad koněm a záměr (který doteď udával vodič) a pohyb bez úmyslu (který byl doteď na jezdci) se spojí v jednu osobu a kůň rozlišuje mezi stavy. Pokud máte dobrou stabilitu a věříte si, můžete tak začít už od začátku.
Tato příprava trvala přibližně měsíc, přitom jsme dělali samozřejmě i jinou práci. D´Artagnan potřeboval hodně času nečekaný pohyb jezdce zpracovat, ale nakonec mu nevadily žádné pohyby ani zvuky, co jsme dokázali vědomě vymyslet. Včetně seskakování za jízdy. I během dalšího výcviku jsme se k tomu občas vraceli – buď když vznikl problém, nebo přirozeně, když nás něco napadlo. Hodně se naučil hledat klid v zastavení – tedy pokud nevěděl, zastavil, zpozorněl vůči mě a pokud jsem „řekla, že dobrý,“ pokračoval dál v pohybu. Pokud jsem „neřekla nic“, většinou stál dál v klidu. Je-li alternativou úprk, zastavení koně je vždy nejbezpečnější. Zároveň se to také může stát jeho komunikačním signálem „je toho tlaku na mě moc, už nemůžu, potřebuji pomoc“.
Jezdecký kůň
Stejně jako zpočátku ze země, i hodně času ze sedla strávil asistencemi na lekcích ostatních. Zatímco trénuji, potřebuji chvílemi stát, jít, občas něco ukázat. Někdy třeba i přestavět kavalety, napít se a něco si podat. Pohybů a nasedání/sesedání je tedy dost. Darťa asistoval rád a velmi se přitom uklidnil.
Mezitím probíhaly běžné tréninky, při kterých se rozvíjely klasické schopnosti jezdeckého koně – rytmus, uvolnění, přechody, kavaletová práce atd. Chodil i na vyjížďky, sám i s koňmi. Se mnou i Kačenkou už vše fungovalo, a tak mohl přijít další postup – práce s nejistými jezdci.
Mám to štěstí, že trénuji pár šikovných a lehkých slečen, které jsou dostatečně pokročilé na to, aby pod dohledem mohly pracovat s mladým koněm, ale zároveň dělají chyby, nejsou rychlé, párkrát za hodinu znervózní … Zkrátka ideální další krok, aby i s nimi našel svou jistotu. Po důkladné instruktáži o nasedání jsme začínali pracovat v kruhovce. Jenže až s takto citlivým koněm se pozná, jak citlivě jezdec nasedá. To, co normálně jezdec řešit nemusí, se najednou projeví. A tak Darťa holky vyškolil o tom, že do sedla dopadají tvrdě, nohu do třmenu dávají necitlivě a ztrácí balanc. A to to člověk z pohledu trenéra téměř nezaznamenal. Byly to lekce pro všechny. Holky se naučily nasedat citlivěji, být jemnější a trpělivější. Učily se opravdu dobře cítit a kontrolovat své tělo. Darťa se učil,
že i když někdy nasednutí není příjemné, neznamená to nutně žádnou další bolest ani stres. Myslím, že všichni jejich budoucí koně mu poděkují. Jeden má občas dojem, že je vnímavý vůči koni – a přitom tu ho nechtěně přikopne do žeber, tady mu zkroutí sedlo a tam vezme prudce za otěž … Darťa vše hlásil.
Nejprve s nimi pracoval v kruhovce se mnou uprostřed, kde jsem mu opět dělala případnou podporu. Poté jsem se z kruhovky vzdalovala a jen zdálky radila holkám. Postupem času pracovali i na jízdárně a hale, i na různých kavaletách a bubácích tak, aby jednou za čas jeden nebo druhý ztratil rovnováhu a opět se do ní vrátil.
Uvolnění
Vracet se do rovnováhy a uvolnění je klíčové. Když se lekl nebo znervózněl, nebývalo to víc než dva–tři rychlejší kroky. Potřebovali jsme ale, aby opravdu volně dýchal, nemusel se pořád kontrolovat, opravdu se do pohybu pustil. Navíc měl velmi silný spodní krk (jednak přirozeně svou stavbou, jednak svou psychikou), takže rozhodně nešlo o to ho „dopasovat“ do jakékoli pozice. Uvolnění není o snížení hlavy. Dokonce ani ne o klidném oku, žvýknutí, pružném hřbetu – to jsou signály – pravé uvolnění je o nastavení organismu, o klidné mysli, pružném těle v klidu i v pohybu. O tom, že můžeme dýchat, necítíme se pod tlakem, můžeme jen vzájemně reagovat, komunikovat. Je v něm lehkost, hravost, důvěra … My i kůň. To se nedá vynutit, ani docílit pomůckami. To se hledá a žije.
Cesta za novými majiteli
Vlastně každý, kdo s ním měl možnost pracovat, ho chtěl. Včetně výše zmíněných slečen a některých účastnic našich kurzů. A všechny tyto varianty bych vyhodnotila jako v pořádku – slečny jemné, snaživé, lehké. Tak, že se ještě potřebují učit, ale už mohou jít po své další cestě s mladým koněm, zachovají-li si svou empatii a ideálně i další trenérský dohled. Jenže ani jednou to nevyšlo – z různých důvodů a vnějších okolností, ne jeho vinou.
Jak jsem předesílala v předchozím článku, poměrně důležitá byla jeho výška. To, že přerostl kategorii pony, vylučovalo koupi do ponysportu. Jeho skokový potenciál by se tam určitě hodil a děti jezdící kategorii B by na něj jezdecky měly, ale tuším, že pokud by sportovaly pod tlakem (a že ho v ponysportu je!), nebyl by šťastný. Určitě bude moci závodit. Ale pravděpodobněji s někým, kdo závodí pro radost, změnu, jako učící zkušenost. Nechtěli jsme s majiteli jeho prodej tlačit, šlo nám o jeho spokojenost.
