Zajímalo nás, jak se k pouťovým poníkům staví chovatelé, a proto jsme oslovili dvě chovatelky shetlandských pony – Renatu Markovou (hřebčín Markés) a Milenu Novákovou (hřebčín Aslan). Obě se shodují v tom, že vozit děti na ponících je zcela v pořádku, ale za úplně jiných podmínek, než které v současnosti panují u „živých kolotočů“.
Renata Marková, hřebčín Markés
Jmenuji se Renata Marková, pocházím ze Slovenska z rodiny chovatelů koní furioso. Nyní žiji v Rosicích u Brna, kde máme s dcerou malý rodinný hřebčín specializující se na chov shetlandských poníků. Ke koním mne přivedl můj slovenský dědeček Ján Blaščík, který mi o koních často vyprávěl… A když jsem se k nim poprvé dostala, byla to láska na první pohled.
Mým prvním koněm nebyl shetlandský poník, nýbrž teplokrevná klisna Žaneta (po Libanon 54). Toto úžasné zvíře se mnou od svých čtyř let strávilo celý svůj život, vyjma tříleté epizody, kdy byla prodána a následně odkoupena zpět. Druhým životním koněm se mi měl stát její syn, hřebeček, Žurnál po Grand Step. V jeho čtyř letech nás srazil řidič nákladního vozu na silnici a už jsme k sobě nikdy nenašli cestu. Byl prodán a stále si užívá nádherného života u své nové majitelky.
Nemám problém s vožením dětí na ponících na jakékoliv akci, ovšem při dodržení určitých norem, které by podle mého názoru měly být dané vyhláškou.
Po narození dcery Karolíny a následném zjištění, že jí koně učarovali také (navíc tu hrál roli klasický strach matky o dítě u velkých koní), jsme jí ke čtvrtým narozeninám pořídili malého bezpůvodového shetlanda. A tak se stalo, že od roku 2005 budujeme vlastní hřebčín pro chov shetlandského poníka.
Chováme originální shetlandské poníky v základním zbarvení vraník a ryzák ve standardním typu. To jsou poníci 88–107 KVH. V našem hřebčíně naleznete poníky v horní výškové hranici. Základní chovné stádo jsme nakupovali především z Velké Británie od renomovaných chovatelů.
Podmínka nákupů byla a je, aby byla zvířata dohledatelná v SPSBS – mateřské plemenné knize shetland pony. Chovný materiál jsem hledala především ve Skotsku, které je v chovu standardních shetlandů nejsilnější. Tam jsem získala báječného přítele a rádce Kena Scotta, který nás v chovu významně ovlivnil a pomohl nám. Jen díky němu jsme mohli vydražit na tradiční aukci v Aberdeenu poníky a také se dostat do uzavřených chovů významných šlechtických rodů, kde shetlandy chovají po celé generace, kdy počátky dosahují k roku 1830.
Jsme rodinný hřebčín a věnujeme se tedy pouze chovu. Najdete u nás plemenné hřebce, chovné klisny a mladé poníky. Sportem se sami nezabýváme. Poníky, které na nějaký rok vyřadíme z různých důvodů z chovu, odvážíme do tréninkového centra stáje UNICORN z.s., kde poníci absolvují přípravu práce pod dětmi a jsou na daný rok zařazeni do provozu (především dostihového).
Vzhledem k tomu, že u originálního shetland ponyho není sjednocený typ, čímž variabilita možnosti zájmu chovu je poměrně široká, bylo třeba udat směr, jímž se bude hřebčín v chovu ubírat. Mým představám zcela vyhovoval původní, tzv. důlní typ. Je to mohutný, malý chladnokrevník s výborným zaúhlením končetin, vynikajícím pohybem a především charakterem. Toto vše pro mne splňovali poníci krevních linií Wells, kteří jsou přidáváni do jiných krevních linií pro vylepšení kostry (mohutnosti). Z původního záměru však sešlo vlivem horší adaptace těchto poníků na oblast Jižní Moravy. A tak se otevřely dveře k chovu linii z Marshwoodu rodiny Cox z Velké Británie, o kterém jsme si jen tichounce snili. Tyto krevní linie najdeme snad u všech standardních, ale i u některých mini shetlandů po celém světě. Chov z Marshwoodu byl jedním z nejvýznamnějších a ovlivnil mnoho generací poníků. Založili ho v roce 1922 Maurice a Betty Coxovi. Po smrti Maurice Coxe v roce 1983 byl hřebčín zrušen, paní Coxová se však stala žijící legendou v chovu shetlandů a o její rady, semináře a posouzení poníků byl zájem po celém světě. Bohužel v čisté podobě bylo zachováno do dnešních pouze několik jedinců a nalézt vhodný chovný materiál byla práce na mnoho let.
