Nejmodernější privátní jezdecká střediska západního typu s koňmi s nejlepšími původy a státní hřebčíny bojující o přežití. Krásné nájemní stáje a špeluňky jen tahající peníze z klientů. Kvalitní i rádoby hiporehabilitační střediska a jezdecké školy. A odlehlý venkov, kde dosud koně slouží hlavně k obdělávání políček. To jsou kontrasty typické pro Ukrajinu. Válka teď všechno ještě víc komplikuje.
Koně ve válce
Pocit únavy, nenávisti a křivdy pomalu nahrazuje obvyklá lehká vděčnost. Pořád se jí držím. Naše duše jsou silné a flexibilní – zvyknete si na potíže, zvyknete si i na válku… Celý život musíme přeskládat podle toho, co máme za oknem. Už jsem prakticky vymyslela, jak být užitečná, a zkrátka pro to udělat vše, co je v mých silách.
Mariia Pankul krátce po zahájení invaze
Mariia Pankul je veterinářka, která po strastiplné evakuaci své klisny začala pomáhat s transportem jiným majitelům koní ohrožených válkou na Ukrajině.
Státní hřebčíny na Ukrajině bojovaly o přežití už před invazí
V roce 2010 ukrajinská vláda reorganizovala chovy koní nepodléhající privatizaci na Konyarstvo Ukrainy – Chov koní na Ukrajině s 54 tisíci hektary zemědělské a orné půdy. V rámci Konyarstvo Ukrajiny se kdysi samostatné státní hřebčíny staly pouhými pobočkami tohoto celku, už si samy o sobě nerozhodovaly.
V srpnu roku 2020 Bezpečnostní služba Ukrajiny oznámila, že objevila mechanizmus, který měl přivést Konyarstvo Ukrajiny (KU) k fiktivnímu bankrotu. Pachatelé se chtěli zmocnit 14 majetkových komplexů. Byl vytvořen fiktivní dluh, který narostl do 150 milionů hřiven a zemědělská firma chtěla tento dluh splatit na úkor státního majetku. Přesněji: V letech 2018–19 podepsali lidé ve vedení státního podniku KU desítky významně nevýhodných smluv s jimi ovládanou zemědělskou společností. Šlo o hektary, nikoliv o koně. Mezi pobočkami KU jsou hřebčín Dněpropetrovský, Záporoží, Olexandrijský, Novoalexandrovský, Limarivský, Derkulský, Dibrivský, Loziv, státní závodiště v Oděse, Kyjevský regionální plemenářský podnik. Před invazí se stále ještě táhly soudy. Dnes jsou jiné starosti. Nejistota zůstává.
Cena ukrajinského jezdeckého koně se pohybuje od 5 000 - 40 000 euro, špičkoví koně kolem 75 000.
O tristním stavu chovu koní ve státních podnicích na Ukrajině svědčí i tisková konference z června roku 2020 s názvem Kdo a proč zničil chov koní na Ukrajině za účasti vedoucích hřebčínů, šéfa protikorupční instituce, právníka JSC Ri Group a dalších. „Stav chovu koní na Ukrajině, jejíž historie je s koňmi spjatá od nepaměti, byl vždy indikátorem ekonomického stavu země,“ prohlásila na konferenci Tatjana Andryjšina, prezidentka Dostihové asociace Ukrajiny. „Teď je u nás kolem 60 tisíc koní. V roce získání nezávislosti 1991 tady bylo 100 tisíc koní, sportovních i pracovních.
Ty chovy byly celkem rentabilní, protože farmy měly zdroje příjmů ze živočišné výroby – z chovu ovcí a prasat a z pěstování plodin. Byly to jedny z nejúspěšnějších podniků na Ukrajině. Měli jsme vynikající a úspěšné sportovní koně i na olympiádách a mnoho dalších úspěchů na šampionátech a prestižních mezinárodních závodech. Sešli jsme se zde, abychom řekli Ukrajině a lidem, co se děje ve strategickém podniku. Na olympiádu přece nepojedeme na vepřích. I takový hřebčín jako je Derkulský, kde pracovaly celé generace ošetřovatelů, trenérů, jezdců, je kompletně zruinovaný,“ prohlásil ředitel Olexandrijského hřebčína Oleh Rodionov. Derkulský hřebčín je přitom taková vzácnost jako naše Kladruby nebo byla Napajedla.
Derkulský hřebčín
Německá Luftwaffe Derkulský hřebčín za 2. Světové války ušetřila bombardování. Gesto z úcty ke své krajance – carevně Kateřině II., za jejíž vlády byla tahle perla chovu koní v Luhanské oblasti před 256 lety založena.
Z ptačí perspektivy má komplex hřebčína tvar E (Ekaterina) a II. Příkaz k založení hřebčína z rukou Kateřiny II. přišel 22. dubna 1765. Nejprve se postavila cihelna a už na podzim 1767 přijelo prvních 73 koní do nového hřebčína u řeky Derkul. Po deseti letech tu stálo 469 koní a za dalších deset let jich tu bylo 900. Zdejší stáje mají vlastní air-condition – v létě v nich totiž není horko a v zimě zima. Zdi jsou 1,5 m široké. Také dražební hala je z hlediska architektury výjimečná. Má otevřený strop natolik, aby pustil dovnitř právě tolik slunečního světla, ve kterém koně vypadají nejlépe.
Dalším skvostem je manéž ve stylu japonské pagody, jediný dřevěný sloup, který drží střechu, tu stojí přes dvě stě let. Na první pohled je však vidět, že se do údržby historického komplexu příliš neinvestuje. V oprýskaných zdech se odráží zašlá sláva. Chová se tu orlovský klusák, ukrajinský jezdecký kůň, plnokrevník. Ekonomika není růžová. Jeden kůň stojí kolem sta hřiven denně. Snížit radikálně stav koní? Chov by ztratil statut hřebčína, což by srazilo hodnotu koní. Potřebuje mít minimálně 30 chovných klisen. Poslední informace z ledna tohoto roku jsou relativně pozitivní – v Derkulském hřebčíně byli vidět koně. Stáje stojí.
Foto: Muzeum Derkulského hřebčína
Buďte první! Přidejte komentář