Píše se rok 1900 a vody Atlantiku brázdí parní loď s americkou vlajkou. Míří daleko, až na africký jih, kde zrovna probíhá drsný válečný konflikt. Pod palubou lodi se utiskují desítky nervózních, neklidných zvířat. Mnoho jich je nemocných, některá cestu nezvládnou. Je možné, že po tom, co koně tyto temné, dusné prostory opustí, bude jim samotná válka připadat jako menší zlo.
Koně lze přepravit na velkou vzdálenost několika způsoby. S jezdcem na hřbetě, na lodi, ve vlaku nebo v přívěsu. Při přepravě „po kopytě“ záleží na klimatických podmínkách, dostupnosti krmiva a přístupnosti terénu. Řeku koně přebrodí i přeplavou, moře však sami nepřekonají. Přeprava pomocí lodi byla po většinovou část historie jediným způsobem, jak koně přes moře dostat.
Starověk
První známé zmínky o tomto způsobu transportu pocházejí ze Středomoří, přibližně z roku 1 500 př. n. l. Tehdy převážela koně perská armáda za účelem invaze do Řecka. Kvůli velké důležitosti kavalerie pro pozemní boj byla v té době přeprava koní jednou z priorit a zároveň jedním z nejčastějších úkolů námořní přepravy. Více informací lze získat o období 431 př. n. l. až 404 př. n. l., kdy mezi Athénami a Spartou probíhala tzv. Peloponéská válka. Zde se také výrazněji objevoval nový typ řecké lodi, takzvané Triéry, nejznámější válečné lodi starověku. Byly to rychlé, dlouhé lodě s třemi patry vesel, obvykle sloužící jako transportní plavidlo pro posádku hoplítů, tehdejšího typu řeckých válečníků, či právě válečných koní. Ti měli v podpalubí některých typů řeckých válečných lodí, dle všeho i včetně Triér, vyhrazený prostor pro stání. Dostupné zdroje se však zcela neshodují na tom, jak byla zvířata na lodě nakládána či jakým způsobem byla zajišťována v průběhu plavby. Jisté má být pouze to, že tuto plavbu mohl současně absolvovat pouze malý počet koní a nebylo možné urazit výrazně dlouhou vzdálenost bez přestávek, především kvůli značně omezenému prostoru pro uskladnění zásob.
Další civilizací, která byla nucena uzpůsobit se potřebě převozu koní přes moře, byly severské národy. Vikingové ovládli toto umění mistrně, a to díky velice stabilním a důmyslně konstruovaným lodím. K převozu koní používali speciální lodě s mělkým ponorem a rovnou podlahou zabudovanou v trupu, kde koně během přepravy stáli. Nejčastěji se k převozu užívala nákladní veslice zvaná Knarr. Tato loď byla také podstatně větší než tehdejší plavidla jiného typu, a dokázala tak udržet váhu koní a poskytnout stabilitu potřebnou k tomu, aby během převozu nedošlo ke zlomení spěnky.
Středověk
V období středověku (od r. 476 n. l.) vznikaly přirozeně nové možnosti, co se přepravy koní po moři týče. Způsoby přepravy kavalerie se měnily souběžně se změnami ve válčení, a převoz co největšího počtu koní se často stával prioritou. Severské národy se začaly odklánět od typických vikingských praktik, a tomu bylo potřeba uzpůsobit i technologii přepravy koní.
Jednu z prvních, a zároveň nejznámějších ilustrací, zachycující takovou plavbu, vyobrazuje bezmála 70 metrů dlouhá tapisérie z Bayeux. Ta ilustruje vylodění koní během dobývání Anglie Normany v roce 1066, kdy bylo potřeba z Normandie přemístit více než 2 000 válečných koní (někde se uvádí až neuvěřitelné 3 000). Přes Lamanšský průliv tehdy koně převáželo zhruba 700 plachetnic, na jejichž palubě bylo kromě zvířat přes 8 000 válečníků a samozřejmě velké množství zásob. Pro představu, počítalo se tehdy se 2 800 000 litry pitné vody a 9 000 vozy sena, slámy a obilí. Během plavby pak koně vyprodukovali více než 2 200 tun hnoje, který pak příhodně končil ve vodách průlivu.
Taková loď byla zpravidla vybavena dřevěnými stáními a železnými kruhy k uvázání koní, přičemž některé zdroje tvrdí, že byla koním poskytnuta podpora v podobě plátěného závěsu. Koně se na lodě dostávali pomocí lávek.
Díky novým vynálezům bylo možné konstruovat plavidla tak, aby dokázala přepravit větší počet koní na delší vzdálenosti. O velký pokrok v téhle oblasti se zasadily zejména arabské národy, které zdokonalovaly způsoby původně vyvinuté Římany. V tomto období byly známy například tzv. veslařské taridy, z nichž jedna mohla nést 20 až 30 koní. Důkazem toho, že uváděné číslo je spíše orientační, je italsko-normanské tažení na Alexandrii, probíhající v roce 1174, kdy bylo na pouhých 36 lodích přepraveno celkem 1 500 koní. Ti cestovali vestoje, po trojicích, podepíráni plátěnými popruhy. Oblibu si získávaly i tzv. plachetní transportéry, které měly dvě paluby a jeden transportér tak dokázal pojmout až 100 koní. Zvířata se naloďovala speciálními otvory v trupu, které byly pro plavbu dočasně zapečetěny.