Tihle koně si to navíc umí zařídit – ví, s kým chtějí spolupracovat a s kým ne. Už inzerát jsem napsala tak, aby byla jeho citlivost a potřeby jasné. I přes to o něj bylo hodně zájemců. A všichni se zdáli fajn. Potřebovali by si na sebe více či méně zvyknout, ale vyhovovali by si. Dokonce zvládl zkoušení i od opravdu malých dětí či začátečníků v rodinách, kde by byl sice pro zkušeného majitele. Většina zájemců ho i chtěla, několikrát byla domluvena i veterinární prohlídka, a pak se „něco“ stalo, osud zasáhl buď ze strany kupujících, nebo se rozhodl Darťa. Jednou okulhal pět minut před příjezdem veterináře, předkupní prohlídka se tedy odložila a během víkendu potenciální nová majitelka dostala nabídku na koupi absolutně vysněného koně, kterého nikdy dříve prodat nechtěli. To nevymyslíš.
Jak jsem předesílala v předchozím článku, poměrně důležitá byla jeho výška. To, že přerostl kategorii pony, vylučovalo koupi do ponysportu.
Všichni tito zájemci byli ale velmi důležití pro jeho výcvik. Pokaždé spolupracoval s někým jiným a občas to trochu nakřáplo jeho důvěru. Tím, že si ho nikdo z nich nekoupil, jsme dostali dostatek času na její obnovení, zocelení, vychytání dalších much a ještě větší posílení sebevědomí. S každým dalším člověkem si byl jistější a méně závislý.
Když potkal Věrku (ano, šel od Věrky k Věrce), najednou vše kliklo. Bylo to tak krásné, nežné a obyčejné. I když si občas neporozumněli v pomůckách (jiná tréninková škola, to se stává běžně), jinak si sedli ve všem. O chvíli později tak mířil ke své nové, mladé majitelce, které dělá radost doteď. Protože jsme stále v kontaktu, poprosila jsem ji, aby o něm napsala pár slov:
Věrka a D´Artagnan
Dart je úžasný mladý koník, se kterým moc ráda trávím svůj čas. Pracujeme spolu jak ze sedla, tak ze země na lonži nebo ve volnosti. Společně se učíme spoustu nových věcí, cviků a posouváme se po jezdecké cestě vpřed. Musím říct, že někdy spíše učí on mne než já jeho. (Děkuji, Darte). Někdy sice špatně odbočíme a musíme se vrátit zpět, ale díky tomu vždy nasbíráme nové zkušenosti a můžeme zase pokračovat vpřed. Darta i mě baví zkoumat a poznávat nové věci. Dart si vše nové vždy důkladně očuchá a někdy je u toho vážně vtipný. Jeho největší objev zatím je, že neumí dýchat pod vodou. Strčil hlavu pod hladinou, začal tam bublat a potom se s radostí a prskáním vynořil.
Moc bych chtěla poděkovat dvěma úžasným trenérkám – Terce a Alče, které vždy znají odpověď na mou otázku, pomůžou s problémem a ukáží směr na „správnou“ cestu. Moc vám děkuji a doufám, že jednou budu tak skvělá a šikovná jako vy. Obrovské poděkování patří i mojí skvělé mamince, která tohle všechno dovolí. Moc ti děkuji, mamí.
Závěrem
Věřím, že je to jasné, ale pro jistotu ještě jednou: toto není návod, jak postupovat při tréninku koně. Spíše příběh z praxe, který umožní nahlédnout pod pokličku trochu hlouběji do mého systému. Každý z nás sleduje jiné cíle (a je to tak v pořádku). Proto je sice v obou článcích řada cvičení, ale o ty mi primárně nejde – jde o to, kým se kůň (a člověk) díky nim stávají. Jak se mění jejich rozpoložení, chuť k práci, sebevědomí, jistota, uvolnění. Cvičení jsou jen prostředkem, nástrojem. To, že na začátku byl uzavřený kůň ve své krabičce, který se bál a dělal, že je hodný – a postupem se z něj vyklubal sebevědomý kůň, který se nebojí projevit.
Nevím, kam se posouvají s Věrkou dál, mám z toho dobrý pocit. Pro mě je spolehlivost koně dána tím, jak otevřeně proudí komunikace. Pokud kůň komunikuje své NE i ANO, teprve na to můžeme navázat dál. Naučit koně přeskok či jiný cvik už je pak vlastně snadné – protože základy stojí. Pro vás to třeba bude jinak. Je potřeba kouknout hluboko do sebe – ne každý totiž chce koně, který komunikuje. Kdo je opravdu ochoten slyšet koňský nesouhlas, strach nebo frustraci? Mnoho jezdců chce koně, který funguje, podává výkony, „bez keců“. Ať to máte jakkoli, je dobré vědět, jak to máte. Budu ráda, když připíšete své zkušenosti – co se u vás a vašeho koně změnilo výcvikem. ●
O autorce
Věra Bakalářová
Ve svých trénincích ráda učím lidi přemýšlet a vidět souvislosti. Nejraději pracuji s klienty, kteří se ptají nejen „Jak?“, ale i „Proč?“. Můžeme totiž společně debatovat nad různými principy z hlediska psychologie, fyziologie i etologie a najít tak pro každou dvojici člověk-kůň optimální přístup. Svými články bych vás ráda přizvala do našich debat.
EQUITAT je spolek, který zastřešuje naše kurzy, pobyty a další aktivity v oblasti tréninku koní, výcviku jezdců a sebepoznání s koňmi. Jsme tři, každá z nás jiná, ale dohromady nám to jde nejlépe.
Buďte první! Přidejte komentář