Po rozpadu hřebčína Marshwood se téměř všichni poníci rozprodali do celého světa, kde zušlechťovali mnohé krevní linie. Nejvíce se jich exportovalo do Nizozemí, kde se linie Marshwood významně podílely na celém chovu. Bohužel však byli tito poníci připařováni s jinými liniemi a také s poníky nedohledatelnými v Mateřské plemenné knize, a tak se cenná krev nadále rozmělňovala a její podíly v pedigree poníků se snižovaly. Naše myšlenka tedy byla poměrně odvážná, neboť dnes chovaní poníci, i když nesou např. 50 % Marshwood krve, jsou vlivem výběrů typově už zcela někde jinde. Proto bylo třeba hledat poníky, kteří mají tyto předky ideálně už v první generaci předků. Od roku 2008 jsme tyto poníky hledali po celé Evropě a ve Velké Británii.
Co říkáš na vožení dětí na ponících, které je součástí různých poutí?
Takhle, já vůbec nemám problém s vožením dětí na ponících na jakékoliv akci, ovšem při dodržení určitých norem, které by podle mého názoru měly být dané vyhláškou. Pokud si totiž welfare a podmínky pro provovozování služby s živými tvory vykládá každý provozovatel po svém, v některých případech je welfare nevhodné.
Co ti tedy na aktuálních podmínkách, jaké poníci na některých poutích mívají, vadí?
Za mě jako za chovatele, mám problém především s prostorem, protože poníci při těchto příležitostech bývají na tak malém kruhu, že se v podstatě pořád dokola jenom překračují. Nejdou ani kousek v rovině, což znamená přetížení jedné strany. Takže – malý prostor na malém kruhu, příliš mnoho poníků těsně za sebou (nerespektuje se osobní prostor poníka – vzpomeňme jak učíme děti na jízdárnách dodržovat rozestupy), špatný terén – kolikrát jsou ti koně na betonu s ne vždy dobře ošetřenými kopyty. Dále se mi nelíbí, že se v některých případech o poníky „na place“ nestarají fundovaní lidé z oboru. Viděla jsem mnohdy nedůstojné zacházení od ošetřovatelů (tedy spíše „pohaněčů“).
Toto jsou podle mě největší problémy. Nerada bych, aby moje slova vyzněla jako rezolutní postoj proti produkci vožení dětí na ponících. To ne! Já osobně jsem „pro“ vožení dětí na ponících při akcích, ale za důstojných schválených podmínek pro poníky.
Pro děti je velmi důležité, aby se se zvířaty seznamovaly co nejvíce. A ruku na srdce, téměř všichni, co máme děti, jsme svoje dítě posadili na poníka.
Setkala ses někde s dobrými podmínkami pro provozování vožení dětí?
Ano, například systém, který se praktikuje na akci Flora Olomouc. Poníci a koníci mají každý svého vodiče a jsou vodění s dětmi v parku na měkké půdě z bodu A do bodu B a rovně. Mezitím odpočívají ve stínu.
To je pravda, k nám do vsi pravidelně na Dětské dny jezdí z jednoho ranče s irskými coby a vodí je podobným způsobem. Proč vlastně kolotočáři pro tyto účely vybrali zrovna shetlandské poníky? Že se jich děti méně bojí?
Jednak je to s ohledem na velikost dětí. Děti mají k poníkům blíž. Když spadne dítě z velkého koně, je to větší stres a mnohdy i bolest, než když spadne z malého. A také z pohledu provozovatele se jich vejde více do malého prostoru. Pro provozovatele by velcí koně znamenali vyšší náklady na vše. Ale znovu k poníkům. Poník z toho uzavřeného kruhu nemá kam utéct a je naučený chodit za poníkem před sebou. Tím práce kolem je minimální oproti tomu, když by se poníkem chodilo (na každého poníka jeden ošetřovatel).
Nechá si pony líbit více oproti velkým koním? Nebo je to zažitý mýtus?
Poník si, když má tu možnost, nenechá si líbit tolik jako velký kůň, nicméně poníci dobře vědí, že musí fungovat, takže tam víceméně nehrozí nějaký problém. Shetlandský poník je velice inteligentní zvíře. Tím, že je nativní, je i schopen vyhodnocovat situace mnohem rychleji a chytřeji než velcí koně. A když s nimi není zacházeno s ohledem na povahu, není to pro ně dobré a psychika jde jiným směrem, než se požaduje. Mohou se projevit zlozvyky i nerudné reakce. A tam potom vznikají fámy o zlých ponících.
Pokud by ale měli možnost vozit děti v klidu z bodu A do bodu B na vhodném povrchu a místě, po určitý čas, bylo by to pro ně dobré. Dále je potřeba těmto poníkům po práci zajistit vyčištění hlavy ve volném prostoru pastviny nebo velkého výběhu.
