Tréninkové prostory: Závěr

V předchozích článcích o tréninkových prostorách jsme se zastavili na jízdárnách, v kruhovkách, kolotočích, nakoukli jsme také do koňských bazénů a na tréninkové trenažery a nyní se v našem krátkém obecném přehledu dostáváme na trasy možná nejnáročnější, ale svým způsobem i koni nejpřirozenější – jde o nejrozlehlejší plochy, které si mohou dovolit jen velká závodiště a významné stáje. Dnes si přiblížíme dostihové ovály a crossové dráhy, ale i obyčejné vyjížďkové trasy.

Dostihové dráhy

Snad nebude velkou troufalostí tvrdit, že dostihoví koně jsou jedni z mála přirozeně chovaných sportovních koní – na rozdíl od mnoha vrcholových parkurových či drezúrních koní si většina  majitelů a trenérů dostihových koní často troufne dovolit svým svěřencům ten komfort výběhu (pochopitelně v bezpečných mezích, pokud koně nechodí ven se stádem, obvykle mívají alespoň své osobní paddocky).
Ostatně přirozený pohyb po trávě, bahně a nerovném terénu je pro správný vývoj takto využívaného koně téměř klíčový – je nesmírně důležité, aby byl kůň chovaný pro dostihy připraven na terénní nerovnosti, aby si uměl poradit s lehkým stoupáním i klesáním, s různými povrchy. Na rozdíl od mnoha špičkových drezúrních a parkurových koní, kteří jsou zvyklí pouze na dokonale upravované rovné povrchy v halách, vybetonované uličky, případně maličký, rovný vydupaný výběh, dostihový kůň se musí umět bezpečně pohybovat po trávě, bahnu, půdě měkké i tvrdé jako beton, musí umět zabrat v oraništi i písku, musí si vybudovat svaly potřebné pro běh do lehkého stoupání a musí udržet stejné raketové tempo i při mírném klesání: dostihový kůň tedy musí být velmi univerzální. Rozdíl pochopitelně je i mezi rovináři a překážkovými koňmi: od překážkářů se vyžaduje mnohem větší obratnost, jistota kroku i skoku a stabilita na jakémkoli povrchu.
Dostihoví koně začínají pracovat velmi brzy, ti „lepší“ jsou schopni běhat dostihy již jako dvouletí, na dostihových oválech se tedy učí pracovat co nejdříve, důležité je mladé koně naučit běhat ve skupině a držet se co nejblíže hrazení, tedy nevypadávat v zatáčkách ven, čímž by si zbytečně nabíhali cenné metry. Rozhodně tedy neplatí, že plnokrevníci „umí běhat jen rovně“, naopak, ohebný a dobře prostupný kůň může mít v dostihu velkou výhodu.
Co se dostihových oválů týče, jejich délka není pevně daná a liší se tréninkové centrum od tréninkového centra, závodiště od závodiště. Některá tréninková centra mají menší dráhy, například 800 metrů dlouhý ovál, nejčastěji potom 1200 metrů, najdeme ale i větší, blížící se 2000 metrům, také povrch na nich je různorodý: někde mají travnaté ovály, někde písčité.
Co se týká závodišť, v Karlových Varech se běhá na 2000 m dlouhé dráze, hipodrom Most může nabídnout 1800 a 1200 m, severočeská Mimoň a Brno 1200 m, Tochovice (Všenory) 1420 m – stejně jako jihočeské Netolice, v Lysé nad Labem se běhá na 1500 m, pardubická dráha měří 2200 m, Slušovice 1506 m, Velká Chuchle se pak může pyšnit hned čtyřmi drahami, jsou to:  2500 m dlouhá polytracková, 2000 m písková a travnaté ovály 2000 m a 2200 m.

