V Želkovicích u Berouna kdysi dávno Keltové pohřbívali své blízké, a možná právě keltská bohyně Epona se tu po nocích prohání a chrání stáda koní. Archeologické naleziště je už zavezeno sutinou a Eponu si můžeme leda tak představit, ale stádo koní se tu skutečně prohání po rozlehlých pastvinách. A ne ledajakých koní. Mnozí jsou nápadní svým strakatým zbarvením.
Vjíždíme do rozlehlého dvora bývalého hospodářského statku, na nějž navazují pastviny táhnoucí se do mírného svahu lemovaného remízky. Cíl – chov teplokrevných strakošů Anny Reinbergerové. Zajímá mě, jak si tento chov stojí v dnešní, ne zrovna lehké době.
Když se řekne jméno Anna Reinbergerová, pak je to pro jezdeckou veřejnost synonymum pro kvalitní strakaté teplokrevníky. Že strakoše zdobí nejen barva, ale i schopnosti, dokázal její plemenný hřebec Bernstein výkonností T v drezuře a 140 cm ve skocích. Obvykle spíše podceňovaní strakoši tak získali svého ambasadora, který jim dělá dobré jméno nejen svými výkony, ale dnes už také svými potomky.
Jdeme za koňmi na pastviny. „Je jich tady šedesát,“ zamyslí se, „spíš něco mezi šedesáti a sedmdesáti. Ono se to pořád mění, jak se koně prodávají nebo přicházejí. Nemám úplný přehled,“ vysvětluje, když vidí můj údiv. Při pohledu na pastviny mi nepřipadá, že jich je tu tolik.
Totilas i Quidam de Revel
Pohybujeme se v první ohradě mezi klisnami a hříbaty. Anna možná neví přesně, kolik koníje právě teď ve stavu, ale každé hříbě, každou klisnu zná dokonale. „Tohle je první hříbě, které se narodilo zadníma nožickama napřed a podařilo se nám ho zachránit. Tady u toho čekám na testy, jestli je homozygotní. Tohle mělo být strakatý. A je z toho hnědý hřebeček.“ Co se týče nároků na odchov, na příkrmech nešetří. „Hříbata dostávají ty nejlepší směsi. Když dorostou a odcházejí, nestalo se, že by neměla čisté rentgeny.“
Zde začíná obsah, který je odemčený pouze předplatitelům.
Buďte první! Přidejte komentář