My se u našich poníků nebráníme práci s dětmi. Naši poníci s dětmi pracují. Ty, které v daném roce nepoužijeme do chovu, přeřadíme na práci. Jsou připraveni a využíváni ve stáji UNICORN Velká Bystřice na dostihy, SVT, ale i na dětské letní tábory.
Takže to není tak, že by měli být poníci na tuto práci lépe psychicky stavění, ale spíše naopak, že? Jak dlouho tak trvá, než si na takový režim zvyknou?
To je individuální a záleží na přístupu. Ono, shetlandský pony je především první kontaktní kůň pro malé děti. Takže na práci s dětmi vyšlechtěný je a jeho povaha je velmi dobrácká a charakterní. Ale pokud se formuje na stereotypní práci v nevyhovujících podmínkách, může se z něj stát nerudný poník plný zlozvyků a mnohdy i nebezpečný. Vzpomeňte kolikrát jste viděli poníky v kolotoči s košem na nose. On se totiž agresivní poník nerodí.
Byla bys ochotná vůbec uvažovat o tom, že bys ponyho pro takový účel poskytla? Pokud by tedy byly splněné podmínky, které jsi zmiňovala, třeba jako na Floře Olomouc?
Pokud by byly jasně dodržované vhodné podmínky, tak klidně povozím děti i sama. My jsme ale chovatelé a čas nedovoluje se tomuto provozu věnovat.
Jak bys situaci na poutích řešila?
Já jsem rozhodně pro vytvoření schválených podmínek, za kterých by měli být poníci v rámci těchto atrakcí využíváni. Jsem za to, aby to nebyl nikdy kruh na vožení, ale aby to byly rovné trasy nebo ovál na vhodném měkkém povrchu. Dále by bylo dobré stanovit délku pracovní doby poníků.
Budeš i v letošním roce půjčovat poníky na dětské letní tábory?
V letošním roce na tábory půjčovat svoje koně nebudu, a to z toho důvodu, že máme zapůjčeného hřebce z Holandska a chceme všechny naše klisny zapojit do chovu. Takže jsme je na podzim stáhli z práce a na jaře budou připuštěné. V dalších letech zase chov trošku omezíme a klisny do práce s dětmi úplně v klidu zařadíme.
Milena Nováková, hřebčín Aslan
Chovám shetlandské poníky od roku 1988, odchovala jsem přes 80 hříbat, mezi nimi také tři budoucí plemeníky. Zabývala jsem se také chovem koní ČT, welsh pony a hafling, několik odchovaných koní bylo úspěšných v pony sportu.
Jaký máte názor na pouťovou atrakci – vožení na ponících formou „živého kolotoče“?
Byla jsem vždy ráda, že chovám převážně shetlandské poníky v minitypu, kteří se pro kolotoč nehodí a že nehrozí, že by v kolotoči některý mnou odchovaný poník skončil. Mě osobně se nejvíc dotklo, když jsem procházela kolem takové atrakce a viděla jsem, že klisnám kape z vemínek mléko. Snadno si domyslet, že někde jsou hříbata … Bohužel jsem v tom období měla velké zdravotní problémy a nedokázala jsem pro tyto koně cokoliv udělat.
Je podle Vás dobře, že se na Matějské pouti rozhodli tuto atrakci zrušit?
Jsem ráda, že tento způsob zábavy končí. Děti lze povozit jiným způsobem, kdy koně vede vodič a obchází se velký prostor, čímž je i omezeno časové využití koně pro tento účel – kdo by vydržel celý den chodit vedle koně (a každodenně)?
Všimla jste si, že by se o tom nějak více mluvilo mezi chovateli poníků?
Občas někdo vyslovil obavu, aby v této atrakcí neskončil jeho poník, občas jsem se doslechla, že někdo z tohoto kolotoče poníka odkoupil a tak ho zachránil… Bohužel jen pomohl majiteli atrakce zbavit se vyřazeného poníka, kterého nahradil jiný…
Napadá Vás k této tématice ještě něco, co byste chtěla zmínit?
Snad jen vzpomínka na Goldan Cavaliera, prvního plemenného hřebce v mém chovu (to byl shetland standardní, tedy statnější, než současní minísci). Za těch sedm let, co u nás působil, svezl na svém hřbetě možná až 1000 dětí. To se zdá šíleně mnoho, ale je to přibližně kolem 30 až 50 dětí na akci. Bylo to v době, kdy v republice byli shetlandi vzácní (1992–1998) a sjezdili jsme nejen první ročníky výstavy Kůň v Lysé, ale další víceméně propagační koňské akce, dětské dny nebo potěšili postižené děti. Byli jsme součástí programu, ale poté jsme děti vozili v zákulisí. Vše jsem poctivě odšlapala po jeho boku. ●
Foto: Zuzana Tillerová, Tereza Varmužová, Archiv Renaty Markové
Buďte první! Přidejte komentář