Crossové dráhy

Povrch crossových tratí se od dostihových v principu příliš neliší – na jezdecké dvojice zde čeká tráva, písek, voda a mnoho překážek. Na rozdíl od dostihů, které se však tradičně běhají na rovných oválech, je military zkouška plná stoupání, klesání, seskoků a výskoků a prověřuje vedle fyzické zdatnosti především odvahu a vytrvalost koně i jezdce. Povrch na takovýchto soutěžích je tedy vystaven obzvlášť těžké zátěži, je nutné důkladně upravovat odrazová místa i doskočiště, zejména proto, že prakticky všechny překážky jsou pevné, tedy nepovolí, pokud do nich kůň narazí. Cross je součástí všestrannosti, jde o terénní jízdu, která se doplňuje ještě drezúrní a parkurovou zkouškou. Kůň tedy musí být opravdu všestranně orientovaný; terénní jízda imituje překážky, se kterými se může dvojice potkat ve skutečné přírodě: jde o ohrady, živé ploty, klády, příkopy, náspy, zídky, vodní plochy a podobně.
Jako ideální povrch se tedy jeví písčité podloží, případně dobře vydrenážované trávníky. Ve fantazii, co se týká skoků, se meze rozhodně nekladou – stavitelé si velmi vyhrají především s vyzdobením skoků a dvojice tak musí být připravena na různé proskakování, překážky připomínající domečky, střechy, barikády, ostrůvky, pavučiny, hranice, lodičky a podobně (pro lepší představu se stačí mrknout na adresu www.vsestrannost.cz).
Jelikož terénní jízda patří mezi nejnáročnější a nejnebezpečnější jezdecké disciplíny, jsou jezdci i koně vybaveni speciálními ochrannými pomůckami: koně nosí okopávací podbřišníky, jezdci musí nosit vedle tříbodové helmy i ochrannou vestu.

Vyjížďkové trasy

Crossová část všestrannosti v podstatě imituje trasy a překážky, s nimiž se může jezdec potkat ve volné přírodě. Přesto právě tam, kde o „žádný sport nejde“, musí být jezdec ještě ostražitější – zatímco crossovou dráhu připravovali lidé přímo pro jezdecké účely, spadlý strom v lese zde neleží proto, aby byl přeskakován – to sice neznamená, že ho nesmíte přeskočit, ale musíte si být jisti, že z něj nečouhají ostré větvičky, že je místo doskoku dostatečně rovné a suché, že nebudete doskakovat ani do močálu, ani do krtčí díry či snad díry po kořenech. Zkrátka a dobře: ve volné přírodě je nutné být obezřetný, vše si radši dvakrát zkontrolovat a až při dokonalé znalosti terénu si troufnout v daném místě cválat či skákat.
To ale rozhodně neznamená, že bychom vás chtěli od vyjížděk jakkoli zrazovat – ba právě naopak! Rovnováha a jistota v sedle se získá právě tam venku, nerovný povrch vás dostatečně prověří, volný prostor psychicky vzpruží jak vás, tak vašeho koně. Ježdění venku je vítanou změnou a i po loukách a lesích se dá jezdit účelně a ne jen zde bezhlavě klusat a cválat – venku by měl jezdec jezdit stejně jako na jízdárně, neměl by koně mást odložením veškerých poznatků a „pseudokovbojským stylem“, zahozením otěží a podobně.
Trasa by měla být vždy volena přiměřeně koni i jezdci, je dobré, když se povrch střídá: pokud máte ideální trasy s golfovým trávníkem, jistě vám všichni jen závidíme, ale pokud jezdíte hodiny po oranici a jílu, úplně ideální to nebude. Zkuste si najít různé pěšinky podél lesů, polí a podobně. Nemáte-li koně nakovaného, budete muset volit trasu uvážlivěji a záměrně se vyhýbat kamenitým úsekům a betonovým cestičkám, případně budete muset na kousky sesedat a koně vést.
Je dobré nejezdit jen po rovině, ale trénovat koně i v kopcích, nic se však nemá přehánět, a tak pro netrénovaného koně rozhodně nemá smysl jezdit hodinu nahoru a dolů z kopce, aby „dostal pořádně do těla a nasvalil se“, něco takového je možné zařadit až v postupném systematickém tréninku, i zde je však třeba myslet na to, abyste koně zbytečně nepřepínali. K tématu vyjížděk se určitě v budoucnu vrátíme mnohem podrobněji.
Tímto náš krátký seriál o tréninkových prostorách končí. Doufáme, že jste se dozvěděli něco nového, případně zatoužili vyzkoušet či alespoň na vlastní oči vidět novou prostoru, novou  možnost, kde trénovat koně.
Ať už jezdíte kdekoli, přejeme vám, aby to vás i vašeho jezdeckého partnera bavilo a hlavně: jezděte s úsměvem a s rozmyslem! Ať vám koně jdou.

Text: Julie Šverčičová
Foto: Julie Šverčičová, Veronika Prošová
Vyšlo v čísle 10/2011