Způsoby nakládání koní na palubu byly na mnoha místech ve světě odlišné. Zdroje uvádí, že ve druhé polovině 13. století na Sicílii se pod vlajkou krále Karla I. plavily taridy se speciálně konstruovanou zádí s plošinami, které umožňovaly nalodění bez užití přístavných lávek. Další typy lodí v této oblasti disponovaly výklopnými plošinami na zádi, jejichž výhodou bylo, že ihned po připlutí se byli koně i jezdci v plné výstroji a výzbroji schopni vylodit, a v podstatě okamžitě vyrazit do boje. Nevýhodou bylo, že tyto typy plošin tvořily strukturální slabinu lodi a bylo potřeba je před plavbou dokonale utěsnit.
Vojenská tažení postupně vyžadovala stále početnější kavalerii, což znamenalo nutnost přesunu až několika tisíců koní. Když Vilém Oranžský, holandský hrabě, v roce 1588 napadl Anglii, přepravovala jich jeho flotila přibližně 7 000.
Zajímavosti ● Z historie jsou známy celkem tři způsoby vyloďování koní. Prvními dvěma jsou užití lávek, po kterých zvířata přešla, a zdvih, kdy byla zavěšena a přenesena pomocí lan a kladek. Takto se koně dostali buď přímo na pevninu, nebo na člun s mělkým ponorem, který je přivezl blíže. Méně častým způsobem bylo vyskakování z lodi do moře, s následným doplaváním na břeh. ● Objevují se důkazy o tom, že koně plavili po vodě již staří Egypťané. Ti měli zvířata převážet po Nilu a podél pobřeží Egejského moře, a to již kolem roku 1 800 před naším letopočtem. To je asi o 300 let dříve, než Peršané! ● Koně mohou trpět jistým druhem „nemoci z cestování“. Jedná se o poruchu plicního systému, způsobenou zejména špatnou ventilací, která v uzavřeném podpalubí nebyla nijak neobvyklá.
Novověk
Kavalerie byla po většinu historie základním prvkem vojenské síly, a svou roli si uchovala i v novověkých konfliktech. Všichni významní aktéři první světové války rovněž zahájili tento konflikt vybaveni jízdními silami, jejichž některé úkoly sice postupně nahrazovala obrněná vozidla, ale jejich efektivita a důležitost byla po celou dobu trvání války neopominutelná. Vedle této role koně také představovali logistickou podporu, převáželi zásobovací vozy a děla. Byli natolik důležití, že ztráta koně měla být z taktického hlediska větším problémem než ztráta vojáka.
Koně v té době byli přes moře přepravováni stylem, který se od praktik konce středověku nijak zásadně nelišil. Často byli na palubě zavěšeni v závěsech, nebo pevně přivázáni a po dobu přepravy ponecháni v přihrádkách nákladového prostoru (netřeba dodávat, že pro takto přepravované koně byla cesta utrpením, ze kterého se bohužel v některých případech nevzpamatovali). Někdy se pro udržení fyzického i psychického zdraví koní praktikovaly procházky na palubě, kde pověřený voják svého svěřence po určenou dobu vodil.
V letech 1899 až 1902 probíhala jihoafrická (búrská) válka. Koně se tehdy přepravovali do těchto míst především ze Spojených států, přičemž se jednalo o jeden z nejmasovějších transportů zvířat v historii. Podmínky na těchto parnících byly podle všeho opravdu hrozné. Koně absolvovali tyto dlouhé cesty často v nevětraném, horkém podpalubí, po hlezna ve vlastních exkrementech. Lidé, kteří koně obstarávali, nevydrželi v těchto prostorách ani půl hodiny, než museli na vzduch. Až na pár elektrických světel byli tvorové ponecháváni ve tmě podpalubí. Nebylo neobvyklé, že umírali na nemoci, způsobené špatnou hygienou, dýchací problémy či vyčerpání. Mrtvá těla pak byla kladkami vytažena z lodi a pohřbena ve vlnách Atlantiku.
Nejen koně se však v této době plavili po moři vstříc válce. Hojně se využívalo i mul a mezků, především muly se již po staletí předtím uplatňovaly jako jezdecká zvířata, a na bojištích 1. světové války to nebylo jiné. Na britské nákladní lodi SS Armenian, která převážela koně a muly již za zmiňované búrské války a po čase fungovala stejným způsobem i za první světové, se v roce 1915 plavilo 1 422 mul. Plavidlo bylo potopeno dvěma torpédy, vypálenými německou ponorkou U-24. Žádné ze zvířat tragédii nepřežilo.
Největší počet koní přepravovaných na jedné lodi bylo 728, a to na Novozélandském transportním parníku HMNZT Orari. Tam již byly podmínky o něco lepší, došlo k vylepšení ventilace, hygieny, prostoru i krmiva, a plavba tak mohla být pro zvířata snesitelnější. Stále tu však byla přibližně 3% míra úmrtnosti. Mrtvoly pak byly shazovány do moře, což se dělo především v noci, aby plovoucí těla neprozradila pozici konvoje.
Současnost
Nyní je nejbezpečnějším a nejvyužívanějším způsobem dopravy ta letecká. Koně tráví let v kontejneru rozděleném na jednotlivá stání, a po dobu letu se o ně starají specializovaní ošetřovatelé. Lodní přepravy se využívá jen okrajově.
Buďte první! Přidejte komentář